Fotogalerie | Videa | Články | Kladivo Českého Vikinga | Léňa Hofmanová | Muzeum rybářského sportu |




Články

Sumčí aréna | Dobrodružství na Labi | Gumové nástrahy | Kapří škola | Potok v zimě | Pohodové vláčení | Trnitá cesta 1. a 2. díl | Kdy správně zaseknout | Senzační prázdniny | Kapří mejdan | Lov dravců | Štiky bez protihrotu | Kapři - návazce | Dírky Lípa | Lov na dírkách | Konec legendy | Svatební cesta | Parma, vousatá kráska | Kapři z Toušně | Způsoby lovu štik | Kapři | Štiky | Jarní lovy | Tloušti | Rujana - štiky | Kde žijí velké štiky | Tření štik |

Sumčí aréna

Zpět

Lov velkých predátorů patří k nejnapínavějším rybářským zážitkům, a proto vyrážíme na další výpravu. K vodě přijíždíme odpoledne. Končí další parný den a obloha, která byla celý den jako vymetená, mění rychle svoji tvář. Ze všech stran vybíhají houfy černých beránků, tlačí se stále víc k sobě, až splynou v jedno obrovské zvíře, které zalehne celou nebeskou klenbu.
V rychlosti zavážím podvodní splávky, ale příroda má vlastní program. Černý beran rozevře svůj kožich a začíná průtrž mračen. Lenka volá ze břehu, ať se na čtvrtý prut vykašlu, ale dobře ví, že to nevzdám. Tolik dní jsem se na lov těšil a vše plánoval do posledního detailu. Rychle vesluji na čtvrtou pozici a spouštím těžký kámen, který stáhne na trhacím vlasci i podvodní splávek s buclatým cejnkem.
Otáčím gumový člun a vesluji ke břehu. Manželka zatím šponuje šňůry. Jsme oba promočení na kost. Naše zbraně jsou však nabité a jestli má sumec odvahu, může vtrhnout do arény a přijmout výzvu na souboj.
Fouká silný vítr, řeka hučí jak pod Niagarskými vodopády a divoký proud stoupající hladiny, převléká čiré peřeje do kalného hávu.
Lenka mi pomáhá s člunem a rychle běžíme do bivaku. To už oblohu ozářil první blesk.

Letní bouřka je tady
Několikahodinová průtrž mračen změnila tvář celé řeky. Všechny balvany, čouhající z vody, jsou potopené a silný proud unáší trávu, klacky a vše, co mu přijde do cesty. Hladina je zahalená tmou, ale každou chvíli ji ozáří i několik blesků najednou a je vidět lépe než ve dne. Sedíme v bivaku a čekáme na vysněný záběr.
„Jestli mi teď zabere, tak tam nejdu,“ hlásí Lenka. Průtrž sílí, musíme zapnout celý vchod a hlídáme jen přes slídová okna. Jsou plná stékajících kapek, takže nevidíme skoro nic. Bubnující déšť, který nemilosrdným rytmem dopadá na plachtu našeho bivaku, vyřadil i sluchové smysly. Rolničky jsou stejně plné vody, takže sumčí útok poznáme maximálně, až potáhne prut do vody. Ještě, že je člověk vybavený jakýmsi šestým smyslem, kterému říkáme instinkt. Zatímco se raduji z objevené lahve kořaličky, Léňa znejistí a rychle rozepne zip u vchodu. Trochu mi tím kazí náladu, protože jsem našel i kalíšky a začíná se rýsovat báječný večírek. Napínám uši na maximum, ale žádné cinkání neslyším. „Špička u dvojky se nějak divně klepe,“ hlásí rybářka. Vystrkuji hlavu do deště a snažím se zaostřit zrak na pruty. Jsou kousek od nás, ale ve větru a dešti nevidím skoro nic.
„Dělej, máš tam sumce!“
Manželka mi vytrhla flašku a vystrčila mě do deště. Jsem holt partner do nepohody. Po dvou krocích je jasné, že má pravdu. Druhý sumčák se celý třese a rolnička, ze které už vytekla voda, začíná cinkat. Rychle uchopím prut, vyndám z držáku a zaseknu. Okamžitě ucítím odpor ryby. Sumec už dávno přetrhl vlasec od kotvícího kamene a visel zaseknutý na kmenové šňůře. Nemusím proto zasekávat podruhé a ani bych neměl šanci, protože vousáče můj úder natolik vyděsil, že vyrazil plnou parou do proudu. Svírám udici oběma rukama a mám strach, že mi každou chvíli vyletí. Jsou to hrozné rány. Nedovedu si představit, co se děje pod hladinou. Raněný agresor musí hrozně zuřit. Určitě vymetá jámy, dělá přemety a tluče hlavou o dno. Počáteční odpor bývá u sumců nejdramatičtější. Minuty ubíhají a souboj nebere konce. Déšť naštěstí ustal a dostávám možnost si bitvu dostatečně užít. Odhaduji, že vymotal asi padesát metrů šňůry a je jasné, že musím postoupit o několik metrů po proudu, na další přístupné místo. Dotáhnu malinko brzdu, pomalu navíjím a kráčím za uprchlíkem. Občas cítím, jak imitace přejíždí pod vodou přes velké balvany, kterých tu je spousta. Pletenka je naštěstí dostatečně silná a nepraskne. Na nové pozici se chci udržet, a proto měním strategii. Utáhnu ještě víc brzdu a přecházím do protiútoku. Sklopím prut, navinu, přitáhnu a tak pořád dokola. Prut je mokrý, klouže, není to lehká práce. Adrenalin funguje na plné obrátky. Cítím, jak se ze mě kouří, ale není čas na vnímání detailů. Nesmím udělat chybu. Rozběsněný soupeř je kousek od břehu, jezdí zleva doprava, každou chvíli rozvlní ocasní ploutví hladinu a zanechá za sebou obrovský vír. Občas ještě ozáří hladinu blesk a dodá celé scéně hororovou kulisu. Bouřka je naštěstí pryč a uklidnil se i vítr. Začíná mi být horko a rozepínám si bundu. Sumec propadá panice a sází vše na poslední kartu. Zuřivě se točí na hladině a dlouhým ocasem zkouší šňůru urazit. Lenka slézá opatrně po kluzkém břehu k vodě a snaží se vsunout pod běsnícího vorvaně podběrák. U břehu je však příliš mělko a velká síť navíc vázne v kamenech. Statečná rybářka nakonec zabrodí až k rybě, chytí ji za spodní čelist a přitáhne ke břehu. Teď už můžu odložit prut a sumčí rodeo zakončujeme společnými silami. Zápas jsme tak vlastně vyhráli v přesilovce. Přemožený dravec chce plavat i v mokré trávě, do které jsem ho položil. Po chvíli však pochopí, že prohrál. Stočí se do klubíčka a trucuje. Není to takový obr, jak průběh souboje naznačoval, ale měří skoro sto třicet čísel. První úlovek je vždy důležitý, protože nalije do žil potřebný optimizmus.

Berou, přijeďte
Do půlnoci zbývá ještě hodina, ale na vodu už nejedu. Souboj mě náležitě vyčerpal a ve hře máme ještě tři pruty. Nové nastražení zabere minimálně půl hodiny a celé místo se navíc na nějakou dobu rozplaší. Škoda, že zavedení 24 hodinového lovu v letních měsících, není samozřejmostí na všech svazových revírech. Každé omezení má však i své výhody. Mnoho milovníků nočního rybolovu prchlo na privátní revíry a u řeky je v létě větší klid. Taky se můžeme konečně věnovat nalezené lahvi s ohnivou vodou, která teď přijde vhod. Máme důvod k oslavě. Léňa nalévá vítězné kalíšky a já volám Milanovi.
„Máme prvního,“ hlásím místo pozdravu. Parťák okamžitě propadá lovecké horečce a hned ráno přijíždí v doprovodu svých dvou krásek, manželky Simony a bílé, rybářské bárky. Pracovní povinnosti nedovolily Mildovi přijet včera, ale nemusí mít strach. Svatý Petr mu přichystal pěkné překvapení. Spouštíme loď na vodu a líčíme pruty.

Další dny je však klid
Na rybu se musí čekat a první vyhrání, z kapsy vyhání. Moudrých přísloví znám bezpočet. Jsem sice přesvědčený, že jde o pověry, ale přesto jim věřím. Nikdy však nenechávám nic pouze náhodě a snažím se přijít záhadě na kloub. Proč neberou? Teplo a přikalená voda jsou pro sumčí apetyt přímo ideální. Naše rolničky však zůstávají němé i další večer a občasné zacinkání mají na svědomí jen létající Batmani, jak pojmenoval kamarád Lůďa netopýry.
Po dvou dnech už řeka klesla na původní stav. Popíjíme ranní kávičku a přemýšlíme, co dál.
„Zdeňku, musíme na lov. Když nejdou sumci k nám, tak si pro ně zajedeme.“ Milda ví, co říká. Vloni objevil sumčí kotlinu, na jejímž dně táboří hodně početná tlupa vousatých predátorů. „Připrav si vláčák a vyrazíme, já mám všechno v lodi.“
Po chvilce už máváme našim ženuškám, které budou střežit tábor a vyrážíme vstříc dobrodružství, po proudu řeky. Čeká nás neuvěřitelný zážitek.

Milda boduje během několika vteřin
Po dvaceti minutách plavby zpomalujeme na minimum. Echolot ukazuje průměrnou hloubku tři metry a rovné dno. Připravujeme pruty, na které nastražíme velké woblery Shad Rap.

Hloubka klesá na pět metrů. Blížíme se k úseku plnému velkých jam, ve kterých sumci během dne leží. Rovná čára na sonaru se začíná vlnit, až připomíná graf EKG. Čáry nahoru a dolů. Taková scenérie je povelem k lovu. Plujeme přímo nad sumčím hradem. Nahodím a začnu navíjet. Žlutozelená rybka s černými pruhy zajíždí do temné hlubiny. Klade slušný odpor a cítím, jak se celá třese. Skvělé dráždidlo pro spící predátory. Stihnu ještě jeden hod a už slyším Mildův kolovrátek. Hrčící brzda signalizuje, že červenobílá varianta RH, kterou šťastnější rybář zvolil, boduje. Zaseknutý silurus si okamžitě bere několik desítek metrů šňůry a prchá napříč řekou. Loď se stáčí za uprchlíkem a vyrážíme na okružní projížďku.
„Nebude to žádnej prcek, táhne jako lokomotiva,“ hlásí Milan. V klidu připravuji fotoaparát. Času mám dost, protože bojovník je hodně daleko. Po patnácti minutách konečně zastavuje. Zřejmě hledá spásu v nějaké jámě uprostřed řeky. To mu ovšem moc nepomůže. Milda navíjí a přitáhne nás i s lodí nad jeho skrýš. Silná pletenka a pevný prut přinutí zašitého sumára vběhnout znovu do ringu a zkusit štěstí v dalším kole. Teď už opouští dno, krouží kolem lodi a snaží se využit svojí síly. Při prvním vynoření zahlédneme mohutné, mramorově zbarvené tělo. Divoké výpady slábnou a po chvíli už leží odevzdaně u lodi. Rychle uklízím věci, ale rybí návštěvník má dost a nezlobí. Měří 168 centimetrů. Krásný kousek. Po vyfotografování dostává svobodu a pokračujeme v invazi.

Vracíme se na pozice a začíná další jízda
Pomalu proplouváme nad kaňonem, ale sumci se nehlásí. Milan už chce otočit loď a vyjet do dalšího kola, když ucítí ránu do prutu. Má dalšího! Brzda hrčí bojový chorál, sumík prchá po proudu, ale obrací už po pár metrech. „Tenhle je menší,“ hlásí kamarád a má pravdu. Po několika minutách je konec souboje. Junior měří necelý metr a vypadá roztomile.
„Jednou doroste a pak nám dá zabrat,“ pravím s úsměvem. Během několika dalších kol zaberou Milanovi ještě dva větší a to už mě začíná úsměv opouštět.
„Hele, zdá se ti normální, abys chytil čtyři ryby a já žádnou?“
Milan najíždí na startovní čáru a hledá odpověď na rozpačitou otázku. O sumcích je známo, že špatně vidí a barva nástrahy není vůbec důležitá. Oba vláčíme na stejný model wobleru a rozdíl je právě jenom v barvě. Tvrzení o špatném zraku sumců dostává vážné trhliny.
„Vyměníme si nástrahy, třeba je rozdíl v jejich vedení,“ navrhuje Milan.
Je to dobrý nápad. Rozdíl může být v tloušťce šňůry, která klade větší odpor a nástraha pak pluje v menší hloubce. Důležitá je i délka a držení prutu a další na první pohled zdánlivé maličkosti.

Pokus začíná
Na obrazovce echolotu se objevují křivky sumčích doupat a woblery letí vzduchem. Pak znovu a znovu. Pomalu začínám mít strach, že už žádný nezabere a testování skončí nezdarem. Škoda, že sonary nejsou tak dokonalé, aby nám ukázaly skutečný obraz pod vodní hladinou. Takový pohled je snem každého rybáře. Vidět rybu jak leží u dna a náhle vyrazí za kořistí. Možná by však s takovou technikou ztratila rybařina svůj půvab. Vždyť právě snění a představy jsou hnacím motorem ke štěstí.

Asi v polovině sumčí arény nahazujeme oba naráz, do stejné vzdálenosti za loď. Několikrát otočím kličkou a ucítím strašlivý náraz do prutu. Jen o zlomek vteřiny zahrčí i Mildova brzda. Zprvu nevíme, co se děje. Není možné, aby byly šňůry do sebe zamotané. Nechce se nám věřit, že zabrali dva sumci najednou, ale je to tak. Roztrénovaný Milda si hraje s dalším kouskem a mě začínají horké chvilky. Nemám tak tvrdý vláčák a sumec táhne jako divoký bizon. Silná pletenka se chvílemi nestačí vymotávat z roztočené cívky a těžká ryba mi stahuje prut do vody. Začínám chápat výhody multiplikátoru.
„Zdendo, dej mu,“ fandí kamarád, který už má svého beránka pod kontrolou. S vláčecím prutem dostává souboj úplně jiný rozměr. Jemné zdolávání se nedá srovnat s přetahováním na tvrdé, sumcové pruty, při lovu na bójku či podvodní splávek.
Napínavé a nezapomenutelné okamžiky dokáže připravit i metrový kousek. Ten můj je navíc mnohem větší. Nechce nahoru a drží se dna jako klíště. Škoda, že ho nemůžu vykroutit v protisměru hodinových ručiček.
Konečně se mi podařilo přitáhnout bojovníka k lodi. Ve skutečnosti jsem přitáhl loď k němu a od našeho seznámení nás dělí posledních pět metrů šňůry. Ze všech sil se opřu do prutu. Tah najednou povolil, až mám strach, že je pryč. Sumec však opustil dno a vyrazil nahoru. Asi metr pod hladinou se lopingem vrací zpět a nad vodou se místo hlavy objevil mohutný ocas. Voda stříká na všechny strany. Neztrácím kontakt, jen musím rychle povolit brzdu a počkat, až mu dojde dech. Nastává poslední fáze souboje. Rozlícený vousáč je znovu nad hladinou, tentokrát vyskočil po hlavě. Vidím zaseknutý wobler, který drží pevně v koutku. Mám vyhráno. Je můj! Nádherný souboj a nádherná ryba. Měří 150 centimetrů.

Náš pokus dopadl zcela jinak, než jsme čekali
Otázka, jestli je při lovu sumce důležitá barva nástrahy, zůstala nezodpovězena. Určitě ale nějakou roli hraje. Na zelenožlutou barvu nám brali hlavně menší exempláře. Těžko říct, jestli šlo o náhodu. Pro jistotu jsem si pořídil i červenobílý model. Co kdyby…
Jedno ale zkouška potvrdila stoprocentně. Rybařina je nádherný koníček, plný neuvěřitelných a nezapomenutelných zážitků.
A takové přeji i vám. Tak ať koušou.


Zdeněk Hofman
Foto: Autor, Lenka Hofmanová

Dobrodružství na rodné řece

Zpět

Dobrodružství na rodné řece

Jak lákavé a svůdné dokáží být labské hlubiny, které zahalují šupinaté klenoty rouškou tajemství. Ta bezmocnost a touha po poznání mi nedá spát a netrpělivě počítám dny, které mě dělí od další výpravy. Nakonec se dočkám a stojím na břehu milované řeky. Labe je voda mého dětství a možná právě proto mě neustále přitahuje. Dolní tok není sice tak romantický jako Sázava či Berounka, dokáže však ohromit svojí mohutností. Rčení, že čím větší voda, tím větší ryby, zde platí stoprocentně. Nekonečné vodní pláně ukrývají opravdové velikány.
Začínáme rozbalovat nádobíčko a budovat základnu. Z protějšího břehu k nám vesluje na pramici rybář. Je to místní vydra Roman. Už z dálky se směje a volá: „Tady nic nechytíte, všechny ryby jsem odlákal na druhou stranu.“
„Co ta velká štika, zabrala někomu?“ Ptám se místo pozdravu, protože jsem zvědavý. Před měsícem jsme pluli na lodi a právě v místech, kde Roman chytá, zalovila. Zahlédl jsem jen zlomek těla a mohutnou vlnu, ale bylo mi jasné, že jde o pořádného krokodýla.
Roman pokrčí rameny a smutným výrazem naznačí, že Mobydick je stále k mání.
„Je hrozně mazaná. Na umělé nástrahy vůbec nereaguje a nechce ani živou rybičku. Zkoušel jsem ji mnohokrát, ale marně. Nejvíc loví těsně po rozednění. Pokaždé ji zkusím, ale teď chytám hlavně kapry.“
„A koušou?“ Přidává se do rozhovoru Milda, který už má pruty připravené.
„Docela to ujde, ale mám pro vás špatnou zprávu. Berou jenom v noci. Během dne to ani neťukne. Kluci za zatáčkou jsou na tom úplně stejně. Záběrů mají dost, ale až za tmy. Chytají stejně jako já už čtvrtý den. Neberou žádní obři, největší měl sedmdesát pět čísel, ale hlavně, že se něco děje.“
Vlk samotář odplouvá zpět do svého království na druhém břehu. Loví na hranici chráněné rezervace, kde platí zákaz vjezdu motorovým vozidlům. Díky tomuto opatření má celý břeh jenom pro sebe.

Válečný plán
Z rybaření v noci nemám žádnou radost. Není vidět na krok a snížená orientace vede velmi často ke ztrátě ryby. Jak krásně nám bylo před měsícem, kdy ryby braly naopak jenom ve dne. Sledovat vlasec rozřezávající hladinu a obrovské víry způsobené bojující rybou, patří k nezapomenutelným zážitkům, o které nás tmavá noc připraví. Nic však není ztraceno. Vzpomínám na úspěšné výpravy v devadesátých letech. Moravská Novomlýnská nádrž byla vyhlášeným rejdištěm trofejních kaprů, kteří však brali hlavně v nočních hodinách. Protože jsme nechtěli porušovat rybářský řád, začali jsme krmit brzy ráno. Trvalo několik dní, než šupináči přistoupili na naše pravidla, ale nakonec začali brát kolem osmé ráno a občas i během dne. Dnes mám možnost vyzkoušet tuto strategii po mnoha letech znovu. První den zakrmuji peletami Halibut hodně širokou plochu. Je mi jasné, že nesmím šetřit. Po zkušenostech se sumci, kteří dokáží návnadu velmi rychle vyluxovat, vnadím ve třech etapách. Zítra už začnu fedrovat v pět hodin ráno a pelety postupně nahradím kuličkami boilies. Kukuřici jsem tentokrát z rybího menu zcela vyloučil. Menších kaprů do osmdesáti čísel máme nachytaných dost. Nadešel čas, zaměřit se na větší kousky.

Nástraha
Volím stejnou strategii jako při minulých výpravách. Na jeden prut nastražuji osvědčenou kuličku kaviár/ovoce a na druhý peletu Halibut. V dalších dnech přijde na řadu experimentování a peletu nahradí boilies různých příchutí. V zásobě mám lesní jahodu, javor, kraba, mušli a další masovky. Ryby reagují téměř okamžitě a je vidět, že jsou opravdu při chuti. Jsou to však věčně hladoví jelci. Střídavě dorážejí tloušti i jeseni. Jsou to nádherné ryby 40 – 45 centimetrů. Zákon velké řeky potvrzuje svoje pravidlo. Na malých tocích je takový úlovek vzácností. Pomalu se smráká a Milan zapřáhnul prvního kapra. Zabral tak divoce, že málem stáhl prut ze stojanu. Bojuje ze všech sil, ale nakonec prohrává a končí v podběráku. Měří asi šedesát čísel a okamžitě alarmuje naši loveckou vášeň. Jsme ve střehu, ale ten večer se již nic zajímavého nestane. V nočním tichu slyším, jak náš kolega naproti zakrmuje kukuřicí a několika dávkami kuliček. Teď už chápu, proč mu berou hlavně v noci. I když mezi moje největší rybářské přání patří povolení 24 hodinového lovu na všech revírech, s chutí zalézám do spacáku a těším se na klidnou a nikým nerušenou noc.

Další den
Se vstáváním mám věčné problémy, ale nakonec vylezu a rychle nahodím. Podle plánu začínám hned krmit. Dnes se snažím soustředit ryby na menší plochu. Polovinu dávky pelet navíc nahradím kuličkami boilies. Tento manévr by měl postupně vyselektovat zájem menších ryb. Milan už je taky na nohách a servíruje kaprům první chod. Počasí je příznivé, začíná nás však trápit sílící průtok vody. Naučit se chytat v silném proudu vyžaduje dostatek praxe. Na hladině plují chuchvalce trávy a větve, které se každou chvíli zachytávají do vlasců a značně komplikují lov. Máme o zábavu postaráno. Dalším problémem je skutečnost, že nečistoty zachycené na vlasci zatahují olovo s nástrahou pomalu do vázky. Náš úsek je hodně kamenitý a při přehazování většinou uvázneme. Musíme každou chvíli vyjet s lodí na vodu a vázku vyprostit. Takový častý rozruch ovšem zkušené kapry plaší. Zkoušíme všechno možné a nakonec se osvědčí jednoduchý fígl. K obratlíku s karabinkou přivážu gumičku z duše od kola, do které navléknu kámen. Po nahození připnu karabinku s kamenem na kmenový vlasec a spustím pod prut. Vlasec opatrně našponuju a je po problémech. Fluorokarbonový vlasec leží na dně a nečistoty můžou v klidu proplouvat. Při záběru kámen z gumičky většinou spadne a zdolávání probíhá bez problému. Pro případ, že se zaklíní mezi kameny, mám pojistku. Gumička je ke karabince přivázaná slabým vlascem, který se lehce utrhne. Před polednem přichází konečně jízda. Však už bylo na čase. Šupináč prchá po proudu a během několika vteřin dokáže vymotat přes padesát metrů vlasce. Trochu se mi klepou kolena vzrušením, ale brzy se dávám do latě a postupně získávám nad rybou převahu. Milan číhá s podběrákem, ale musí ještě několik kol vyčkat. Kapr je hodně rozběsněný. Chudák. Místo siesty musí takhle řádit. Představa, že v posledním soustu lahodného bifteku, mi cosi propíchne dáseň a místo válení a trávení na gaučíčku, budu zběsile lítat kolem baráku a bojovat s neznámou silou, je šílená. Šupajz se několikrát překulí na hladině a je náš. Měří 76 čísel.

Berou mi jenom na jeden prut
Situace, kterou zažila většina rybářů. Dva stejné pruty se stejným vlascem, montáží i nástrahou nahozenou kousek od sebe, ale ryby berou jenom na jeden z nich. Jak je to možné? Je to náhoda nebo něco jiného? Mohl bych popsat desítky příhod, kdy bodoval jenom jeden prut z šesti či osmi. Stalo se nám to už před mnoha lety na Mušově, ale třeba i před rokem na soukromé pískovně. Z celé party chytal jenom jeden, ale pouze na jeden prut. Já mám sice různé nástrahy, ale nepomohla ani jejich výměna. Levý prut je stále plonkový. Zkušení kapraři tvrdí, že kapři mají velmi dobře vyvinutý čich a dokážou rozpoznat podezřelé pachy. Smůlu může mít například silný kuřák, který zanechává na nástraze nikotinovou stopu. Nedoporučuje se používat během lovu repelenty, krémy atd. Opravdoví fajnšmekři mačkají v rukách trávu, bahno nebo hlínu, aby lidský pach potlačili. Každý má nějaký svůj zaručený tajný fígl, jak mazané ryby oklamat. Něco pravdy na tom určitě bude. Napadá mě však ještě jedna věc. Prut, který je bez záběru, má sice stejnou montáž, ale novou. Minule jsem vše, včetně olova utrhnul a musel navázat znovu. Na druhém prutu je veškerý materiál starý a otřískané olovo pamatuje dokonce několik sezón. Otázka zní, jestli není problém v nových komponentech. Olovo, gumové hadičky, ale i háček mají určitě specifický pach, který může kapr ucítit a pojmout podezření. Možná by stálo za to, nechat novou bižuterii dokonale vylouhovat ve vodě a až potom používat k lovu.

Mé myšlenky přerušil záběr
Pětidenní výprava se přehoupla do druhé poloviny. Máme na kontě každý čtyři kapry. Několik šupináčů mělo štěstí a návštěvy břehu se nezúčastnilo. Co do počtu není úlovků moc, ale kromě prvního šedesátníka měří 70 - 80 centimetrů, což je slušný výsledek a důkaz, že se nám podařilo vyselektovat menší ryby. Ještě tak přelstít nějakého kapřího profesora. Ve snaze přijít s něčím novým, nalíčím hned tři kuličky boilies pod sebou. Tenhle fígl mám vyzkoušený s kukuřicí a jsem přesvědčený, že víc kousků navlečených na šňůrce, zkušeného šupináče oklame. Na podvodních videích je vidět, jak kapři postupují. Najedou do zakrmeného místa a začnou hodovat. Kuličku však nespolknou hned. Nasají ji opatrně do tlamy a znovu vyplivnou. Určitě zkoumají, jestli nenarazí na něco podezřelého. Pokud je hned za kuličkou háček, může být zle. Další dvě kuličky místo háčku dokážou kapřího mazáka oklamat. Hlásič několikrát krátce zapípal, to jak kapr ochutnával lákavé sousto. Pak byl chvíli klid, zřejmě váhal, jestli má kuličky spolknout. Nakonec neodolal a nasál i ostrý háček č. 6. Celá akce proběhla v absolutním klidu. Žádná divoká jízda a úprk. Ryba pokračuje v plavbě proti proudu a plynule nabírá rychlost. To už pípák nepřetržitě ječí. Zvedám prut a zaseknu. Nejpozoruhodnější na celém záběru je první fáze souboje. Ryba jede stále proti proudu, jakoby se nestalo nic dramatického. Kámen před špičkou naštěstí odpadl, vlasec se narovnal a cítím pohyby ryby. Žádný zmatek, ale majestátní, ladná jízda. Menší ryby prchají okamžitě po proudu a všechnu sílu vloží do prvních vteřin souboje. Rybí veteráni si dávají načas. Možná nevěří, že by je někdo mohl ohrozit a taky mají bohaté zkušenosti.

Malinko sklopím prut a domotám vlasec. Pak rukou přidržím cívku a znovu prut zvednu. Tento manévr ho zbrzdil a poznal, že je zle. Prudce obrací, až mám strach, že se vyhákne a prchá po proudu. Teď začíná opravdová bitva. Ještě štěstí, že jsem nepřitáhl brzdu. Cívka hrčí jak cirkulárka a vlasec rychle mizí. Je mi jasné, že mě čeká dlouhý souboj. Pomalu se smráká a mám radost, že se nám podařilo naučit kapry na naše místo ještě za světla. Ryba se stále vzdaluje a začínám být nervózní. Abych vzdálenost zkrátil, kráčím po břehu a navíjím. Asi po sto metrech je další vhodné místo pro vylovení. Tempo poněkud slábne, ale ještě stále má dost síly připravit mi horké chvilky. Nejdramatičtější jsou nečekané obrátky, kdy hrozí vyháknutí. Po několika dalších minutách můžu malinko přitáhnout brzdu a další výpady vyrovnávám akcí prutu. Konečně se kapr otočil a začínám mít navrch. Utahat takovou velrybu dá ještě hodně práce. Pomalu navíjím, až se mi podaří přitáhnout ho ke břehu. Pokaždé však vyrazí znovu do koryta a začíná další kolo. Největší starost mi dělá, že celou dobu ryje čumákem o dno a snaží se zbavit háčku. U břehu jsou navíc velké balvany, o které se může vlasec lehce předřít. Prut svírám tak těžce, až cítím křeč v rukou. Ryba už krouží kolem břehu, ale nechce se vynořit na hladinu. Je skoro tma a trvá několik dalších minut, než poprvé rozetne hřbetní ploutví hladinu. Táhnu velkého šupináče, který se nevzdává ani na mělčině. Drží se u dna jako přibitý a Milda ho nemůže dostat do podběráku. Několikrát se přes něj doslova překulí, když najednou tah povolí. Zděsím se hrůzou, že vyklepal háček a uteče. Ten však drží, ale vlasec je zamotaný v podběráku. Milan na nic nečeká a prudkým chvatem vrazí podběrák pod celou rybu. Ta zpanikaří a sama vklouzne do prostorné sítě. Máme vyhráno! Ječím radostí a tančím vítězný indiánský tanec. Křepčím jako blázen, Milan se směje a vynáší naše selátko z vody. Jsem úplně vyčerpaný, ale musím sebrat poslední zbytky sil, protože ryba půjde co nejrychleji zpátky a chci si ji trochu užít. Je to typický, říční „labák“ válcovitého tvaru a měří 92 centimetrů.

Naše strategie slaví úspěch
Chytit takovou rybu je nádherný a nezapomenutelný zážitek. Štěstí však nekončí. Svatý Petr je spravedlivý a další jízda přichází na Mildův prut. Je už tma a některé detaily nám unikají. Jisté je, že bojovník poměrně rychle opustil dno, což dělají velmi často lysci. Díky mohutným „šplouchancům“ na hladině, má Milan lepší přehled a kontrolu nad soupeřem. Začíná další dlouhý souboj plný napětí a dramatických scén. Nakonec i druhý pašík končí svoji prodlouženou jízdu v útrobách podběráku. Naše přání byla vyslyšena. Zažili jsme opravdové dobrodružství. Druhý kapr je opravdu lysec. Vysoký a krásně zbarvený bojovník měří 88 centimetrů.
A takové přeji i vám. Tak ať berou.


Zdeněk Hofman
Foto:Autor a Milan Mathejzík

Lov štik na gumové nástrahy

Zpět

Lov štik na gumové nástrahy

Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy se konečně objevila štika. Mrskám prutem už pěkných pár hodin, ale dravec nikde. Těsně u břehu se pokaždé vynoří jenom gumová rybička. V čisté vodě je krásně vidět, jak opouští temnou hlubinu, svůdně třepe jemným ocáskem a nakonec přistane na mělčině pod prutem.
Následuje další a další pokus o vyprovokování predátora. Pomalu postupuji po břehu jezera, až dojdu do malé zátoky. Mělčina svažuje, kousek od břehu, strmě do hloubky. Takové místo je pro štiku ideální, ale jsem už nějak otupělý a v záběr moc nevěřím. Pomalu navíjím, a když spatřím žlutozelené kopyto, sklopím prut a nechám ho klesnout na písečnou hranu.
Párkrát zaklepu špičkou a pomalu zvedám. Vtom to přišlo! Je tady! Znenadání proletěla šílenou rychlostí kolem rybky, prudkou otočkou se vrátila a vmžiku zhltla celou gumu. S patnácticentimetrovou gumou neměla nejmenší problém. Hladina se divoce rozvlnila a já podvědomě zasekl. Vysněný záběr je tady.

Začíná hotové rodeo
Brzda hrčí a vlasec rychle mizí z cívky. I když jsem celou rybu viděl, nikdy nedokážu přesně odhadnout, jak je velká. Voda dokáže skutečnou velikost hodně zkreslit. Vychutnávám si vzácný okamžik souboje a na chvíli zapomínám na okolní svět. Před očima stále vidím bleskový útok. Takový obraz se nenaskytne často a patří k nejlepším rybářským zážitkům. Počáteční silný odpor začíná slábnout, štika opouští hloubku a bojuje těsně pod hladinou. Guma jí čouhá z tlamy, ale pomocný trojháček naštěstí drží pevně. Pro jistou si hlídám úhel prutu, aby nemohla vyskočit nad hladinu. Pokud vede vlasec příliš kolmo k rybě, velmi často vyskočí. Naopak, se skloněným prutem od tohoto manévru většinou upustí. Ještě několikrát rozvíří hladinu, pak se položí na bok a je moje. Opatrně ji uchopím za hlavou, ukazováček a prostředník druhé ruky vsunu do otvoru pro skřele a ve špičce u čelistí pevně stisknu palcem. Tento speciální chvat je jediným spolehlivým řešením, jak se štikou bezpečně manipulovat. Musí však být proveden velmi energicky, štika nesmí vycítit sebemenší pocit nejistoty, protože jinak se začne zuřivě bránit. V takovém případě dochází k poranění prstů, ale mnohem hůř můžeme ublížit rybě, která se vysmekne a upadne na zem. Proto doporučuji začátečníkům trénovat tento chvat nad podložkou nebo ještě lépe ve vodě. Pokud se situace vymkne z ruky, darujeme štice předčasně svobodu. V posledních letech se některé naše privátní revíry začínají na trofejní dravce zaměřovat. Největším problémem je právě malá zkušenost mnohých rybářů s velkými štikami. Není v silách správce revíru všechny začátečníky uhlídat. Na některých vodách se loví z lodě a v takovém případě by měl být minimálně jeden člen posádky zkušeným štikařem. Držet trofejní štiku jako kapra, tedy oběma rukama za břicho, je absolutní hazard. Nízké, válcovité tělo dravce, je mnohem mrštnější a dokáže nečekaně vystřelit jako torpédo. V dnešní, kreativní době chtějí mnozí „rychlorybáři“ přeskočit kategorie běžných úlovků a stát rovnou na bedně, s krokodýlem v náručí. Každý, kdo rybařině opravdu propadne, brzy pochopí, že velikost úlovku není jediným motivem, který láká rybáře znovu a znovu k vodě.
Moje štika měří 72 centimetrů a je nádherná. Mohutné tělo začíná dodávat zubaté krásce majestátní ráz. Dorostla do věku, kdy štíhlé tělo juniorky získává tvary velké ryby. Pomalu se proměňuje v dravce, který ovládne vodní říši. Byla by věčná škoda tento vývoj přerušit. Jsem bohatší o další zkušenost a důkaz, že velké nástrahy fungují.

Naše štiky jsou stejné jako ty švédské
Je zajímavé, že velké nástrahy vzbuzují na českých revírech rozruch a rozpaky. Pokaždé, když vyrazím vláčet, narazím na překvapené pohledy některých rybářských kolegů. „Co chcete ulovit na takového giganta?“ ptají se nechápavě. Přitom patnácticentimetrovou nástrahu zvládne bez problému i štika okolo šedesáti čísel a menší lovit rozhodně nechci. Je zajímavé, že při výpravách do Švédska či jiných oblastí Skandinávie, se nad takovou velikostí nástrah nikdo nepozastaví. Naše štiky jsou ale stejné. Pravdou je, že v severských revírech žije mnohem víc exemplářů 70 – 100 cm. Proto je i tento článek publikovaný v dubnu, kdy jsou ve svazových revírech štiky ještě hájené, ale mnoho rybářů vyráží na zahraniční mise nebo na soukromé revíry.

Velmi úspěšné jsou ještě větší nástrahy
Trofejní štiku často vyprovokuje gumové kopyto o velikosti 25 centimetrů. Pro získání důvěry v takové „óbrdráždidlo“ doporučuji privátní revíry, kde je velkých štik dostatek. Jako příklad uvedu jednu loňskou výpravu, kdy manželce vyjela po menším wobleru pěkná štika. V poslední chvíli však od útoku upustila a vrátila se na své stanoviště kousek od břehu. Zkoušeli jsme další nástrahy, včetně gum 10 - 15 čísel, ale všechny pokusy skončily nezdarem. Nakonec jsem nasadil obří gumu a štika zabrala okamžitě. Měřila 92 centimetrů a malé nástrahy naprosto ignorovala. Je pochopitelné, že pro lov s takto těžkými nástrahami potřebujeme i odpovídají náčiní. Tvrdý prut s gramáží minimálně 60 – 80, je základem. Prut s příliš jemnou špičkou bude přetížený, což komplikuje nahazování. Akce špičky je důležitá i pro dobré zaseknutí, které bývá někdy problematické. Velký predátor svírá kořist pevně v čelistech a při první vhodné příležitosti upláchne. S měkkou, gumovou nástrahou, se šance na úspěšné zaseknutí podstatně zvyšuje a tvrdá šička je výborným pomocníkem. Nepodceňuji ani kvalitní pletenku nebo vlasec. Chytat se slabou imitací se projeví v lepším případě uražením těžké nástrahy. Mnohem smutnějším koncem bývá ztráta kapitálního úlovku. Ve Švédsku můžeme při troše štěstí dostat druhou šanci, ale pokud zažijeme takovou tragédii na některém z běžných revírů, zahalí smutek naši duši, na hodně dlouhou dobu.
Obratlík s karabinkou a lanko, bývají pověstným vláskem, na kterém naše štěstí visí. Zmítající se gigant těsně u lodi či břehu, prověří pevnost všech dílků naší zbraně ve zlomku vteřiny. Můžete si být jisti, že pokud narazí ostré štičí zuby na jakoukoliv nekvalitní náhražku ocelového lanka, nezachrání vás nic a zbude vám jen hořká vzpomínka na prohru a dušování prodejce, že to vydrží. Ani údaje o pevnosti karabinek neznamenají bezpečí a klid v duši. Mnohé se lehce rozepínají, což se projeví opět ztrátou nástrahy. Karabinky se nejčastěji otevřou při dopadu nástrahy na hladinu nebo při cukání během navíjení. Vždy vybírám ty nejpevnější a než nějakou vyberu, představím si, jak odolává desetikilovému torpédu letícímu vzduchem. Pokud uvěřím, že vydrží, není co řešit a jdu na lov.

Ještě jedna vychytávka
Velké gumové nástrahy mají jednu nevýhodu. Napíchnuté na jigové hlavičce, jsou okované pouze jednímjednoháčkem a to nestačí. Dravec velmi často uchopí gumu uprostřed za spodní část, jenže háček je nastražený vpředu, ve hřbetě. Je dobré přidat pomocný trojháček, který zapíchnu do boku. Nedoporučuji nastražit trojháček zespodu břicha, protože guma často dře o dno a lehce by uvázla. Trojháček upevním pomocí spojovacího lanka, vyrobeného z metráže a kovových trubiček nebo použiji ohebné lanko Graphite metal, které jde navazovat uzly a dokáže štičím zubům odolat. Na druhém konci návazce udělám očko, které navléknu na očko jigové hlavičky a zajistím karabinou s hlavním lankem.


Výhodou takto připraveného trojháčku je, že jde přendávat na další gumy. U největších nástrah 25 cm, však dlouhé spojovací lanko velmi často překáží a zachytává se do vázek. Nejlepším řešením je velkou gumu prošít.


Připravím si vhodnou jigovou hlavičku 20 – 40 gr.


Gumové kopyto propíchnu dlouhou jehlou na prošívání rybiček


Do očka jehly navléknu připravené lanko s trojháčkem a protáhnu celou nástrahou


Na druhém konci vytvořím pomocí kovové trubičky očko, které navléknu na jigovou hlavičkou a zajistím karabinkou hlavního lanka. Trojháček můžu podle potřeby umístit na hřbet nebo bok nástrahy.

A jdeme na ně
Jedním z méně známých lovišť, kde velké gumy fungují, je německý ostrov Rujana. Není tak daleko jako populární revíry ve Skandinávii a brakické zátoky Baltského moře jsou navíc domovem opravdu trofejních exemplářů. Metrová štika zde patří k běžným úlovkům a dají se ulovit kusy 120 - 140 centimetrů. V březnu a dubnu jsou štiky na Rujaně hájené, proto je nejlepším obdobím k lovu začátek května. Pro začínající lovce má tento revír jednu velkou výhodu. Je možné najmout si průvodce s lodí. Ochotní profesionálové znají vyhlášená místa a rádi naučí správnému zacházení s úlovkem. Metoda „chyť a pusť“ zaručuje místním rybám dlouhověkost. Nevýhodou tohoto revíru je velká proměnlivost počasí. Jeden den svítí sluníčko, pak ale začne foukat silný vítr a je zle. Velké vlny rozbouří moře a nedovolí lodím vyplout na lov. Zkalené moře a tuny vytrhané vodní trávy plující po hladině, komplikují chytání i v dalších dnech. Za pokus to ale určitě stojí.

Vedení nástrahy
Při vláčení na Rujaně mě překvapil jednoduchý, až monotónní způsob vedení gumových nástrah. Místní borci na rozdíl od českých rybářů vůbec nepoškubávají prutem a nenechávají gumu poskakovat po dně. Nahodí nástrahu co nejdál od lodi, nechají dopadnout na dno a začnou navíjet. Prut drží sklopený k hladině, žádné cukání ani zvedání nástrahy. Jen stereotypní nahazování a středně rychlé navíjení. Zprvu se nám taková technika moc nezdála, když však na rozdíl od nás, chytili několik pěkných kousků, začali jsme se přizpůsobovat. Nevýhodou rybolovu na Rujaně, je absolutní závislost na průvodcích. Pro ostřílené mořské vlky, působí role závozníků nudně a mnohem lépe se cítí v nekonečných vodních prériích Švédska, kde můžou stopovat trofejní dravce s absolutní svobodou. Nádherná příroda je dalším lákadlem a nastaveným zrcadlem fádní krajině na německém ostrově, kde jsou břehy v nedohlednu a mořská plocha pořád stejná. Romantickou duši navíc ruší všudypřítomné větrné elektrárny.

Vláčení za lodí
Je jasné, že mrskat vodu celý den těžkými nástrahami je dřina, kterou každý nezvládne. Vhodnou volbou je vláčení za lodí. Výhodou této metody je pohoda při lovu a hlavně mnohem větší prochytaná plocha revíru. Základní sestava je stejná jako při běžném vláčení. Nejdůležitějším faktorem je hloubka, kterou vedeme kořist. Pro tyto účely se vyrábí speciální jigové hlavičky s hmotností 40 – 200 gramů nebo můžeme nástrahu dovážit běžným olovem, které připneme k obratlíku nad lanko.

Při rybolovu na našich revírech ulovíme kromě štik i jiné druhy ryb, zejména velké sumce. Jsou to neuvěřitelně drsné záběry, které uvedou mnohé rybáře do síně slávy. Další výhodou gumových nástrah je poměrně nízká cena, která nám dovolí prochytávat rizikové úseky plné vázek, do kterých si s drahým woblerem netroufneme. Nechci nijak zatracovat malé nástrahy, je jasné, že bolen, candát, okoun nebo třeba tloušť chtějí mnohem menší sousto, jemnou montáž i přístup. Používám je taky, ovšem pokud líčím cíleně na královnu našich vod, lady Esoxovou, nasadím vždy silnější kalibr. Vím, že v našich vodách není situace vůbec jednoduchá a úlovky pěkných štik každoročně spočítám na prstech jedné ruky. Možná je to tím, že se dá poměrně lehce vyprovokovat k útoku a v posledních letech ji vytlačuje stále rostoucí populace sumce velkého, kterému se v našich vodách abnormálně daří. Štika patří mezi ryby, které si zaslouží ochranu. Velkými nástrahami chráníme hlavně malá, sotva mírová štíhlata. Čím déle získají trpkou zkušenost s rybářem, tím větší mají šanci dorůst vysněné velikosti.

Kde štiky hledat
Poslední dobou převládá názor, že v mnohých revírech už štiky nežijí, ale není to úplně pravda. Její počty hodně prořídly, o to větší jedince však můžou hlubiny ukrývat. Nemá cenu popisovat konkrétní místa. Velkého dravce můžeme najít v podstatě všude a dokonce i v nejmenších revírech. Právě malinké tůně či jezírka ukrývají velmi často nějaký kapitální kousek. V jednom malém rybníčku na přítoku Labe, vylovili po vypuštění osm štik přes metr. Tato příhoda se stala před třemi lety. Předloni zase ulovil jeden známý metrovku v jezírku, kam chodí rybařit jenom malé děti. Podobná překvapení vydávají každoročně i naše řeky a údolní nádrže. Je zajímavé, že mnoho lidí jezdí do Skandinávie, kde není problém ulovit štiku 80 – 110 centimetrů, ale štiku nad 120 čísel tu chytil málokdo. Naopak naše svazové revíry, které nejsou na tyto dravce tak bohaté, vydají každoročně takových úlovků slušné množství. A takovou přeji i vám. Tak ať berou.
Tak ať vám berou.


Zdeněk Hofman
Foto: Lenka Hofmanová

Kapří škola

Zpět

Kapří škola

Předjaří je ideálním obdobím k přípravám na další sezónu. Z nacpaného batohu vysypu na stůl krabičky plné rybářského cajku, otvírám zásobník s kaprařskými návazci a vzpomínám na nejkrásnější okamžiky, které mi loňský rok přinesl. Slyším šplouchání bojující ryby a moje fantazie začíná přehrávat film uschovaný kdesi hluboko v duši. Na pomyslném plátně se objeví řeka v mlhavém ránu, které dokázalo udržet husté, mléčné chuchvalce nad hladinou po celé dopoledne a cíl náhozů bylo možné lokalizovat pouze pomocí sluchu. Společně s manželkou líčíme v místech, kde strmý, kamenitý úsek, přechází do rovného koryta, asi šedesát metrů od břehu. Tak dobře už máme zmapované stezky, kterými ryby podnikají pravidelné výpravy za potravou. Už tři dny jim prostíráme stůl plný dobrot a tajně doufáme, že si naše místo oblíbí. Lov velkých šupináčů není jednoduchou záležitostí, ale o to větší radost přináší. Při běhu na dlouhou trať získáváme každým dnem nové zkušenosti, až konečně zabere první kapr. Po několika taktech bojovné ódy je sice poznat, že nebude trofejní, ale to v dané chvíli vůbec nevadí.
Důležité je, že zabral a posunul naše úsilí zase o kousek dál. Lenka přibíhá s podběrákem a za chvíli se naše zlatavé štěstí mrská v síti. Měří něco přes šedesát čísel. Labští kapři mají zcela charakteristický tvar. Nízké, válcovité tělo je zakončené poměrně mohutnou hlavou, která je z profilu silně zalomená směrem dolů a dodává rybě tupý výraz. Žijí zde pochopitelně i další formy, včetně vysokých lysců, ale „říčňáci“ jsou v převaze.

Nastražuji novou kuličku a znovu nahazuji
Dlouho se nic neděje, až těsně před polednem připluje korytem další hejno. Tentokrát boduje peleta a hlásič ječí jako splašený. Lenka zvedá prut a lehce zasekává. Kapr reaguje divokou jízdou po proudu. Brzda navijáku hrčí naplno a vlasec rychle mizí z cívky. Nakonec má rybářka navrch a po několikaminutovém souboji, kdy se ryba nechala přitáhnout a znovu prchla do proudu, nastává poslední fáze bitvy mezi balvany u břehu. Šupináč se nechce zvednout ze dna a znovu a znovu tančí před podběrákem. Háček však drží dobře a síly mu rychle ubývají. Nakonec musí nahoru a Lenka vítězí. Měří 70 centimetrů a posunul naši laťku zase o kousek výš. Po břehu přichází na pravidelnou procházku pan Kadeřábek a místo pozdravu volá: „Tak jsem vám zase přinesl štěstí jako předevčírem, ale koukám, že dnes to není parma. Jste jediní, komu zabral kapr. Chlapi za zatáčkou nechytili od rána kromě několika cejnů ani šupinu a o kapra prý nezavadili už pěkně dlouho.“ Slova domorodce, který je u řeky každý den, nás potěšila. Možná je to náhoda, ale možná taky začala fungovat naše strategie lovu.

Letní úspěch začíná už v březnu
Při lovu kaprů na boilies, je nejdůležitějším článkem celé udice koncová montáž. Během čekání na záběr, bývá u vody sice dost času, ale na výrobu nových návazců nemám většinou náladu. Březen je proto nejvhodnějším obdobím, kdy se můžu v pohodlí domova dobře připravit. Kromě osvědčených parametrů, dostávají prostor i různé experimenty. Někdy stačí změnit délku šňůrky nebo velikost háčku. Každý rybář má i svoji osvědčenou vzdálenost kuličky od háčku a různou délku může mít i celý návazec. Samozřejmě záleží na profilu a složení dna. Naše místo na Labi je hodně členité a plné balvanů různých velikostí. Tento fakt vyžaduje pevnou montáž i šokovou šňůru. Nejvhodnějším materiálem je fluorokarbon 0,40 – 0,50 mm a pletenka Sufix s nosností 11,4 kg. Háčky typu Lang Shang nebo Curve Shanx používáme nejčastěji o velikosti 6. Pokud běžné návazce z fluorokarbonu selžou, zbývá ještě jedna možnost. Na Labi se v posledních letech osvědčila montáž z lanka na lov dravců. Někomu se bude možná zdát tento materiál příliš brutální, ale věřte, že kameny a husté kolonie škeblí, dokáží být ostré jako břitva. Nebezpečná situace vzniká během souboje, kdy kapr tluče hlavou o dno, ve snaze vyklepat háček. Ocelové lanko může být záchranným kruhem, který nenechá zmizet trofejní kousek v hlubinách Labe.

Výroba montáže s ocelovým lankem


Potřebujeme lanko pro lov dravců, pletenku s nosností 11,4 kg, kaprařský háček, zarážku na boilies, jehlu, nůžky.

Ustřihnu asi 20 cm pletenky, na jeden konec navážu dvojitým uzlem očko pro zarážku boilie, navléknu kuličku a zajistím zarážkou.

Navléknu háček a v požadované výšce navážu bezuzlovým způsobem na šňůrku.

Druhou stranu šňůrky navážu běžným uzlem k lanku a montáž je hotová.

Stopování labských šupináčů není lehké
Nejsnadnější cestou pro nastartování kaprařské kariéry, je zapadnout do nějaké zkušené party. Člověk, který zná prostředí a svému místu věří, dobíjí začátečníky potřebnou dávkou optimizmu. Nikoho takového však nemáme a navíc chceme kráčet vlastní cestou, protože samotné objevování k rybolovu neodmyslitelně patří a radost z takto získaného úlovku je pak mnohonásobně větší. Než však podnikneme výpravu na těžký revír, musíme mít jasno ještě v jedné věci a tou je nástraha. Z nekonečné záplavy nabízených značek vybíráme několik druhů, které vyzkoušíme na nějakém lehčím revíru. Vyrazit do neznáma a ještě k tomu bez osvědčené nástrahy, je hodně riskantní plán a sen o kapitálním kaprovi se může velmi rychle rozplynout. Mnozí rybáři po takové zkušenosti na Labe zatrpknou a největší pesimisté začnou dokonce tvrdit, že všechny velké ryby jsou již vychytané.

Jak postupovat
Opěvované i zavrhované privátní vody mají oproti řece jednu velkou výhodu. Jsou dobře zarybněné a šance na úlovek velkého kapra je mnohem vyšší. Určitým problémem je větší zkušenost šupináčů s rybářem i nástrahou. Kapři mají dobrou paměť a s každým ulovením se stávají opatrnějšími. Musíme proto zvolit mnohem jemnější montáže a menší háčky velikosti 8. Rčení, že na soukromé vodě chytí trofejního kapra i úplný blbec, rozhodně neplatí, ale o záběry většinou nouze nebývá. Mluvím pochopitelně o velkých revírech. Na hektarové vodě potřebné zkušenosti nezískáme. Naší výpravě na Labe proto předchází dubnový lov na rozlehlé pískovně kousek od Prahy. Tady už musíme kapry na naše místo lákat a nabídnout jim kvalitní nástrahu. Týdenní povolenka není zrovna nejlevnější, ale získané zkušenosti mají cenu zlata. Myslím, že dobře zarybněné cvičiště je nejlepším řešením pro příští opravdové bitvy na svazových vodách. Při teplotě vody okolo 16°C, začínají kapři brát na boilies s ovocnou příchutí. Stejně jako při předchozích výpravách v loňském roce, se nám nakonec nejlépe osvědčily kombinované kuličky kaviár/ovoce. Chytili jsme mnoho kaprů nad osmdesát a čtyři dokonce nad devadesát centimetrů. Naše poznatky hovoří jasně. Nejlepší návnadou jsou pelety, boilies a několik hrstí rozmočené řepky olejky. Z ekonomického hlediska, musíme při krmení na Labi, doplnit drahé kuličky i nějakou levnější variantou. Na rozdíl od soukromé pískovny, která je pod stálým rybářským tlakem a kde stačí vnadit střídmě, budeme muset na řece značně přitvrdit. Úspěchy a zkušenosti získané na soukromé vodě, se nám určitě budou hodit. Víra v dobrou nástrahu, je základním kvádrem pyramidy, na jejímž vrcholku stojí šťastný rybář s trofejním šupináčem v náručí.

Pelety
Mít za manželku rybářku, přináší mnoho výhod a jednou z nich je, že umí nakupovat v rybářských obchodech.

Těsně před výpravou na Labe, přišla Lenka s taškou plnou voňavých kuliček. „To není všechno, zítra ráno nám domů přivezou ještě dvacet kilo pelet,“ praví s úsměvem. Nevěřícně koukám na tu záplavu ovocných, masových, vanilkových a dokonce i javorových lákadel a druhý den jsme opravdu bohatší i o pytel pelet s příchutí Halibut. Teď už máme všechno a můžeme vyrazit na velkou řeku. Pelety se nakonec osvědčily i jako výborná nástraha. Během několika hodin se sice rozmočí, ale jsou velmi úspěšné při prvních dnech lovu. Vím, že mnoho rybářů se mnou nebude souhlasit. Někteří dokonce pelety úplně zavrhují, protože nalákají do krmného místa kromě kaprů i tlouště, jeseny a dokonce sumce. To je pravda, ale nám přece vůbec nevadí, že připlavou i ostatní druhy ryb, ba naopak. V případě jelců jde velmi často o ryby trofejních velikostí, tak proč ne.

Příběh
První kaprařské výpravě na Labe předcházely opravdu mohutné přípravy a dalším oříškem byla volba správného místa. Po téměř detektivní práci všemi směry, nám nakonec pomohli kamarádi, kterým vhodnou lokalitu prozradili zase jejich kamarádi. V každém případě šlo o cestu do neznáma, protože místo bylo vyhlášené hlavně lovem sumců. První dojem vyvolal pocit nejistoty. Dokážeme v tak silném proudu vůbec chytat? Bájné místo se totiž nachází na vnitřní straně zatáčky, kde nejsilnější průtok vede kousek od našeho břehu a plují tudy všechny plavidla, včetně obrovských remorkérů. Ryby však taková místa vyhledávají a v rozvířených vodách hledají něco na zub. Navazujeme olova 160 gramů a jde se na věc. Vnadím peletami, ale zatím nedokážu odhadnout, kolik metrů uplave návnada, než dopadne na dno. Pro jistotu zakrmuji mnohem delší pás směrem proti proudu. O krmení olejkou nemůže být vůbec řeč. Malinké a lehké kuličky by odplavaly bůhví kam. Na dva pruty nastražíme peletu a na další dva osvědčené boilie s příchutí jahody a kaviar/fruits. První záběr příchází nečekaně rychle a boduje peleta Halibut. Rychle běžím k prutu, zaseknu, ale necítím žádný odpor. Jsem zklamaný, že utekla, když se najednou začne klepat špička prutu. „Je tam, ale bude to něco menšího, za těžkým olovem se ani nehne,“ hlásím manželce. U břehu začíná ryba bojovat a je jasné, že úplně malá nebude. Zřejmě prchala směrem ke břehu, proto nebyl zprvu cítit žádný odpor. Na hladině se začne divoce mrskat a spatřím vypaseného tlouště. Měří 52 centimetrů a váží neuvěřitelných 2,5 kilogramů. Zatím netuším, že taková velikost je tady běžná. Najelo zřejmě celé hejno, protože Lenka chytí za chvíli další dva. Ryby berou a máme neskutečnou radost. O půlnoci končíme lov a těšíme se na další den.

Mlhavé ráno
Opět nahazujeme do bílé tmy a během několika minut přicházejí první záběry. Tentokrát dorazila na hostinu cejní armáda a nejsou to žádní drobečkové. Největší kusy měří šedesát čísel. Během hodiny vyluxují všechny pelety a pak záběry umlknou. Na Lenku však čeká další překvapení. Kuličky boilies, které cejni nedokázali pozřít, nalákaly další labužníky. Hlásič několikrát krátce zapípal a svinger klesl dolů. Vypadá to jako záběr dalšího cejna, ale může to být i velký kapr. Žádná divoká jízda, jen opatrné a váhavé ochutnávání nástrahy, jakoby se zkušený kapří profesor nemohl rozhodnout, jestli kuličku spolknout či vyplivnout. Na kapra si ale budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Zabral dvoukilový jelec jesen. Je celý zlatý, se světlými ploutvičkami. Vzpomínám na výpravy v devadesátých letech, kdy jsem na Novomlýnské nádrži chytil svého prvního jesena. Svým zbarvením připomínal přerostlou plotici a nebýt kamarádů, kteří mě poučili, dodnes bych nevěděl, co jsem vlastně ulovil.. Pomocí zakrmovací lopatky naservíruji další dávku pelet a přehodím i ostatní pruty. Kolem deváté přichází razantní jízda. Brzda navijáku hrčí na plné otáčky a vlasec mizí rychlostí světla. Zrovna jsem klimbal na lehátku. Co nejrychleji vyskočím a zaseknu. Cítím silný odpor, tohle jelec určitě nebude. Ryba se mojí reakcí trochu vychýlila z dráhy, ale prchá dál. Rukou zlehka přibržďuji cívku a prutem se snažím natočit protivníka směrem ke břehu. Zatím nemám šanci, a abych zkrátil naši vzdálenost, kráčím směrem po proudu a navíjím. Silné rány do prutu naznačují, o jakého soupeře jde. Zabral sumec. Není to žádné monstrum, ale bojuje opravdu agresivně. S kaprovým prutem se mi postará o pěkný zážitek. Ušel jsem skoro sto metrů a objevuji pěkné místo pro zakončení souboje. Síly mu pomalu docházejí a po několika dalších minutách je konečně u břehu. Lenka zkušeně zašermuje obrovským podběrákem a sumík je náš. Měří rovný metr. S radostí si prohlížím úlovek a rukou přejíždím mohutné břicho. Je nacpané k prasknutí našimi peletami. Trochu víc ho stisknu a cítím jednotlivé špalíčky. Začínám chápat, proč nemají kapraři sumce rádi. Jeden dorostenec dokáže zakrátko vyluxovat celou porci návnady. Tak takhle sem kapry nenalákáme.

Nasazuji boilies
Pelety jsou levnější variantou, ale k dobrému úlovku nestačí. Možná se mýlím a záleží na tom, které ryby připlavou dřív. Jisté je, že pokud najede do krmného místa sumec, mají ostatní smůlu. Pokud ho chytím, je všechno v pořádku a vím, že musím vnadit znovu. V opačném případě budu sedět u prázdného místa. Měním strategii a naše místo zakrmím tak, že pelety naházím o něco výš proti proudu a zbytek krmné plochy doplním stejným množstvím boiliesu. Odpoledne záběry ustávají a Lenka zkouší štěstí na feeder. Labské vody jsou opravdu štědré a ryby berou na hod. Kromě záplavy cejnů kolem padesáti čísel, zabral i úhoř a dvě parmy. Ve člunu zkoumám pomocí echolotu profil dna a získávám důležité poznatky. Třetí den ráno najelo konečně očekávané kapří hejno. Během dne máme dva kousky na břehu a je jasné, že naše studium nebylo marné. Pak už nás začali šupináči navštěvovat pravidelně a připravili nám nezapomenutelné zážitky. Největší zabral předposlední den, na kuličku kaviár/ovoce. Několik krátkých pípnutí hlásiče naznačilo, že ochutnává a pak přišla zběsilá jízda. Kapr se píchl o háček a v panice vyrazil co největší rychlostí pryč. Říční kapři jsou mnohem bojovnější než ryby v jezerech a dokáží dokonale využívat proudu. Volím podobnou strategii jako při zdolávání sumce a postupuji po proudu. Cítím, jak vlasec přeskakuje přes balvany a je jasné, že šmejdí mezi kameny a hledá spásu. Stačí jedna ostrá hrana a souboj je rázem u konce. Tentokrát mám štěstí a po několika perných okamžicích končí na podložce můj zatím největší „labák“ 80 centimetrů. Není to žádný kapitální úlovek, ale pro nás má velkou cenu. Je důkazem, že v našich vodách žijí pěkné ryby a při troše štěstí se dají i chytit.
A takové přeji i vám. Tak ať berou.


Zdeněk Hofman
Foto:Autor a Lenka Hofmanová

Potok v zimě

Zpět

Potok je v zimě správná volba

Zimní rybařina má svoje osobité kouzlo a souznění s chladnou přírodou najdou jen nejvěrnější příznivci Petrova cechu. Žebříček popularity obsadí na nejvyšší příčce rybky, které během celého roku plují kdesi v hlubinách zapomnění. V mrazivých dnech potěší i záběr obyčejné běličky nebo okounka.

Po nečekaném oteplení začátkem loňského roku, jsme tajně doufali, že slunečné dny už vydrží, přijde jaro a začne nová rybářská sezóna. Opak byl pravdou. Koncem ledna napadl sníh a udeřily silné mrazy. Ledový krunýř zesílil a začalo další kolo chytání na dírkách. Až ve druhé polovině února zaťukaly sluneční paprsky na zamrzlou hladinu mnohem silněji a jasně naznačily, že poslové jara přicházejí. Zajásali jsme a vyrazili na ryby. Na ty opravdové, do proudných vod, kdy splávek žbluňkne o hladinu, projede peřejí a svůdně zatančí v divokém víru uprostřed tůňky.

Zahájení nové sezóny je tady
Sluníčko sice hřeje, ale zima vládne dál. Sníh v Praze zmizel, teplota vzduchu však zůstává jen několik stupňů nad nulou. Po zkušenostech z předchozích let, kdy první lovy na velkých vodách skončily nezdarem, měníme taktiku a vyrážíme na malý potok, kousek od domova. Naposledy jsem zde chytal před dvaceti lety a jsem zvědavý, jak bude vypadat. Za chvíli jsme na místě. Jez bývalého mlýna je opravený, ale jinak zůstalo vše v původním stavu. Potok meandruje v polích původním korytem, které je zarostlé křovím a stromy. Je široký maximálně tři metry a mělké úseky střídají v zatáčkách hlubší tůňky. Ideální místa pro rybí stanoviště.
Kráčíme s Lenkou proti proudu a vystoupáme až nad jez, kde začíná jedno z nejhlubších míst celého úseku. Tady musí být!

Tento fakt je největší výhodou malého revíru. Základem úspěchu je ryby najít a nabídnout jim sousto, na které mají chuť. Při loňských zimních výpravách na Slapy, nám nepřišel za celý den jediný záběr. Marně jsme si lámali hlavu, jestli proto, že ryby v chladné vodě nejsou nebo jim předkládáme špatnou nástrahu. Podobně jsme dopadli i na velkých řekách. Po rybách ani památky a celý den strávený u vody, vyšel bez záběru. Mnohé rybáře může neúspěšná výprava od zimní rybařiny zcela odradit. Jenže sedět doma u kamen a čekat na lepší časy vydrží jen málokdo. Myslím, že nejlepší reakcí po neúspěšných výpravách, je právě změna místa. V malém potoce problém s lokalizací ryb odpadá. Kde jinde je hledat, než v nejhlubším úseku potoka.

Začínáme lovit
Je jasné, že nepůjde o žádné obry. Kouzlo zimní rybařiny tkví v radosti z každého úlovku. I malá plotička či ouklejka radostně rozbuší rybářské srdíčko a vůbec nevadí, že v letních měsících, kdy nám bere jedna za druhou, jim nemůžeme přijít na jméno. V četnosti rybích druhů se však malý revír v pohodě vyrovná velkým řekám. Kromě tloušťů, proudníků, línů, okounů, ježdíků a všech druhů bílých ryb, zde můžeme narazit i na kapra, úhoře nebo štiku. Před dvaceti lety jsem zde chytil i střevli potoční a dokonce pstruha duhového, který byl tenkrát mnohem vzácnější.
Základem úspěchu je co nejtišší chování. V mělké a čisté vodě mají ryby dokonalý přehled a zejména velcí tloušti bývají velmi ostražití.
Jako první cílovou rybu si vybírám okouna, který přijímá potravu celý rok. S pruhovaným dravcem mám nevyřízené účty ještě z chytání na dírkách. Na několika výpravách jsem se marně pokoušel nějakého chytit. Vždy se mi některý ukázal, ale ani jednou nezabral. Teď mám šanci na odvetu. Z tohoto důvodu vybírám hlubší místo, s podemletým břehem a spletí kořenů.
Lenka se usadí na rovnějším úseku, kde může nechat odplout splávek daleko po proudu. Právě tady můžou číhat opatrní tloušti. V zimních měsících není potřeba příliš krmit. Stačí prohodit hrstí červů, spařené olejky nebo rozmočené krmné směsi. Jde pouze o upoutání pozornosti a nikoliv o nasycení. Z důvodu lepší mobility chytáme každý jenom na jeden prut, což nám umožní větší improvizaci v terénu.
Nastražím hnojáčka a nahodím směrem proti proudu. Splávek pomalu putuje kolem kořenů, až zastaví u břehu. Chvilku počkám a znovu přehodím. Scénka se opakuje, ale najednou prudce poskočí a zůstane stát v proudu. Něco se děje! Pln očekávání sevřu prut. Ťuk, ťuk. Splávek poskakuje po hladině a vysílá drobné kroužky, kterými signalizuje, že neznámý labužník začal hodovat. Tanec neustává, až se rozjede a zmizí z dohledu. Na nic nečekám a rychle zaseknu. Mám okouna. Je malinký a neklade vůbec žádný odpor. Nad hladinou nejprve bezvládně visí, jakoby nemohl pochopit, kdo mu nečekaně překazil hostinu, pak se začne vyplašeně mrskat a padá zpět do vody. Žížalka posloužila jako roubík a háček nebyl zaseknutý. Rychle nahodím znovu, ale mám smůlu. Okouni prokoukli léčku a svůdným pohybům lákavé žížalky odolají. Přehazuji na střed koryta a za chvíli přichází další záběr. Tentokrát vyčkávám o něco déle a mám první rybu letošní sezóny. Je to malý tlouštík. Teď už vím, že potok je pro zimní výpravu správná volba.
Sluníčko svítí a po druhém břehu přichází další rybář. Zastavuje se v ohybu řeky a nahazuje daleko po proudu až k jezu. Po chvilce vytáhne malého proudníka a pak ještě jednoho. Chytá na pařenou housku a do třetice zdolává krásného tlouště asi 35 – 40 centimetrů. Trochu znervózním, ale neznámý kolega naštěstí odchází a celý úsek je znovu náš.

Takového macka chci taky
Lenka nechce měnit místo a setrvává na zakrmeném fleku. Já postupuji směrem k jezu do nejširšího úseku.

Splávek pomalu putuje po hladině. Občas nečekaně poskočí, ale jde o planý poplach, způsobený nárazem olůvka o překážku na dně. Po několika dalších hodech se naučím tyto klamné signály rozpoznávat a čekám jen na ten pravý. Na háčku čekají na svůj osud dva červíci a vypadají určitě velmi lákavě, protože najednou se to stane. Splávek poskočí trochu jinak. Záběr je velmi nepatrný, ale mám rybu. Na háčku se třepe lesklá ouklej. Paráda. Zkouším štěstí znovu a další sousto přelstí plotičku. Je o něco větší, ale do vysněného tlouště má stále daleko. Sluníčko zapadá v korunách stromů a začíná se rychle ochlazovat. Moc času nám už nezbývá. Lenka je bez úlovku, ale i tak si zachovává úsměv na líci, jakoby tušila, kolik nádherných úlovků ji letošní rybářská sezóna přinese. Přesouvám se zpátky k okounímu hradu a měním strategii. Nastavuji co největší hloubku na prutu tak, abych mohl nahodit. Nástraha dopadne na dno a splávek zůstane zavěšený pod špičkou prutu jako čihátko. Tomuto jemnému způsobu lovu se říká „na houpačku“ a bývá oblíbený zejména na potocích a řekách, kde se loví s pruty dlouhými 4 – 7 metrů. V posledních letech tuto metodu vytlačuje modernější feeder a „houpačka“ tak se stává doménou zejména starších rybářů.
Napíchnu žížalu a nahodím doprostřed koryta. Sluníčko zatím nadobro zmizelo a začíná se šeřit. Za chvíli bude úplná tma.
Čihátko najednou poskočí a vrátí se na původní pozici. Může jít o falešný poplach, kdy třeba větvička plující pod hladinou jenom zavadila o vlasec. Druhý záběr je však mnohem razantnější. Vlasec se napne, až zaklepe špičkou prutu. Rychlostí pistolníka uchopím udici a zaseknu. Nic neumím rychleji, než instintivně zareagovat na záběr ryby. Je tam! Divoce škube celým tělem a je jasné, že bude větší, než předešlé pidiryby. Pro jistotu povolím ještě víc brzdu a čekám, až se bojovník trochu zklidní. Odpor pozvolna slábne a začínám získávat převahu. Vypadá to na vysněného tlouště, ale závěr první jarní výpravy mi přichystá pěkné překvapení. Mám pstruha, duháka. Z vody se mu nechce, ale podběrák ukončí všechny pokusy o útěk. Mám velkou radost, protože stejného jsem tady chytil právě před dvaceti lety. Měří 33 cm a díky dobré spolupráci před fotoaparátem si vysloužil svobodu. Na dírkách není takový úlovek žádnou vzácností, ale ve volné přírodě panují zcela jiné podmínky.

Berounka
Druhý den telefonuje Lenka s bratrem, který rybařil na Berounce. U Karlštejna neměl štěstí a po třech hodinách skončil bez záběru. Kolem poledne se přestěhoval k Radotínu a nestačil se divit. Za tři hodiny mu zabralo sedm kaprů do 55 cm a několik parem, z nichž největší měřila dokonce 72 centimetrů! To je jasná výzva. Za čtyři dny vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství. Počasí nám bohužel nepřeje. Ochladilo se a mrzne i během dne. Po několika hodinách bez jediného kontaktu s rybou, prcháme k domovu. Po dalším rozhovoru navíc zjišťujeme, že jsme chytali o kousek dál, v mělčím úseku. I několik metrů může mít při zimním rybolovu zásadní význam. Ryby se drží v nehybných hejnech na hloubce. Dalších čtrnáct dní patří silným mrazům a zamrzne dokonce i Berounka. Na dírky se nám už nechce a nezbývá než čekat.
Začátkem března zima konečně ustoupí a můžeme znovu vyrazit. Je to však předčasný start. Správné místo poznáme podle jediného rybáře, chytajícího zde široko daleko. S radostí nám bájný flek uvolňuje, protože neměl za půl dne jediný záběr. Není se čemu divit. Berounka je po obou březích pokrytá obrovskými kusy ledových ker, které povolily teprve dnes ráno. Některé ještě plavou řekou a je jasné, že voda bude hodně studená. Po vystřídání stráží se loučíme s promrzlým kolegou a nasazujeme do hry všechny čtyři pruty. Dva feedery, plavačku a kaprák s malinkou kuličkou jahodového boilie. Sluníčko sice svítí, ale z ledových plátů sálá nepříjemný chlad podporovaný severním větrem. Sním o bojovné parmě či pěkném kapříkovi, ale tuším, že dnes zůstanou moje přání nevyslyšená. I to však k rybařině patří a možná právě proto vyrážíme na ryby znovu a znovu. Žene nás touha prolomit smůlu a chytit konečně pořádnou rybu.

Malá voda je dobrá voda
Po dalším neúspěchu na Berounce, se po dvou dnech odpočinku vracíme k potoku. Počasí nám ukazuje konečně lepší stránku a paprsky poledního sluníčka vyženou rtuť teploměru na krásných 10 °C. Teplotu vody naměřím 6°C. Tentokrát už jdeme najisto a nastražujeme každý dva pruty. Jeden feeder a jeden na plavanou. Vybíráme širší úsek těsně nad jezem, kde náš kolega chytil minule velkého tlouště. Místo střídmě prokrmíme červy a do krmítka použijeme směs Medhod mix od Mikbaits. Nastražíme červy, žížaly a pařenou housku. Ryby však neberou. Po půlhodině znejistíme. Kde se stala chyba. Lenka nastraží na feeder dokonce i mentholový bonbon. Myslím si své, ale nic nenamítám. Zkusit se má všechno. Nakonec beru jenom plavačkový prut a přemísťuji se do okouní tůně, kde jsem minule slavil úspěch.

Nastražená žížalka klesá ke dnu a během několika vteřin přichází záběr. Není razantní, spíš nejistý, jako by ryba jen ochutnávala a přemýšlela, jestli má žížalku zhltnout nebo se radši postit. Zaseknu a mám okouna. Není velký, sotva patnácticentimetrový, ale potěšil. Rychle nahodím a po chvilce táhnu tlouště podobné velikosti. Nechávám tůňku trochu uklidnit a postupuji ještě o kousek výš. Je tu poslední hluboké místo, pak už jen peřeje a mělčiny. Břeh je hodně strmý a nepodaří se mi slézt bez hluku. Nechávám proto splávek odplavat co nejdál. Pomalu putuje proudem, když náhle změní nečekaně směr a zmizí pod hladinou. Rychle zaseknu a okamžitě mám plné ruce práce. Místo očekávané rybičky lomcuje s prutem pořádný divoch. Povolím brzdu a snažím se uklidnit. Vím, že ryba není žádný mnohakilový velikán, ale na místní poměry určitě slušná je. Chvíli ji držím na napnutém vlasci a pak pomalu přitahuji ke břehu. Konečně opustí dno a pod hladinou proletí stříbrný šíp. Že by zase duhák? Kdepak. Zahlédl jsem i červenou barvu. Je to vysněný, velký tloušť. Nemám podběrák a břeh je poměrně vysoký. Musím si lehnout a natáhnout ruku co nejdál. Druhou se snažím nahmatat něco pevného, co mě udrží nad vodou. Jako malý kluk se válím v listí po zemi a chytám rybu do ruky. To je ta správná rybařina, která zavání dobrodružstvím. Buďto ji chytím nebo se vykoupu v ledové vodě. Konečně přišla vhodná chvíle a můžu protivníka pevně stisknout za hlavou. Je můj! Běžím za manželkou a najednou mi je strašné horko. Svět je ale krásnější a veselejší. Lenka si zrovna fotí v podběráku pěknou plotici. Máme společnou radost. Tloušť měří 38 centimetrů a dostává svobodu, protože tyhle ryby, stejně jako třeba parmy nebo podoustve, do vody prostě patří.
Pokračujeme v lovu a ryby berou. Nejvíc plotice, okouni a tloušti. Žádní obři, ale jako první poslové nové rybářské sezóny, dokáží probudit loveckou vášeň ze zimního spánku. Opravdu to funguje. Neváhejte a zkuste to taky. Tak ať vám berou.
Tak ať vám berou.


Zdeněk Hofman
Foto: Lenka Hofmanová

Rybí menu
Přípitek:Ledová voda
Předkrm:Red hot mix Mikbaits
Krmítková směs Traper
Spařená řepka olejka
Hlavní chod:Masokostní červy různých barev
Dandrobeny alias hnojáčci
Rousnice
Pařená houska
Sladká kukuřička z plechovky
Vařená kolínka
Drůbeží játra
Zákusek:Jahodový boilies v těstíčku
Mentholový bonbon od Lenky

Pohodové vláčení

Zpět

Pohodové vláčení

Lov přívlačí patří mezi úspěšnou a oblíbenou metodu lovu. Jedná se však o velmi náročnou disciplínu, vyžadující dostatek energie. Vydržet bičovat vodu třeba celý den, je opravdová dřina. Kamarád Fanda Kůra, mě povzbuzoval při vláčení ve Švédsku oblíbeným rčením: „Musíš házet tak dlouho, až tě začne píchat mezi lopatkama. Pak chytíš velkou štiku.“ Fanda je mladší ročník a zatím netuší, že píchání mezi lopatkami může být i první příznak infarktu. Starší rybář tak po několika hodinách lovu neví, jestli umírá nebo se konečně dostaví záběr. Jisté je, že přívlač bývá prioritou zejména mladších ročníků. Letos jsem však objevil takový způsob vláčení, který bez problému zvládne i rybářský matador.

Prázdniny na rybách
Po absolvování několika rybářských výprav, jsme se s manželkou rozhodli udělat výjimku a vyrazit na třídenní nerybářský výlet. Za cíl vybíráme pro jistotu místo vysoko ve skalách a vyrážíme pokořit Pravčickou bránu v Severních Čechách. Na poslední chvíli přibalím do auta alespoň vláčecí pruty. Ze tří dnů jsme nakonec bez ryb vydrželi pouze jeden.

Na lovu lososů
První zastávku jsme udělali v Hřensku, na soutoku Labe a Kamenice, do které se po mnoha desítkách let
začali vracet lososi. Zkoušíme symbolicky nějakého ulovit, ale uteče ještě asi mnoho vody, než se salmoni stanou opět běžnými úlovky. V silném proudu postává několik velkých jesenů a z hlubin se v pravidelných intervalech vynořuje stříbrný bolen. Naše nástrahy však ignorují. Lenka zkouší menší woblery a já gumová kopyta a banja. S prázdnou nakonec neodcházíme a každý si na konto připisujeme několik okouních juniorů. Druhý den patří opravdu turistice a po celodenním výšlapu na Pravčickou bránu, stihneme i vyhlídkovou plavbu v soutěskách Kamenice. V křišťálově čisté vodě sledujeme hejna lipanů a začínáme pociťovat abstinenční rybářské příznaky. Den bez ryb se začíná projevovat. Ráno už nemůžeme dospat, v rychlosti opouštíme hotel, proběhneme kamenný hrad Sloup a pak hurá tam, kam patříme. Na ryby.

Velký rybník
Lenka nenechala nic náhodě a ještě večer pečlivě prozkoumala mapu a soupis svazových revírů. V poledne už sestavujeme vláčecí pruty na břehu Velkého rybníka, který je díky rozloze 40 ha opravdu velký.
Severočeský revír 441 065 se nachází v přírodní rezervaci, kousek od Krásné Lípy. Máme štěstí. Kamenná hráz je vyhrazena pro lov přívlačí. Takhle ideální podmínky vládnou na málokterém revíru, protože na hrázích bývá rybolov většinou zakázán. Veškeré informace najdou rybáři na přehledné tabuli, včetně kontaktu na porybného a sumáře úlovků z minulého roku. Takový servis je v našich vodách vidět málokde. Velmi často bývá problém zjistit, kde je rybolov povolen či zakázán. Ze sumáře vyčteme, že nejvíce lovenou rybou je kapr, kterých si v loňském roce odnesli rybáři 2 204 ks o celkové hmotnosti 4 479 kg. Na druhém a třetím místě se umístili líni a cejni. Pro nás je však nejdůležitější čtvrté místo, které s počtem devadesáti kusů obsadili candáti. Mezi další ulovené dravce patří i okouni a několik štik.

Jdeme na ně
Lenka zůstává věrná woblerům a já nasazuji gumové kopyto bílé barvy. Fouká silný vítr, který žene vlny proti břehu, což je velmi nadějné. S vlnami připlouvají často i dravci. Začínáme házet, ale po první hodině lovu nemáme žádný kontakt s rybou. Měníme nástrahy, kombinujeme barvy a stále nic. Po další hodině se Lenka vzdává a mění prut za fotoaparát. Vracím se k bílé barvě a postupuji dál po hrázi. Jsem už za polovičkou a začínám být nervózní. Velmi dobře však vím, že se nesmím vzdávat a bojovat do poslední chvíle. Mnohokrát přišel záběr doslova v poslední vteřině lovu a proměnil tak zoufalou situaci v nezapomenutelný zážitek.
Snažím se dohodit co nejdál, protože candáti někdy připlouvají ke břehu až za soumraku. Letící nástraha se však dostala do nějakého vzdušného víru a dopadla na hladinu dřív, než jsem čekal. Nevydařený hod skončil zacucháním vlasce kolem cívky. Motanice vypadá hrozivě, ale nedá se nic dělat. Pokud nechci přijít o několik desítek metrů imitace, musím být trpělivý a smyčku po smyčce vlasec rozplést. Usedám na břeh a pouštím se do díla. Bílé kopyto zatím leží kdesi na dně rybníka.

Vláčení na pohodu objeveno
Celá operace trvala asi pět minut a dopadla dobře. Podařilo se mi cuchanici rozmotat a začínám znovu navíjet. Jakmile se vlasec napne, ucítím silné zachvění špičky. Rychle zaseknu a cítím odpor ryby. Je tam! Vychutnávám si souboj a úlovek je po chvilce u břehu. Na háčku se mrská si dvaceticentimetrový okoun. Pěkná náhoda, pomyslím si. Rychle nahodím znovu a navíjím. Okouni žijí v hejnech, jenže další už nezabere. Možná jsem příliš aktivní a ryby nestihnou moji nástrahu dohonit. Udělám proto malý pokus. Nahodím co nejdál, položím prut do trávy a jdu se podívat na Lenku, která fotí o kousek dál jeřabiny. Domlouváme, že za chvíli pojedeme. Vracím se proto rychle k prutu, opatrně ho zvednu a párkrát s ním zaškubu. Světe div se, mám další rybu. Tentokrát jde o většího soupeře. Jestli je to okoun, tak bude pěkný. Jemný proutek a slabý vlasec dodávají souboji větší dramatičnost. Šupinatý protivník bojuje ze všech sil, ale nakonec prohrává. Poslední výpad zakončí výskokem nad hladinu. Je to štika. Sice jde o dorostenku, ale je živým důkazem, že můj nový způsob lovu funguje. Mám radost, protože po několika hodinách mrskání vody, mě už píchá v zádech a vyčkávací metoda mi vyhovuje. Nahodím, nechám nástrahu klesnout až na dno a chvilku čekám. Pak trochu zaškubu a znovu vyčkávám. Pevně věřím, že postupuji správně, což je při rybolovu velmi důležité. Pokud rybář zvolené metodě nebo nástraze nevěří, nemá z lovu žádnou radost a většinou ani nic nechytí. Bez víry to prostě nejde.

Tři hody a končíme
Náš čas se naplnil. Lenka už sbalila všechny věci a čeká, až ukončím vláčecí maratón. Moc dobře ví, že nebude lehké mě od vody dostat. Většinou se domluvíme na posledních deseti hodech a já pak pod různými záminkami prosazuji další hody.
„Tak dobře, ještě tři, ale ty už jsou opravdu poslední,“ praví manželka nekompromisně, po další půl hodině lovu. Bílé kopyto letí vzduchem a klesá ke dnu. Co se pod hladinou odehrálo během těch několika vteřin, kdy netečně trčelo ocáskem nahoru, zůstane tajemstvím. Těžko odhadnout, kolik ryb přilákalo. Jisté je, že stačilo jen trochu cuknout a prut se ohnul. Zasekávám a zaujímám bojovný postoj. Lenka kroutí hlavou, směje se a pronáší cosi o unaveném štěstí. Slova však nevnímám, jsem už v jiném světě. Jen já a ryba, která se divoce mrská. Žádné dlouhé výpady, jen krátké, ale razantní škubance. Konečně pořádná bitva. Tohle není okounek ani štíhle. Mám plné ruce práce a pomalu získávám převahu. Rybě docházejí síly, odpor slábne a nakonec se nechá přitáhnout ke břehu.
„Je to candát! Rychle podběrák“ volám na Léňu. Ta už stojí připravená a čeká na vhodný okamžik. Za chvilku je náš. Měří 54 centimetrů a já už vím, že budu vláčet i v pozdním věku. Žádné zběsilé navíjení, ale pěkně na pohodu.
Zkuste to taky, jde to skvěle.
Tak ať vám berou.


Zdeněk Hofman
Foto: Lenka Hofmanová

Trnitá cesta

Zpět

Trnitá cesta za švédskými metrovkami 1. a 2. díl

Pepův wobler s imitací pstruha dopadl kousek od stanoviště velké štiky. Nestihla zaútočit, ale pohyb vetřelce jí neunikl. Vyjela asi metr ze své skrýše a čekala, co se bude dít. Nezvaný host se po chvíli vrací a jeho dráha vede tentokrát v těsné blízkosti zubaté dračice. Ta kousek popojede a zaútočí rychlostí blesku. Rybář v lodi je překvapený, ale reaguje pohotově a překvapí štiku tvrdým odporem. Zpočátku je zmatená, protože žádnou reakci nečekala. Pak si vzpomene na jeden z minulých zážitků a pochopí, že je zle.
Severské revíry přitahují české rybáře jako magnet a každoročně vyrážejí stovky příznivců Petrova cechu zkusit štěstí a ulovit vysněnou rybu. Kromě vyhlášených norských fjordů, bohatých na velké tresky, ďasy mořské nebo divoké halibuty, míří mnohé party prohnat královnu sladkých vod, štiku obecnou.
„Zdeňku, nechceš jet začátkem května do Švédska? Chybějí nám dva kluci do party, tak jsem si vzpomněl na tebe a Jirku Vomáčku.“ Slova kamaráda Mildy Mathejzíka okamžitě alarmují mojí rybářskou vášeň. Za několik měsíců již sedíme na trajektu do švédského Trelleborgu a vyrážíme vstříc zubatým kráskám. Nikdo zatím netuší, jak bude tato výprava náročná. Naše utrpení však bude vykoupeno nezapomenutelnými zážitky a jedinečnými trofejemi. V půl třetí vyplouváme z německých zátok ostrova Rujana na širé moře.
Fouká studený vítr a lodí zmítají obrovské vlny, které dodávají noční plavbě na dramatičnosti. Pocit strachu bývá spojen s vyschnutím hrdla a tomuto stavu předcházíme návštěvou restaurace. V útulném baru si jako správní Češi objednáváme pivo a posloucháme vyprávění Milana.
„Je to revír v okolí Västerviku a jedeme tam už potřetí, což mluví samo za sebe. Nejsou to jezera, ale zátoky brakických vod Baltského moře a vždycky jsme si perfektně zarybařili. Bydlet budeme v kempu Gamleby, se kterým máme velmi dobré zkušenosti. Hlavně zde mají perfektní lodě a silné motory. Žádná chrastítka. Teď začátkem května už bývají štiky vytřené a mají hlad. Pokud je zastihneme na mělčinách, než se rozjedou na volnou vodu, budeme mít vyhráno. Všechno ale záleží na počasí.“ Dopíjíme pivo a jdeme spát. Nemáme zaplacené kajuty a jako většina pasažérů, kteří chtějí ušetřit, zkroutíme znavená těla na kožených sedačkách v podpalubí a část výpravy si ustele dokonce rovnou na podlaze. Přemýšlím o velkých štikách a snažím se vymyslet co nejlepší strategii, která mě dovede k úspěchu. S Jirkou Vomáčkou jsme jediná dvojice, která slavila v rozlehlých severských pláních největší úspěchy s trollingem nebo lovem na živou rybičku. Zbylých deset členů naší party patří mezi ortodoxní vyznavače klasické přívlače, kterou dokonale ovládají. Jirka zatím netuší, že i já chci otestovat nový, jerkový cajk. Je to na parťáka trochu podraz, protože není nic horšího, než když se sejdou v lodi rybáři s různými úmysly. Pokud chce jeden například vláčet a druhý chytat na živou rybičku, nemusí to dobře dopadnout. Kompromisy končí velmi často neúspěchem. Chytat chvíli tak a chvíli zase jinak, nikam nevede. Základem úspěchu je dokonalý plán. Mám chuť vyřídit všechno hned, ale kamarád už spí. Otáčím se na druhou stranu a po chvilce usínám taky.

Zastávka v Rybářském kempu
V devět ráno opouštíme trajekt a za několik hodin jsme ve Västerviku. Milan nám přichystal překvapení a navštěvujeme vyhlášený Fishing camp, ve kterém se každoročně pořádá mistrovství světa v lovu štik.
Týdenní akce začíná vždy tréninkem a samotné závody trvají tři dny. Až šedesát dvoučlenných týmů může zkusit štěstí a zvítězit. Ceny jsou vskutku lákavé. Vítězný tým vyhrává deset tisíc euro a prémií za největší ulovenou rybu, je zbrusu nová rybářská loď. Přihlásit se může kdokoliv, jedinou podmínkou je zaplacení startovného ve výši 700 euro. Zajímavý je průběh celé soutěže. Každý tým dostane podložku s mírou a analogový fotoaparát. Smí však pořídit pouze jednu fotografii týmu a 26 snímků ulovených štik, z nichž se započítává pět největších. Soutěžící se mohou sami rozhodnout, jakou si zvolí taktiku a kterou ulovenou rybu vyfotografují. Po vyčerpání tohoto počtu snímků se už žádná další ryba do konečného výsledku nezapočítává. V praxi to znamená, že se vám první ulovené štiky můžou zdát malé a nevyfotografujete je, ale nakonec chytíte ještě menší a připravíte se tak o drahocenné body nebo naopak vyfotografujete prvních 26 štik a až potom chytíte nějakou obrovskou, která se však do soutěže už nesmí započítat. Dusko Loje, rybářský průvodce, který současně prodává i v místním vyhlášeném obchodě, nás provází kempem, ukazuje lodě a uděluje cenné rady. „Nic nejde přesně naplánovat, všechno závisí na počasí a teplotě vody. Ta měla letos začátkem dubna už 15 °C, ale najednou se nečekaně ochladilo a klesla na pouhé 3°C. Ryby pochopitelně přestaly brát. Univerzální návod, kdy přesně přijet proto neexistuje. Počasí je hlavním faktorem, zaručujícím dobrý lov. V oblasti Gamleby, kam míříte, nastává problém v případě, když přestane foukat vítr, který bývá dobrým ukazatelem, kde štiky hledat. Na jaře se shlukují v početnějších hejnech a v těch se i přemísťují. Pokud dokážete takové hejno vystopovat, je úspěch téměř jistý a můžete chytit i několik trofejních štik najednou.“ Vcházíme do rybářského obchodu a slastně obdivujeme nekonečné série ručně vyráběných jerků, všech možných barev a odstínů. Na stěně čekají na nové majitele jerky růžové, fialové, oranžové a dokonce i černé nebo bílé. Zatím to jsou pouhé kousky dřeva, ale s prvním zanořením do vodní říše ožijí, a jakmile zkříží dráhu rybímu predátorovi, stanou se věrným pomocníkem svého pána. Škoda, že věci neumějí vyprávět. Představuji si, co všechno musí taková nástraha za jediný den lovu vidět. Naše rybářské dušičky jsou z vláčecích klenotů na měkko, ale každá legrace něco stojí, což v případě originálního švédského jerku činí v přepočtu devět set korun českých. Strachovat se při každém hodu, že drahý miláček zůstane pohřben v hlubinách, nakonec všechny od koupě odradí.

Do kempu Gamleby přijíždíme v neděli odpoledne
Při přebírání chaty nás majitel seznamuje s rybářským řádem, který je velmi stručný. Největší omezení se týká přivlastňování ryb. Každá chata o počtu čtyř lidí, si může ponechat denně jednu štiku 40 – 70 cm. Dále je zakázáno ulovené ryby mrazit a odvážet domů. Fish teamy „Chyť a zmraž“ mají tedy smůlu a musí vyrazit do jiných vod. Fanda s Víťou vzpomínají na polskou partičku, která měla na předminulé výpravě zabudovaný v tranzitu mrazák a úlovky všech velikostí nemilosrdně pohřbívala v ledu. Tehdy ještě žádné omezení neexistovalo.
Rychle vybalujeme věci a vyrážíme na průzkum. Je krásné, slunečné počasí, kterého využívám k pořízení snímků krajiny. Ani ve snu by mě v tu chvíli nenapadlo, že sluníčko nás bude doprovázet celý týden, protože Švédsko je vyhlášené svojí proměnlivostí. Hezky bývá většinou pouhé dva dny, pak začne foukat vítr a další dva dny pro změnu prší. Ze všeho nejhorší je fakt, že vítr fouká pokaždé jiným směrem a štiky tak neustále migrují. Jsme zde s Jirkou úplnými nováčky a podle toho i postupujeme. Největším nepřítelem v tak rozlehlém revíru je čas, a pokud chceme během jednoho týdne prozkoumat všechna lákavá místa, máme co dělat. Jirka souhlasí s nápadem, že dnes si revír projedeme jenom letmo, s vláčecím prutem a zítra vyrazíme na celodenní výpravu s veškerou výzbrojí.

V přístavišti se poprvé a naposledy scházejí všechny posádky
Po krátkém seznámení s obsluhou motorů, vyráží každá loď jiným směrem. Společně se od této chvíle budeme potkávat až večer v chatkách, protože odjezdy i návraty se budou řídit individuálními plány jednotlivých dvojic.
Tomáš s Lukášem podnikají stejně jako my poznávací plavbu, zatímco ostatní míří zkusit štěstí na osvědčená místa z minulých výprav. Ukazuji Jirkovi nový vláčecí prut s multiplikátorem. Parťák se směje, protože mě zná jako vláčkaře flegmatika a ani ve snu by ho nenapadlo, že jsem odhodlaný házet klidně i hodinu v kuse. Strategie hledání štik mi zatím tolik prostoru neumožní. Na každém místě nahodíme maximálně desetkrát a vyrážíme dál. Tato osvědčená taktika se řídí jediným pravidlem. Pokud tu štiky jsou, během dvaceti hodů by určitě nějaká zabrala. Vodní plocha je obrovská a nemůžeme se dál zdržovat. Jako první prozkoumáváme dlouhé, rákosové pole. Po dvouhodinovém plahočení přichází konečně první záběr a Jirka zasekává na dvoudílný wobler štiku kolem šedesáti čísel. Není velká, ale důležitá, protože v nás probouzí tolik potřebný optimizmus a víru v úspěch. Do konce dnešní směny chytíme bohužel jenom jednu sestřičku stejné velikosti. Poznatky hovoří jasně, štiky už opustily mělčiny u rákosí a sestoupily do hlubších vod. Zítra budeme mít s hledáním plné ruce práce. Cestou do přístavu potkáváme Mildu s Fandou, kteří potvrzují naší teorii, že zubatice berou dál od břehu. Chytili pět menších a jednu osmdesátku. Fanda měl tu čest pozdravit se hned první den s vysněnou metrovkou, ale vítězství si na konto tentokrát připsala švédská kráska. Důvěra v návazec Hard Mono utrpěla těžký šrám. I tak se ale kluci stávají pro dnešní den nejúspěšnější dvojicí. Fandovi bude jenom nějakou dobu trvat, než se smíří se ztrátou oblíbeného jerka s modrou metalízou.

Další den
Na molo přicházíme jako poslední. Fouká slabý vítr a hladina je klidná. Ideální podmínky pro křižování na volné vodě. Naše obavy, že se v tomto revíru nesmí vláčet za lodí, se nenaplnily. Místní rybářský řád zprostředkovaný správcem kempu, nic takového nezakazuje. Tento způsob je pro průzkum nejlepší. Jirka zapíná echolot a vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství. Nejradši vláčíme s mrtvými rybičkami, ale zatím žádné nemáme a proto nasazujeme woblery s imitací štiky, které střídáme s velkými gumami Kopyto Relax. Průměrná hloubka revíru je 4 – 6 metrů. Zkoušíme najít úseky s největší hloubkou, několikrát přejíždíme napříč celou zátokou a velký kus cesty vláčíme v těsné blízkosti břehu. Prochytali jsme všechna hloubková pásma, ale celodenní snaha končí nezdarem. Jirka chytil pouze jednu juniorku kolem padesáti čísel. Je pravda, že s vláčením za lodí máme dobré zkušenosti pouze na podzim a začínáme tušit, že nás čeká pěkná fuška. Cestou domů zastavujeme v několika lákavých místech a zkoušíme přívlač. Dvě šedesátky nám na sklonku dne alespoň trochu pozvedly náladu.

První metrovky
Při návratu do kempu je jasné, že se něco dramatického odehrálo. Přicházíme ve chvíli, kdy Pepa s Jirkou líčí okamžik, jak Venca k metrovce přišel.
„Házeli jsme všichni čtyři na místě u kotvící jachty, směrem na mělčinu. Vencovi se nějak špatně namotala šňůra a udělala mu smyčky na navijáku. Nahodil proto opačným směrem co nejdál, aby si ji narovnal. Byl to takový hod „na zdař Bůh“ a vtom to přišlo. Šílená rána do prutu a začal mazec. Bojovala jako dračice a pěknou chvíli jí musel povolovat. Pak se několik minut přetahovali, ale nakonec prohrála.“ Venca pokyvuje souhlasně hlavou a pro dokreslení atmosféry ukazuje fotografie. Je to nádherný exemplář šupinaté krásky, se skvělou mírou 108 centimetrů. Zabrala na Jerk Salmo Slider v barvě štiky. Připíjíme na zdraví úspěšnému lovci a posloucháme další příběh. Po zdolání několika menších exemplářů přejeli kluci o kousek dál, na velkou podvodní plošinu, která se nachází nedaleko od potopeného vraku. Toto místo se osvědčilo už v minulých letech a zabralo i letos. Travnaté pole v třímetrové hloubce, mají štiky velmi oblíbené, protože jim poskytuje dostatek úkrytu. Pepův wobler s imitací pstruha dopadl kousek od stanoviště velké štiky. Nestihla zaútočit, ale pohyb vetřelce jí neunikl. Vyjela asi metr ze své skrýše a čekala, co se bude dít. Nezvaný host se po chvíli vrací a jeho dráha vede tentokrát v těsné blízkosti zubaté dračice. Ta kousek popojede a zaútočí rychlostí blesku. Rybář v lodi je překvapený, ale reaguje pohotově a překvapí štiku tvrdým odporem. Zpočátku je zmatená, protože žádnou reakci nečekala. Pak si vzpomene na jeden z minulých zážitků a pochopí, že je zle. Do souboje vloží dvojnásobnou sílu a zuřivě chňape obrovskou tlamou, ve snaze zbavit se zákeřného sousta. To však drží velmi pevně. Rozběsněná ryba podniká divoké výpady do všech stran, ale uvědomuje si, že takhle přijde o zbytek sil. Zmírňuje tempo a vystoupá až k hladině. Ví, že se soupeři celá odhalí, ale sází vše na poslední trumf, který ji v minulém souboji zachránil. Na okamžik znehybní, aby nabrala co nejvíc energie, pak se pomalu stočí směrem na volnou vodu a ve zlomku vteřiny mrskne mohutným tělem takovou silou, že vyletí celá nad hladinu. S otočkou dozadu dopadne zpět a z vody vystříkne obrovský gejzír vody. Pepa Čimera, zvaný Čimi, má plné ruce práce, ale bojovnici kmene Esox lucius dochází dech a po chvíli už šťastný lovec svírá další metrovku. Tentokrát naměří 104 centimetrů. To jsou velmi optimistické zprávy, protože víme, že velké štiky berou a šance, že zabere někomu dalšímu je hodně vysoká. Každý z nás usíná s pocitem, že zítra to bude právě on.

Kolbenka
V úterý ráno si s Jirkou nachytáme rybičky a zkoušíme znovu vláčet za lodí. Nastražené plotice nejsou moc velké, měří sotva 15 cm a to je na velkou štiku málo. Po několika hodinách snažení nám začíná být jasné, že tento způsob lovu nefunguje a naše tajná zbraň v podobě mrtvých rybiček, tažených za lodí, se naprosto minula účinkem. Nevíme jestli je na vině špatná volba trasy nebo zmiňovaná velikost rybek. Na konci dne opět vláčíme a je nám jasné, že k trofejním štikám povede hodně trnitá cesta. Večer v táboře zjišťujeme, že i dnes se podívala z vody další metrovka. Štěstí měl tentokrát Petr Paleček a štika měřila rovných 100 centimetrů. Zabrala kousek od mola, v travnatých porostech a zlákala ji stříbrná plandavka. Ve středu se konečně zhoršilo počasí a fouká silný vítr. Voda se sice trochu přikalila, ale štiky jsou mnohem aktivnější a berou. Střídáme s Jirkou přívlač a lov na živou rybičku. Odměnou za naši dřinu je devět pěkných zubatic. K magické, metrové hranici bohužel nedosáhneme, ale radost máme velikou.
Mnohem lépe dnes dopadl Tomáš Dolák, kterému zabrala na modrého jerka nádherná stosedmička. Při jedné z posledních zastávek nahodil na mělčinu k rákosí a byla tam. Nepopsatelné veselí zavládlo v našem táboře a špunty létají hodně vysoko. Ještě větší štěstí měl Fanda Kůra. Společně s Mildou, Vítkem a Jirkou, vyrazili na nejvzdálenější část revíru a byli velmi úspěšní. Přilepili se na paty štičímu hejnu a odměnou jim bylo několik štik těsně pod metr. Fandovi se ve finále pověsila na starou, rezavou plandavku, kterou našel na chatě, opravdu velká bojovnice. Jeden z mála záběrů těsně u rákosí, proměnil šťastný rybář po neskutečné bitevní vřavě, za štikouna 112 centimetrů. Máme další důvod k oslavě. Od této chvíle se názvosloví pro označování velikosti štik, zúžilo na dva termíny: metrovka a malá štika. V porovnání s minulými lety začíná být jasné, že letos je štik sice mnohem méně, ale skoro každá desátá měří více než metr. To je velmi slušná bilance. Je vidět, že zpřísnění ochrany štik přináší díky novému rybářskému řádu skvělé výsledky a část výpravy je díky tomu šťastná. Ta druhá část musí tajně doufat, že štěstí se bude usmívat i v příštích dnech.

2. díl

Starý okoun byl toho večera poněkud neklidný. Divoce třepotal celým tělem ve snaze zbavit se trojháčků, které z něho učinily lákavou nástrahu pro velkou štiku. Žlutozelená káča tančí po hladině a atmosféra začíná houstnout. Okoun díky postranní čáře vycítil, že je zle. Za trsem loňského rákosí se objevil temný stín. Zprvu to vypadalo na další neúspěšný pokus o vyprovokování zubaté dračice, ale ve vteřině je všechno jinak. Voda vysoko vystříkne a splávek zmizí v modravé hlubině rychlostí blesku. Štičí rodeo začíná.
V prvním díle jsme si představili loviště štik v okolí švédského Vasterviku. Zdejší brakické vody jsou vyhlášeným rejdištěm trofejních štik. Naše výprava se přehoupla do druhé půlky a pět šťastlivců si už sáhlo na metrovou štiku. Splnění snů je vykoupeno tvrdou dřinou a zbylí členové tajně doufají, že metrovku chytí taky.

Ve čtvrtek bodují Víťa a Milda
Laťka je nastavena velmi vysoko a ulovené štiky se dělí do tří kategorií, na malé, devadesátky a metrovky. Za pozornost pochopitelně stojí pouze poslední kategorie. Bráchové Mathejzíci se stávají dalšími členy v klubu metrovkářů. Na Víťu se usmálo štěstí hned ráno, když v jedné ze zátok vyprovokoval u rákosí zubatou krasavici 108 centimetrů. Zabrala na jerka Strike Pro, v barvě reflexní štiky.
Stačilo několik hodů a byla jeho. Opět se potvrdilo pravidlo, že štiku je nejdůležitější najít. Zbytek dne patřil hledání. Kluci dojeli až k velkému ostrovu a zamířili k levému břehu pevniny, kam dopadají vlny hnané silným větrem. Břeh je zde kamenitý a několik velkých balvanů vytváří malé ostrůvky. Průměrná hloubka 3 – 4 metry, s obrovskými koberci vodní trávy u dna, jsou ideálním lovištěm velkých zubatic. Milda s Fandou a Víťa s Jirkou prochytávají systematicky celou lokalitu. První štiku vytáhl Jirka. Měří 80 čísel a je živým důkazem, že loví na správném místě. Do večera chytí kluci ještě dvacet dalších, z toho čtyři devadesátky. Ta největší však zabere až při západu slunce, na modrého jerka. Milan se konečně dočkal a užívá si každou vteřinu nezapomenutelného souboje. Zkrocená štika měří 107 centimetrů a máme důvod k další oslavě. Dnes jsme spokojeni všichni. Vítr, na který jsme od neděle čekali, rozhýbal ryby k větší aktivitě. V pátek berou ještě víc a králem lovu se stává opět Milda, s dračicí 108 čísel. Fanda Kůra chytil dokonce dvě. Jednu 106 cm a druhou rovných 100 cm.

Poslední den lovu
Vždycky, když po návratu z výpravy bilancuji celkový průběh, dospěji k jedinému závěru. Kdybych mohl ještě den nebo dva zůstat, určitě bych chytil ty největší ryby. Časová tíseň je největším problémem zahraničních lovišť, protože se do nich vracíme většinou až po roce nebo v lepším případě na podzim, ale to už bývá všechno jinak. Stav vody, povětrnostní podmínky a další faktory ovlivní chování štik, které často migrují, a celý kolotoč začíná nanovo. Znovu musíme hledat, a když konečně narazíme na trofejní kousky, jedeme domů. Proto je třeba plně využívat domácí revíry, které můžu navštěvovat pravidelně a pokud narazím na velkou rybu, vracím se na místo opakovaně a získávám tak stále větší zkušenosti a přehled. V sobotu ráno proto musíme všechno vsadit na jedinou kartu. Naše loď zatím jako jediná nechytila velkou štiku.
Marně se snažím najít kdesi ve svém nitru nějaký signál, který by mi naznačil, jak postupovat. Místo intuice, které vždy tolik věřím, narážím ve své rybářské duši na chaos a zmatek. Nevím, jestli bude lepší provětrat jerky, které už tolikrát u kamarádů zabodovaly nebo vsadit na vláčení velkých nástrah za lodí. Na dně batohu mám několik obřích lákadel, které jsem nestihl vyzkoušet. Naštěstí mám taky kamaráda Jirku a právě on dnes rozhodne, kterou cestou osudu se vydáme. „Zdeňku, vykašli se na umělé nástrahy. Vozil jsem tě celý týden, kam jsi chtěl, tak to dnes nech na mě. Pojedeme s Lukym a Tomášem až k ostrovu. Mají tam zátoku s velkými štikami.“ „To je pravda,“ pokyvuje hlavou Lukáš. „Každý den jsme se na tom fleku stavili a vždycky nám za nástrahou nějaká vyjela. U lodi se zastavila a to bylo všechno. Nezaútočila, jen pomalu klesla zpět do hloubky. Vyzkoušeli jsme jerky, gumy, třpytky i woblery, ale marně.“ Kluci berou pruty a odcházejí na molo. Zůstáváme v chatě s Jirkou sami. „Jestli jim nezabrala na žádnou umělotinu, zbývá jediná možnost!“ praví Jiřík s lišáckým úsměvem. „V řízkovnici máme ještě tři rybičky,“ doplňuji kamaráda. K molu skoro běžíme. Bezradnost je ta tam. Vláčecí pruty zůstávají opřené o chatu a v ruce svírám dva teleskopy, na kterých se houpají buclaté, štikové kačeny. Vomajda startuje motor a vyrážíme za klukama do vzdálenějších lovišť.

Tajemná zátoka
Za čtyřicet minut připlouváme k ostrovu, v jehož blízkosti se má nacházet štičí Eldorádo. Jirka v roli zkušeného lodivoda kopíruje pravý břeh a za jedním z výběžků spatříme loď s Tomem a Lukášem. Zrovna vyjíždějí úžinou ze slepého ramena, které je však mělké a slouží jako útočiště hlavně menším štikám. Tady to zázračné místo určitě nebude. „Pojeďte za námi, ukážeme vám, kde jsou. Zase tam jedna velká byla, ale nezabrala,“ volá Lukáš a stáčí loď vlevo za skalnatý výběžek. Tajemná zátoka je vlastně vnější strana slepého ramena, které odděluje skalnatý masiv končící úzkým výběžkem. Od okraje zátoky jde skála prudce do hloubky a celý úsek je zarostlý širokým pruhem rákosí. Ideální místo pro velké štiky. Vítr fouká proti břehu, což je velmi dobré znamení. Pokud by foukal opačným směrem, přestěhují se štiky s vlnami na druhou stranu. Spouštím kotvu a chvíli čekám, až se zachytí o dno.

První štika
Jirka zatím nastražuje okouna a nahodí asi metr od rákosí. Stojíme ve správné vzdálenosti, která je pro lov ideální. Bez problému dohodíme na okraj rákosí a nejsme příliš blízko, aby se opatrné štiky vyplašily. Během několika vteřin přichází první důkaz, že kluci mluvili pravdu. Než stihnu nahodit, zmizí Jirkův splávek pod vodou. Fascinující okamžik je tady. Žádné zdlouhavé a vyčerpávající mrskání vody. Když najdete správné místo, zabere dravec většinou okamžitě. Nalíčený okoun měří skoro dvacet centimetrů, ale Jirka s vyhlášením války příliš neotálí. Razantně zasekne a je jasné, že nejde o žádnou čudlu, ale pořádné torpédo, které reaguje bleskovým ústupem na volnou vodu. Drží se u dna a s každým metrem nabírá na rychlosti. Když míjí loď u přídě, musím se rychle sehnout, aby mohl Jirka pokračovat v bitvě na druhé straně.
Zdolávání velké štiky probíhá ve většině případů formou přetahované a stejnou taktiku zvolila i tahle zubatice. Po několika nekonečných minutách ji konečně otočil a nastává fáze pomalého přitahování. U lodi se běsnící ryba vyplaší a vyráží znovu do hloubky. Začíná druhý, pak třetí a čtvrtý pokus o zdolání. Výpady jsou však stále kratší a nakonec se mohutný válec vynoří na hladinu. Voda stříká na všechny strany a je jasné, že vyhrajeme. Trojháček je pevně zaseknutý v koutku, Jirka nepovolí ani o centimetr a štika se nedokáže osvobodit. Po několika zoufalých přemetech končí v prostorném podběráku, který mám při lovu štik vždycky po ruce. Je to parádní, velmi dobře živený exemplář. V jarním období táhnou kolem baltských břehů nekonečná hejna sleďů a dravci mají žně. Překvapuje nás, že štika není metrová a měří „jen“ 95 čísel.

Další záběr
Šťastný lovec pokuřuje vítěznou cigaretku a já konečně nahazuji. Ruce se mi třesou rozčílením, jako bych tušil, že dnes se odehraje něco nevšedního. Splávek dopadl těsně k rákosí, kousek od Jirkova místa. Domotávám šňůru, pokládám prut do lodě, když se najednou rákosím prožene obrovská vlna a stonky se doslova rozletí. Štika vyrazila z úkrytu a kačena jde v mžiku pod vodu. Čekám, co bude následovat. Štika hned sedla a polyká velkou plotici. Na rozdíl od Jirkova velkého trojháčku používám dva malé, které dle mého názoru rybku lépe okovají. Se zásekem není nutné vyčkávat, a proto přecházím okamžitě do protiútoku. Starý teleskop s tvrdou špičkou opět nezklamal. Zásek sedí a mám plné ruce práce. Tentokrát chce zubatá dračice zmizet v rákosovém porostu, kam ji nehodlám pustit. Mohutným trsům nemusí odolat ani pevná pletenka. Držím štiku zkrátka a rvu se o každý centimetr. Jirka rychle dokuřuje a přebírá podběrák. Souboj kupodivu netrvá dlouho. Štika je zmatená a než se stihne vzpamatovat a zjistit, co se vlastně stalo, je v lodi. Radostně rozhazuji rukama a mávám prutem k nebesům, jako bych chtěl vzdát hold svatému Petrovi. Krasavice měří 92 centimetrů. Po týdenním plahočení konečně pořádný úlovek. Otvírám slavnostní pivko a Jirka nahazuje poslední rybičku. Ani třetí záběr na sebe nenechá dlouho čekat. Splávek chvilku stojí pod hladinou a pak mizí na hloubku. Zásek vyjde tentokrát do prázdna. Někde se stala chyba, ale tři záběry během hodiny a dvě štiky těsně pod metr, je slušná bilance. Je skoro poledne a čas se nám rychle krátí. Na nic nečekáme a vyrážíme do slepého ramena nalovit nástražní rybičky.

Poslední hodina lovu
Štěstí nám přálo a zabralo několik slušných okounů a velká plotice. Za hodinu už kotvíme na stejném místě a situace se opakuje jako při prvním nájezdu. Spouštím kotvu a Jirka nahazuje.
Kačena poskakuje po hladině a vydává tak jasný signál, že pod hladinou se něco děje. Okoun se snaží najít nějaký úkryt, ale nemá šanci. Štika už zavětřila chutné sousto a útok přichází během několika sekund. Vlasec mizí mezi očky a pak se zastaví. Jirka vyčkává, ale nic se neděje. Dravec si dává na čas. Vteřiny ubíhají a napětí houstne. Čekat nebo zaseknout. Vomajda volí druhou variantu. Dobře ví, že otálet se nevyplácí. Tentokrát má bohužel smůlu. Zásek vyjde naprázdno a z vody vyletí potrhaný okoun. Je těžké určit správný okamžik. Zejména při lovu na okouna nebo ježdíka, může nastat situace, kdy štika kořist špatně uchopí a musí čekat, až zemře a svaly ochabnou. Pokud by si chtěla rybku v tlamě otočit hned a povolila sevření, okamžitě by naježila pichlavé ploutve a predátor se může v krajním případě i udusit.

Rekord
Nastražuji pro změnu velkou plotici a nahazuji do stejného místa u rákosí. Narazili jsme na zlatou štičí žílu a musíme dolovat, dokud to jde. Žádný zázrak netrvá věčně a brána k pokladu se může kdykoliv zavřít. Zkušené štiky pochopí, že něco není v pořádku a hejno odpluje pryč. Dostávám další šanci. Splávek je pod vodou a já zatím netuším, že na druhé straně udice je predátor obrovských rozměrů. Chvilku vyčkávám, skloním prut k hladině a pro jistotu zkontroluji brzdu. Šňůra se pomalu napíná a je jasné, že štika pluje dál. Vší silou zaseknu a cívka navijáku se divoce protočí. Takový odpor jsem nečekal. Ryba se několikrát překulila na místě. Asi je zmatená a neví, co se děje. Velmi rychle však zmobilizuje síly a pochopí, že nejlepší bude rychlý ústup. Míří na volnou vodu, rovnou pod naší loď. Mám co dělat, aby vlasec zůstal napnutý. Je to nebezpečná situace, při které se trojháčky můžou uvolnit. Škoda, že nevím, jak pevně vězí v horním patře mohutné tlamy. Byl bych mnohem klidnější. Zatím si ani neuvědomuji její velikost a ze všech sil navíjím. Těsně u lodi změní nečekaně směr silným výpadem doprava. Poprvé si uvědomím, že mám tu čest, bojovat s nevšedním soupeřem. Z navijáku se doslova kouří, silná šňůra, s nosností 40 kg, se nestačí tak rychle odvíjet. Prut je ohnutý na maximum, až se ve spojkách objevují škvíry. Mám strach, že praskne, ale rozzuřené monstrum se naštěstí stáčí do oblouku. Řítí se však takovou rychlostí, že mi každou chvíli stahuje špičku prutu pod hladinu.Vomajda zvedá pro jistotu motor. Z cívky navijáku zmizela polovina šňůry a čeká mě dlouhý souboj. Jsem jako omámený, okolní svět přestal existovat a drama vrcholí. Ernest Hemingway dokázal napsat o jediném zápasu s rybou, celou knihu a teď už vím proč. Jsou to nezapomenutelné a fascinující okamžiky, které se navždy zapíší do mysli každého, kdo má štěstí něco takového prožít. Na takovou chvíli se vyplatí čekat třeba celý život. Lituji každého, kdo se nestal rybářem.

Bitva pokračuje
Stojím v lodi a snažím se zastavit prchající velrybu. Konečně můžu trochu přitáhnout brzdu a začít klást odpor. Pokud se nezlomil prut doteď, určitě vydrží. Všechny ostatní prvky jsou kvalitní a pevné, včetně půlmetrového, ocelového lanka a dvou trojháčků. Štika zmírňuje tempo a začíná se stáčet zpět k lodi. Možná jí změna směru vůbec nevadí a možná chce dokonce znát původ neznámé síly, která omezuje její volnost. Pomalu navíjím, až zbývá několik posledních metrů. Opatrně ji zvedám z hloubky. Kupodivu se vůbec nebrání, jen občas popojede ze strany na stranu. Najednou spatřím temný stín a hned potom ohromnou štičí hlavu, s otevřenou tlamou, plnou ostrých zubů. Na zlomek vteřiny se naše pohledy protnou, pak mrskne ocasní ploutví a začíná další kolo „Viděl jsi toho krokodýla, to je hrozné monstrum!“ volám užasle na Jiříka.
Postrach vod vyráží znovu pod loď. Tentokrát směrem k přídi a šňůra se dře o kotevní provaz, na který jsem úplně zapomněl. Nebezpečná scéna trvá naštěstí krátce, protože mění směr a pluje na druhou stranu. Ohnutý prut vydává ve větru hvízdavé zvuky a drama vrcholí. Mobydick už podniká jenom krátké výpady a krouží těsně pod hladinou kolem lodi. Kupodivu zůstávám úplně klidný, ale jenom uvnitř. Adrenalin mi škube celým tělem a lovecká horečka stoupá na maximum. Minuty ubíhají a Jirka stačil během mého zápolení zaseknout a vyndat krásnou osmdesátku. Teď už číhá s podběrákem na vhodný okamžik. Rozběsněný dravec se tváří hodně zle a začínám pochybovat, že mu někdy dojdou síly. Ze všeho nejhorší jsou nečekané obraty, kdy lanko přejíždí přes horní patro. Ostré zuby můžou velmi rychle ukončit souboj. Konečně je štika malinký kousek od lodi. „Naber ji,“ prosím kamaráda, ale mám smůlu. V poslední chvíli upláchne a zmizí z dohledu. Pak znovu a znovu. Temným hřbetem rozráží vodní hladinu, ale před podběrákem se vždycky otočí a zmizí pod lodí. Jeden z dalších pokusů vypadá konečně nadějně. Několikrát se jen překulí a nechá natočit směrem k lodi. Jirka zanoří podběrák a já zaberu ze všech sil. Je to odvážný chvat, protože je hodně těžká, ale podaří se mi přitáhnout ji o půlmetru a to parťákovi stačí. Rychlým chvatem ukončí bitvu. Baltské monstrum je naše! Naše! Odhazuji prut a tančím vítězný indiánský tanec. Vakatahů! Šílím radostí. „Zdeňku, musíš mi pomoct, sám ji nezvednu. Je hrozně těžká.“ Uchopíme podběrák každý z jedné strany a až pak se nám podaří dostat přemoženou rybu do lodi. Těžko popsat radost, která zalila mojí rybářskou duši. Trnitá cesta za vysněným úlovkem mě nakonec dovedla do cíle a skončila fantastickým happyendem. Poslední štika naší výpravy měří 120 centimetrů. V euforii jsme zapomněli rekordní úlovek zvážit, ale parametry nejsou tak důležité. Hlavní je neuvěřitelný zážitek, který zastřešil naše týdenní plahočení v bezvadnou dovolenou, na kterou nikdy nezapomeneme. Přeji každému rybáři, aby zažil to, o čem sní. Tak ať vám berou!


Zdeněk Hofman
Foto: Autor, Milan Mathejzík a archiv

Správný čas na zásek

Zpět

Kdy správně zaseknout štiku aneb jako kočka s myší

Při chytání štik je nejdůležitějším krokem dravce vypátrat. Samotný lov už bývá jednoduchou záležitostí, protože štika patří mezi predátory, kteří se nechají velmi lehce vyprovokovat. Tolik teorie. V praxi však velmi často narážím na nejrůznější překážky. Zásadním krokem je zvolit správnou strategii. Pokud objevím opravdu zkušenou štiku, zvolím jednoznačně živou rybičku. Je mi jasné, že ortodoxní vyznavači přívlače okamžitě namítnou, že tato metoda je nesportovní. Nechám na každém, ať si udělá vlastní názor. Ten můj je jasný. Zkušený rybář ovládá obě techniky a podle potřeby je umí kombinovat.

Lov na živou rybičku
O chytání na káču (splávek), bylo napsáno mnoho článků a úvah. Dnes tedy přeskočím popisování jednotlivých detailů a zaměřím se na nejdůležitější fázi lovu. Na samotný záběr a zásek. Pokud nahodím do místa, kde štika číhá na kořist, přichází záběr velmi často hned po nahození. Nastražená rybička žbluňkne o hladinu, splávek se nestačí usadit a okamžitě zmizí pod vodou. Záběrem však samotný lov teprve začíná. Kdybych v tomto okamžiku strčil prut do ruky rybáři, který umí pouze vláčet, bude bezradný. Při lovu na umělou nástrahu dochází k záseku při prvním kontaktu s rybou a ta se většinou zasekne sama. U plavané je všechno jinak. Splávek mizí v hloubce nebo jen prudce kličkuje na hladině. Někdy stojí na místě a jindy zase uhání obrovskou rychlostí třeba až na druhou stranu řeky.

Kdy ale správně zaseknout
Otázka, na kterou neexistuje přesná odpověď, se stává pro mnohé štikaře doslova noční můrou. Proč pustila štika rybičku během polykání, když útok trval sotva několik vteřin nebo naopak, proč vyšel po minutovém čekání zásek naprázdno? Byla příliš malá nebo naopak velká a zkušená? Právě rozhodnutí, kdy nastal správný okamžik pro zaseknutí, činí tuto metodu tak vzrušující a často mnohem dramatičtější, než při lovu s umělými nástrahami. Každý záběr je jiný a ovlivňuje ho mnoho faktorů. Mezi dva nejzásadnější patří velikost nástražní rybky a velikost dravce. Je jasné, že pokud zaútočila například trofejní štika a nastražená rybička měří jenom 10 centimetrů, nebude záběr trvat déle než několik vteřin. Čím menší útočník, tím delší bude doba potřebná pro zhltnutí kořisti. Někoho možná napadne, že nejlepší je počkat o několik vteřin déle a vyvarovat se tak předčasného zaseknutí menších exemplářů. Ani takový návod však nefunguje. Někdy i podměrečná kudla dokáže spolknout svoji kořist neuvěřitelně rychle. Zkušená štika dokáže léčku zase velmi brzy prokouknout a podezřelé sousto okamžitě pustí.

Lovit štiky se člověk učí celý život
Důkazem, že v tomto oboru nebudu mít nikdy ukončené vzdělání, je jedna z mých prvních letošních podzimních výprav za štikami.
Vyhlídnutá zátoka na Labi vydala první štiku již v létě. Manželce zabrala u stulíků na mělčině nádherná zubatka 70 centimetrů. Okamžitě jsem pochopil, že pokud loví v mělké vodě takhle pěkná štika, může nedaleká hlubina ukrývat mnohem větší překvapení. Léto však věnujeme hlavně sumcům a štiky začínáme lovit až po prázdninách. Naše výprava začátkem září je ve znamení velmi horkého dne a teploty okolo 30°C. Ze zkušeností dobře vím, že ani takové počasí věčně hladové dravce neodradí, jen musejí dostat lahodné sousto doslova před čenich. Jeden prut nahazuji na položenou do hloubky a druhý na plavanou, ke zbytkům stulíkových porostů, při levém okraji zátoky. Na oba pruty jsem nastražil menší plotičky, protože větší v obchodě neměli. Lenka obsazuje druhé stulíkové pole vpravo, na polotěžko, což znamená, že rybička klesne ke dnu a průběžný splávek bez zarážky pouze nadnáší vlasec. Jako druhý prut si zvolila feeder a má plné ruce práce. Berou hlavně velcí cejni a podoustve.

Dravec se neozval
Po dvou hodinách proto měním plotičku na splávku za okounka asi 12 centimetrů, kterého chytila Léňa na feeder. Káča po nahození divoce poskakuje a několikrát se i potopí. Je jasné, že nejde o záběr, protože splávek mám dokonale vyvážený a větší rybička ho dokáže potopit. Najednou však zmizí hodně hluboko a už se nevynoří. Mám na háčku, vlastně dvojháčku štiku! Z praxe vím, že při lovu na okouna je třeba vyčkávat poněkud déle. Štika drží kořist pevně v čelistech a čeká, až ochabne a svaly povolí. Pak poklesnou i zježené ostny hřbetní ploutve. Kačena je v čisté vodě dobře vidět. Nejdřív zamíří na hloubku, pak se otočí a vyjede až na mělčinu. Splávek se vynoří a zůstane stát těsně u břehu. To se mi vůbec nelíbí, protože takové počínání mívají ve zvyku menší exempláře. Velká štika většinou stojí na místě nebo pluje směrem do koryta. Opatrně přitahuji šňůru rukou, abych ucítil v prstech jemné škubání, které mě ujistí, že dravec je stále na háčku. Nestačím vlasec ani našponovat a štika prudce vyrazí na hloubku. Taková reakce mě překvapila, tah bohužel povolil a z vody vyletí prázdný dvojháček. Letmo zahlédnu záblesk prchajícího těla a odhaduji velikost na 55 – 60 čísel.

První podzimní štika mě přelstila a prchla i s okounem
Nic není ztraceno, protože se nepíchla a určitě bude lovit dál.
Nastražuji plotičku a nahazuji do stejného místa. Čerstvá rybka se snaží prchnout, káča správně pumpuje, ale štika se nehlásí a během půlhodiny je klid. Pak začne splávek znovu křepčit a vystrašené plotičce se podaří vyplavat až k hladině. Najednou se pod ní udělá obrovská vlna a na vlastní oči spatřím štičí útok. Popadne rybičku a zmizí v hloubce. Je to zcela určitě šedesátka, která zbaštila okouna. Plotička je malá, takže není třeba se zásekem otálet. Po předchozí zkušenosti jsem sice na rozpacích, jestli ještě chvilku nepočkat, ale zubatá míří do stulíků a nechci riskovat zamotání vlasce. Razantně zaseknu! Z vody však vyskočí opět jenom dvojháček. Štika mě přelstila podruhé. Teď už jsem opravdu naštvaný. Kdybych ji neviděl, myslel bych, že šlo o mrňavou kudlu. Tahle potvůrka je pěkně vychytralá, protože takovou plotičku dokáže normálně spolknout během vteřiny. Proč tolik otálí a nechce ulovené sousto pozřít? Je přežraná nebo nemá v takovém horku chuť žrát a s ulovenou rybkou si pouze hraje jako kočka s myší? Ano, i to je možné.

Lenka zdolává na feeder krásnou plotici 28 cm
Sestavuji šestimetrový teleskop s kolovrátkem a montáží se dvěma trojháky na káču. Zátoku se štikou, která mě dvakrát porazila, přenechávám manželce a přesouvám se na špici zátoky, kde začíná hned u břehu dvoumetrová hloubka. Celý terén mám důkladně zmapovaný z léta, kdy jsem si všechny mělčiny prošlapal a celou řeku změřil echolotem. Místo, do kterého spouštím velikou plotici, spadá za velkým balvanem do hloubky 1,5 metru a hned za dalším kamenem do 2,5 metru, odkud dno svažuje pozvolna do koryta. Ideální místo pro velkou štiku, která může ležet na úpatí schodu ve dvou a půl metrech a číhat na kořist plující o patro výš. Dokonalou iluzi pro útočiště paní Esoxové, dokresluje několik trsů hustých vodních travin.

Poledne v tom okamžení
Slunce nemilosrdně praží a panuje tropické vedro. Takové počasí není ideální, ale už mnohokrát jsem se přesvědčil o opaku.
Velká plotice řádí jako zběsilá, chce na hladinu, ale velké olovo všechny pokusy zhatí. S druhým prutem zkouším štěstí u dalších stulíkových polí, ale ryby už neberou ani na feeder. Znaveni horkem se v půl druhé shodujeme na ukončení lovu. Kráčím po kolena vysokou travou k dlouhému teleskopu. Vyndávám prut z vidličky, zasunu první dva díly a chci vyndat udici z vody. Plotice se však zamotala do trsu trávy. Několika trhavými pohyby přetrhávám zelené okovy a rybka vyplouvá směrem k hladině. Zahlédnu však jen letmý záblesk, když se náhle objeví temný stín a plotice je v mžiku pryč. Ocasní ploutev mizející štiky zanechá na hladině obrovský vír. Popojela jenom kousek a lehla na dno pod kamenem. Jasné chování velké štiky. Žádné popojíždění. Několik bublin a poskakující splávek mě ujišťují, že štika začíná hodovat. Jsem si jistý, že nemůžu udělat žádnou chybu, protože tenhle záběr probíhá opravdu předpisově. Jen nesmím otálet příliš dlouho, větší trojháčky můžou při hltání vadit a zkušená štika kořist okamžitě pustí. Splávek se najednou rozjede. Nevím kolik uběhlo vteřin, ale určitě dost na to, aby velká štika stačila pozřít takové sousto. Skláním prut k hladině, chvíli čekám, až se vlasec napne a energicky zaseknu. Cítím silný odpor predátora, který vyráží směrem k hladině. Už jednou se mi stalo, že velká štika vystřelila jako torpédo z hloubky rovnou nad hladinu a byla to taková pecka, že jen díky volnoběhu starého, štikového navijáku, který má jednoduchý název kolečko, mi ryba vlasec neurazila. Teď jde temný válec znovu k hladině a já pravou rukou pevně svírám prut a levou se chystám brzdit kolečko, které mi věrně slouží již 35 let. Štika však těsně pod hladinou od výskoku upustí a provede loping zpět na hloubku. Voda vystříkne a tah povolí. Prut, až do teď ohnutý do oblouku, vrací svůj hřbet do rovné polohy a plotice vystřelí do vzduchu. Stojím jako opařený, klepou se mi kolena a vůbec nevím, co si mám myslet. Podělal jsem i třetí záběr. Plotice je od ocasu do půlky těla celá orvaná, s hlubokou rýhou uprostřed těla. Štika držela kořist těsně pod oběma trojháčky, které byly nastražené ve hřbetě a pod břišními ploutvičkami. Chtěla si štika taky jenom hrát, nebo narazila na trojháčky a pojala nějaké podezření? Mám znovu o čem přemýšlet. Příště si dám určitě se zásekem na čas, ale to už vše může být zase jinak a štika kořist pustí.

Závěr
Většina článků bývá o vítězství a zdolaných rybách, ale i prohraný souboj může být dramatický a dokonce velmi poučný. I štiky mají své dny a nálady. Někdy nemají chuť žrát, ale ani tak neztrácí o nástrahu zájem. S kořistí si však jenom pohrávají jako kočka s myší a je pak velmi těžké laškující dračici ulovit. Stejnou zkušenost mají i příznivci přívlače. Někdy dravci nástrahu pronásledují, ale nevezmou ji a do wobleru či jerku dokonce strkají čumákem. Pokud jsou štiky v takovém rozmaru, máme největší šanci na úspěch s malými až miniaturními nástrahami. To jsou okamžiky, kdy se kapitální zubatá chytí na miniaturní třpytku nebo třeba rohlíkové boilies.
Tak ať vám berou.


Zdeněk Hofman
Foto: Lenka Hofmanová

Senzační prázdniny

Zpět

Senzační prázdniny na svazových vodách

Lidé mívají různé sny. Někdo touží po cestě kolem světa, jiný po luxusním bouráku či obrovském domě. I já mám svá tajná přání. Některá se mi splnila a jiná naopak stále unikají. Od prvního okamžiku dospělosti si například z celého srdce přeji vrátit se alespoň jednou do dětských let a znovu zažít ten báječný pocit, kdy na konci školního roku odhodím společně s taškou i všechny starosti do kouta a stanu se na celé dva měsíce bezstarostným tvorem a lovcem ryb. Přání na první pohled banální a materiálně nenáročné, se v dnešní uspěchané době stalo nepřekonatelným oříškem. Splní se mi někdy? Díky manželce, která nerada létá letadlem, začal tento sen získávat reálné rozměry při plánování letošní dovolené. „Do plechové sýkorky mě nedostaneš ani náhodou! Než trpět a třást se strachy, že spadneme do moře, budu radši celou dovolenou trávit třeba na břehu Labe.“ A je to tady! Po ekonomické úvaze totiž s překvapením zjišťujeme, že pokud zrušíme exotický zájezd, vystačíme s ušetřenými penězi v tuzemsku několik týdnů a protože Lenka je taky vášnivou rybářkou, stává se tento sen skutečností.

Labe
Prvním cílem naší rybářské poutě je Labe kousek od Prahy. Pracovní povinnosti mi nedovolí sedět u vody celý měsíc v kuse a proto jsme jednotlivé výpravy rozložili na celé prázdniny. Mezi stěhováním na jiný revír, se vždy na pár dní vrátíme domů a já vyřídím nejnutnější zakázky, včetně uzávěrky v Rybářství. Lenka má po oba měsíce volno, takže našemu plánu už nestojí nic v cestě.
Začátek července je slunečný a několik dní panuje úmorné vedro. Naše oblíbené místo pod košatým stromem je bohužel obsazené a musíme se spokojit s druhým koncem zátoky, který je však na holém břehu a okamžitě získává přezdívku Sahara. Nevlídný břeh je vykoupen mnohem příjemnějším profilem dna. Po důkladném průzkumu ve člunu s echolotem zjišťuji, že dno zátoky zakousnuté do monotónně rovného břehu, přechází ze 3,5 metrů na korytě, v mělkou, písečnou pláž, zarostlou po obou stranách stulíkovým polem o rozměrech asi 3 x 2 metry.Takové podmínky jsou přímo ideální pro domov rybího potěru. Těsně u břehu projíždějí hejna malých proudníků, o kousek dál perlíni a plotice. Je téměř jisté, že místo slouží jako spižírna dravým rybám. Několik menších bolenů navštěvuje zátoku pravidelně a s hlasitým šploucháním pronásledují rybičky až na mělčinu. Ve spleti stulíků se několikrát objevila mnohem větší vlna a Lenka, která ze všeho nejvíc miluje lov štik, okamžitě nastražuje karáska na plavanou. I tentokrát volí metodu s vyndanou zarážkou splávku, která se již mnohokrát osvědčila. V horkých dnech se štiky drží nejraději v hloubce a rybička, kterou olovo stáhlo ke dnu, je nejlepší volbou. Kačena, klouzající po vlasci, nenechá karáska v klidu a sousto je tak mnohem atraktivnější než při klasické položené. Druhý prut nastražujeme pomocí bójky na sumce a třetí ke dnu na vlasovou metodu, s vařenou kukuřicí. Kapři můžou být nablízku, ale ještě víc věřím v záběr amura, kterému horké počasí mnohem víc vyhovuje. Z tohoto důvodu celé místo silně zakrmím kukuřicí. Čtvrtým nastraženým prutem je feeder, se kterým si střídavě krátíme dlouhou chvíli.

Ryby berou na hod
Zátoka je pro lov na feeder jako stvořená. Už při minulých výpravách jsme se přesvědčili, že ryby berou opravdu spolehlivě. Nejvíc ráno a během dne. Mezi nejčastěji lovené druhy patří jako všude na Labi cejni a plotice. Překvapením a osobním rekordem Lenky se stal nádherný perlín 33 centimetrů. „Viděl jsi tu štiku, jak se mrskla u stulíků?“ Manželka ukazuje prstem přesné místo. Výskok se po několika vteřinách opakuje. To už zubatá vyskočí přímo ve spleti vodního porostu a zůstane ležet těsně pod hladinou mezi listy. „To je divné, takhle štika nikdy neskáče, něco jí musí být. Nezabrala ti náhodou na karáska?“ Lenka už drží prut, pomalu navíjí a místo odpovědi jen souhlasně kývá hlavou. Tak to je jasné, štika je zamotaná ve stulíkách. „Vlezu do vody a zkusím ji podebrat, podej mi podběrák.“ Voda je teplá a když se přiblížím k uvězněné rybě, sahá mi skoro do pasu. Je jasné, že podběrákem ji ve změti rostlin nenaberu. Není to žádná kudla, měří určitě víc než šedesát čísel. Rychlým chvatem uchopím štiku těsně za hlavou a vyndám z vody s úmyslem hodit ji do podběráku. Vlasec je však hodně zamotaný a do podběráku nedosáhne. Dravec se nečekaně mrskne a vyklouzne mi z ruky. V mžiku zajede zpět do stulíků a vší silou vyrazí pryč. Cítím, jak mi projela mezi nohama a otočila vlasec kolem nich. Teď jsem v pasti i já a čekám co se bude dít. Štika najednou vyskočila těsně za mým zadkem. Mám strach, aby se neutrhla, protože vlasec je už hodně našponovaný. Zubatice si taky neví rady, jak z beznadějné situace vybruslit a znovu zajíždí na okraj vodního porostu. Při druhém chvatu za hlavou už volím pevnější stisk a štika je moje. Je vyčerpaná a poslušně vklouzne do podběráku. Odepínám lanko a rozmotávám vlasec. Lenka se směje a má důvod k radosti. Nádherná paní Esoxová měří rovných sedmdesát čísel.

Ráno boduje feeder
Vstávám jako první a těla skákajících ryb okamžitě probouzejí mojí loveckou vášeň. Nahazuji kaprák a feeder. Několik červíků na háčku a krmítko nacpané voňavou směsí, okamžitě přilákalo prvního labužníka. Zasekávám nádherného cejna velkého. Bere jedna ryba za druhou. Většinou „lopaťáci“ a plotice, ale přišlo i několik menších podouství. V půl osmé vstává Léňa, chci ji feeder předat a zavézt bójku na sumce. Naposledy nahodím a čekám na další záběr. Několik minut se nic neděje a už chci nástrahu vytáhnout, když vtom se jemná špička prudce ohne. Zaseknu a cítím odpor ryby. Zprvu není poznat, jak je velká, pak ale vyrazí po proudu a je jasné, že tenhle soupeř žádný cejnek nebude. Povoluji brzdu a volím taktiku úměrnou jemnému prutu Shimano medium. Souboj s velkou rybou je nezapomenutelný. Vzácný okamžik, pro který se vyplatí vstávat za tmy a dlouhé hodiny prosedět nad pruty. Tajemnému protivníkovi začíná docházet dech a otáčí se směrem ke břehu. Začíná další fáze souboje. Metr po metru získávám zpět vymotaný vlasec. Pro jistotu slézám ze strmého břehu a zabrodím do mělčiny, která zkušenější rybu vždy vyděsí. Lenka mi podává podběrák, protože zbývá několik posledních metrů. Je vidět krmítko a na zlomek vteřiny zahlédnu i záblesk rybího těla. Pokaždé si přeji šupinatého soka alespoň spatřit, protože není nic horšího, než když po zdlouhavém souboji ryba uteče a já nepoznám s kým jsem měl tu čest. Velký otazník, který zůstane v paměti, se mi pak často vrací a moje duše nemá klid. „Kapr to není, je nízký a stříbrný. Myslím, že táhnu bolena,“ volám na Lenku. Ryba se už několikrát prohnala těsně pod hladinou, ale zatím není možné ji přesně identifikovat. Pokládám podběrák na dno a v podřepu nad něj neznámého soupeře navádím. „Candát, ale nádhernej!“ vyhrknu překvapeně. „Radši mu povol, ať ho neurveš,“ radí žena. Candát totiž poznal, že je zle. Hlavu už měl nad podběrákem, rychle se však obrací zpět na hloubku. Mám strach, že ho z hloubky už znovu nedostanu, neuposlechnu rady a riskantně se do ryby vší silou opřu. Vše probíhá ve zlomku vteřiny. Ryba nabírá poslední zbytky sil a stejně tak činím i já. Co nejvíc natáhnu levou ruku s podběrákem a pravou naopak rybu o kousek přitáhnu. Pak podběrák zvednu a z vody se vynoří šedostříbrné tělo candáta. Chvilku balancuje na hraně podběráku, nakonec však přepadne do jeho útrob. Je dobojováno. Zubatý krasavec měří 70 centimetrů.

Hurá na koncert
Díky úmorným vedrům opouštíme Labe o den dřív. Ani ve snu nás v tu chvíli nenapadlo, že sluníčko už po celé prázdniny skoro neuvidíme.
Za dva dny vyrážíme směrem na Prachatice, kde budu mít zítra koncert s country punkovou skupinou Tři čutory. Zastavujeme v místech, kde končí řeka Otava v ÚN Orlík. Zkoušíme přívlač, ale bez úspěchu. Večer zdolává Lenka několik cejnů na feeder. Přespíme v autě a po ranním marném pokusu přelstít velkého bolena, vyrážíme za kulturou. Na pódiu na mě čekají bicí a kamarádi muzikanti. Po tolika dnech strávených v přírodě je punková metelice zajímavým zpestřením. Celá akce probíhá v bývalém areálu pionýrského tábora, na řece Blanice, která teče do nedaleké ÚN Husinec. Noční bouřka a přívalové deště říčku bohužel rozvodnily a náš plán zavláčet si, na této přehradě utonul v kalných vodách. Po vystřízlivění opouštíme kolem poledne tábor a míříme znovu na Orlík. Tentokrát si pro krátkou zastávku vybíráme úsek pod Podolským mostem. Je to na dlouhou dobu poslední slunečný den.
Míjíme skupinu kaprařů, která ve stínu stromů čeká na lepší časy a docházíme až k mostu. Voda je velmi čistá, ale plná drobných rybek. Lenka zkouší štěstí s rapalou Shallow Shad Rap a já nasazuji gumovou, hnědobílou rybičku, za kterou se po prvním náhozu přižene až ke břehu velký bolen. Na další hody však nereaguje a proto rychle přezbrojuji na hladinový wobler Skiter Pop Sure Set. Zjišťuji, že boleni se vyskytují v celém okolí mostu. Loví těsně u pilířů, na volné vodě i v pobřežních partiích. Jsou ale velmi ostražití a nabídnutou nástrahu ignorují. Desítky marných hodů otupují mojí mysl a počáteční nadšení se začíná měnit v beznaděj. Lence se daří mnohem lépe. Zdolává několik okounů a jednu štiku. Pomalu postupuje po břehu a po chvíli zmizí za ohybem v zátoce. Zůstávám sám na stejném místě a nechci se vzdát. Voda u břehu se znovu divoce rozstříkne, rybičky skáčou do vzduchu a několik jich dopadne dokonce až na břeh. Rychle nahodím směrem k útočníkovi, špatně jsem však odhadl vzdálenost a pop dopadl několik metrů za lovné místo. Rychle navíjím, abych chybu napravil, když bolen najednou zmizí a ve vteřině nečekaně zaútočí na šplouchající nástrahu. Jsem zaskočený, ale stihnu zaseknout včas. Vidět záběr bolena na hladině, je fascinující zážitek a odměnou za nespočetné množství hodů, se po napínavém souboji, stává stříbrný krasavec 56 centimetrů. V podvečer mi zabere ještě jeden menší a pak už hlubina nevydá ani šupinu. Půldenní výprava stála za to, nasedáme do auta a míříme domů. Celou oblohu najednou zatáhnou ze všech stran černá mračna, doprovázená stovkami blesků. Bouřka je ještě horší než ta včerejší.

Znovu Labe
Nestačíme se ještě ani pořádně oklepat a už volá kamarád Milda. „Zdeňku, v neděli vyrážíme na Labíčko.“ „Už se těšíme, ale přijedeme až v pondělí,“ pravím nadšeně. V neděli v pět odpoledne mi přichází esemeska: Jsme tady, naše místo je volné. Za půl hodiny dorazí fotografie se sumcem a zprávou. Mám první kousek 185 cm. „To je neuvěřitelné, Milan je neskutečný sumcobijec, takhle velká ryba na podvodní splávek během chvilky je fakt paráda.“ Lenka pokyvuje hlavou a začínáme tušit, že nás čeká týden plný pohody, kamarádů a hlavně rybařiny. V pondělí se zhoršilo počasí a zamračená obloha naznačuje, že nás čeká další bouřka. Rychle stavíme bivak a připravujeme pruty. Včera večer zabral Milanově ženě Simoně ještě sumík 120 čísel a dnes nás přivítala s ohnutým feederem a vodou stříkající až na břeh. Soupeřem ji byla jedna z našich nejbojovnějších ryb, parma obecná. „Parmy sem vytahují z Ohře a někdy měří i víc než sedmdesát čísel,“ poučuje nás náš kamarád a místní vydra Pepa Veselý. Přetahovaná končí ve prospěch Simči. Stříbrná bojovnice měří 61 centimetrů. Je to nádherná ryba. Lenka okamžitě nastražuje na feeder rousnici a nahazuje kousek od břehu do kamenů. Po pár minutách ji parma skutečně zabere.
Začíná další tanec a je jasné, že vousatá kráska nedá svoje šupiny zadarmo. Popíjíme s Milanem pivko a pochvalujeme si, jak máme šikovné ženské, že ani nemusíme chytat. Nakonec nastražujeme každý dva pruty na podvodní splávek. Náš úsek je velmi proudný a líčit na sumce bójky, nepřichází v úvahu. Jsem rád, že si můžu tuto metodu vyzkoušet, protože s chytáním sumců u dna žádné zkušenosti nemám. Lenka konečně zdolává svoji sokyni a v podběráku končí parma 63 centimetrů. Začíná se šeřit. Zakrmujeme celé místo peletami Halibut a mixem boilies. Feeder nahrazujeme dvěma kapráky. Do půlnoci je však klid a kromě několika pěkných cejnů, které zlákaly chutné pelety, se žádné drama neodehraje. Nástup dalšího dne je ve znamení bouřky. Prší i ráno, ale ryby berou. Zavážím jen jeden „podvoďák“ a společně s kapráky nasazujeme do hry i feeder. Na červy s kukuřičkou berou cejni jako splašení a připlete se i několik kapříků kolem padesáti.

Konečně jízda
Odpoledne vstupuje do hry jeden z kaprových prutů. Hlásič ječí jako divý, cívka se točí a hrčící brzda dokresluje svým zvukem bojový chorál.
Lenka zasekává, ale prut se ohne jen nepatrně. „Nic tam není,“ hlásí zklamaná rybářka. Přemýšlím, kde se stala chyba, ale špička prutu najednou ožívá a je jasné, že nějaká ryba na háčku přece jen uvázla. U břehu už vyvádí jako divá a voda se doslova vaří. Rychle nořím podběrák do vody a vynáším nádherného tlouště. Měří 55 centimetrů a váha ukáže 2,5 kilogramů. Slušný kousek z tlouští říše. Pelety Halibut začínají fungovat a za chvíli máme dalšího mlsouna na břehu. Tentokrát cejna 56 centimetrů. Ani já nezůstávám pozadu a zdolávám několik vypasených tloušťů. Největší měří 53 čísel. Velcí kapři nechtějí brát, krmíme dál a doufáme v lepší časy. Ty bohužel nepřijdou. Odpoledne vyrážím s Milanem na vláčku z lodi. V této disciplíně je můj parťák skutečným mistrem, což potvrdil už minule dvoumetrovým vousáčem. Dnes jsou naše vyhlídky horší, časté deště zkalily vodu, která pořád stoupá. Dva sumečky nakonec chytíme. Milda 130 a já 110 čísel.

Když se čerti žení je po rybaření
Večer přichází další bouřka a pak už na několik dní pršet nepřestane. V mnohých krajích je vyhlášena povodňová pohotovost, rozvodňují se potoky i řeky a stoupá i hladina Labe. Náš team večer doplnil Jarda s Fandou, ale s rybami je konec. Silný proud unáší větve i celé stromy a hrozí zaplavení tábora. Následující den proto základnu opouštíme a stěhujeme se na nedalekou nádrž Žernoseky.
Naše prázdninové putování zdaleka nekončí. Čekají nás návštěvy dalších revírů a mnohá překvapení. Během prázdnin se nám podařilo ulovit všechny druhy dravých ryb a došlo nakonec i na velké kapry. O tom ale až v některém z dalších pokračování.
Přeji i vám co nejvíc pěkných zážitků u vody a ať vám berou.


Zdeněk Hofman
Foto: Autor a Léňa Hofmannová

Čelisti na Labi

Zpět

Čelisti na Labi aneb jak se krotí sumec

"Toč se a vrč, můj kolovrátku,
však jest sumec již nakrátku...


Známý verš Karla Jaromíra Erbena s pozměněnou pointou, mě napadl ve chvíli, kdy začala brzda Milanova multiplikátoru vydávat šílené zvuky. Záběr byl tak razantní, že loď doslova poskočila. Prvních patnáct minut nás táhl obrovský sumec napříč řekou. Pak nečekaně otočil a vyrazil proti nám. Černá mračna, která zatáhla celou oblohu, vytvořila dokonalé kulisy pro náš hororový příběh.
Zahájení lovu dravců je pro rybáře velkým svátkem. V roce 2011 jsme vyrazili na Sázavu, ale štěstí nám nepřálo. Nízký stav vody se na aktivitě ryb dramaticky podepsal. Přísloví, že není každý den posvícení, je pro příznivce Petrova cechu jako stvořené. Někdy šupinaté potvory prostě neberou a jedinou cestou k úspěchu bývá notná dávka trpělivosti.
Společně s Lenkou, Milanem a Luďkem jsme tři dny a tři noci marně čekali u bójek nastražených na sumce. Nebraly však ani malé ryby na feeder. Plotice, cejni a dokonce i oukleje někam zmizeli. Z vyprávění místních rybářů je jasné, že řeku v zimě zplundrovalo obrovské hejno věčně hladových kormoránů.

Přesun do nových lovišť
K čekání na vysněného dravce je třeba dostatek času, který je úhlavním nepřítelem většiny rybářů.
Začátkem týdne zůstávám z naší party jenom já a proto vyrážím na dolní tok Labe. V rybářské základně Jardy a Aleše na mě čeká kamarád Milan se svojí bílou krasavicí, nádhernou rybářskou lodí. První zprávy nezní příliš optimisticky. Ryby podobně jako na Sázavě moc neberou. Sousedi chytili během celého týdne jenom jednoho třináctikilového kapra a kluci za dva dny sedmdesátku úhoře a několik cejnů. Rychle stavím bivak a připravuji pruty, když najednou silně zacinká rolnička u prutu nastraženého na bójku.
„Že by konečně sumec,“ vyhrkne Jarda.
Cinkání zesiluje, až najednou zcela utichne a několik vteřin, než sumec zaútočí na kořist, je naprosté ticho. Pak slyšíme několik drbanců do prutu a rolnička už nepřestane zvonit. Jarda běží k prutu, dvakrát rychle zasekne a souboj začíná. Překvapený predátor a vládce řeky je nečekanou situací zcela zaskočen. Ve zmatku neví kam prchnout. Divoce tluče hlavou a snaží se zbavit velkého háčku v koutku tlamy. Vymetá jámy na dně, ale síly mu ubývají. Po několika minutách zkouší štěstí u hladiny, kde doslova rotuje kolem své osy. Jarda je však pánem situace a rozběsněná ryba končí v podběráku. Vousatý bojovník měří rovný metr a má štěstí. Po nedobrovolném focení dostává svobodu a vrací se do rodného živlu. Nálada v táboře okamžitě stoupá k vrcholu a všichni se těšíme na další zážitky.

Konečně zvedáme kotvy
Plavba na lodi je cestou k absolutní rybářské svobodě. Nemusíme přešlapovat na místě a čekat, až k nám ryby doplují. Zvolna putujeme proti proudu a hledáme slibná místa, u kterých na chvilku zastavujeme a zkoušíme štěstí. Velké jerky sviští vzduchem a s hlasitým plesknutím rozrážejí vodní hladinu.
„Tady jsme vloni chytili s bráchou dva velké candáty,“ vzpomíná Milan na úspěšnou výpravu.
„Jeden měl devadesát dva a druhý dokonce devadesát osm čísel.“
„Chytit dva trofejní kousky během jednoho dne, se nestává často,“ pravím uznale.
„Byla to náhoda, candáti putují po celé řece a musíš se do nich trefit.“

Měníme jerky za žlutozelené wobblery, které u candátů slavily před rokem úspěch a plujeme dál. Cítím jemné klepání špičky, které dokazuje, že nástraha správě pracuje. Echolot ukazuje průměrnou hloubku 3 – 5 metrů. Můj wobller začíná škrtat o dno ve čtyřech metrech zatímco Milanův už ve třech metrech. Tento rozdíl u stejných nástrah způsobuje tloušťka pletené šňůry, kdy silnější klade větší odpor. Při loňských lovech se nejvíce osvědčilo vedení ve čtyřech metrech. Milda proto dovažuje wobbler olovem 60 gramů, pak už klesne do správné hloubky. Začíná se šeřit a když vplouváme do zatáčky u příkré skály, ucítím najednou silnou ránu do prutu. Brzda se několikrát přerušovaně protočí, což dokazuje, že nejde o vázku. Rychle vyndám prut z držáku a cítím silné údery rybího protivníka. Trvají jen několik vteřin a je jasné, že se nejedná o žádného obra. Neztrácím však ostražitost a postupuji s největší opatrností, protože na háčku může viset candát nebo štika. Pomalu navíjím, až dostanu rybu k hladině a po chvilce vystrčí hlavu sumec junior. Opatrně uchopím vyčerpaného bojovníka za spodní čelist. Trojháček je zaseklý z vnější strany tlamy a pokud se nečekaně mrskne, může dojít k nepříjemnému poranění o ostré hroty. Hodně takových úrazů se stává právě při podebírání menších ryb.

Další úlovek
Pokračujeme v lovu a vjíždíme do pásma hlubokých jam. Porovnávám profil dna na echolotu se skálou, která pokračuje nad vodou a je jasné, že při bedlivém zkoumání pobřežních partií, se dá poměrně přesně odhadnout, jak vypadá terén pod hladinou. Milan vypíná motor, vyndává vábničku a mění prut, na který nastraží osvědčený umělý střapec s chomáčem živých rousnic a začíná šťouchat vodu. Nezůstávám pozadu a rychle nastražuji živého karase.
„Vidíš ho, jak jde nahoru,“ ukazuje po chvilce prstem na obrazovku. Velký, černý stín se opravdu vynořil ze dna a pomalu stoupá k tenké čáře, která znázorňuje naše nástrahy, plující metr nad dnem. Rybolov teď připomíná počítačovou hru. Sedíme nad monitorem a čekáme, co sumec podnikne. Vší silou svírám prut, Milda občas šťouchne vábničkou a náš soupeř dopluje až k nástraze. Najednou však začne nečekaně klesat, až zmizí z dohledu. Nestihnu se zeptat, co se stalo, protože začíná další útok. Říční proud nás pomalu unáší a k nástraze tentokrát vyrazili hned dva vousáči. Situace se však opakuje a zůstáváme bez kontaktu s rybou.
„Vábničky se v posledních letech hodně rozmohly a někde už vůbec nefungují,“ vysvětluje parťák. Sumci se sice ukazují, ale nástrahu vždy jen očichají a pak ztratí zájem. Pomalu začínám být skeptický, když najednou Milanův prut doslova poskočí. Rychle odloží vábničku a zasekne.
„Mám ho!“ Pevný prut dokonale odolává divokým výpadům. Brzda navijáku se však ani jednou neprotočí a je jasné, že zabral další dorostenec. Než stihnu pořídit několik snímků, je sumík v lodi. Odhadem měří něco přes sedmdesát čísel. Obracíme loď a míříme na základnu. Ještě stále máme šanci na úlovek, protože naše wobblery opět „pochodují“ ve vodním sloupci a svůdnými pohyby lákají dravce k útoku. Začíná však hustě pršet a protože nechceme zmoknout, končíme lov. Milda kopne do vrtule a za několik minut přistáváme v táboře. Kluci byli po celou dobu bez záběru a tak to bohužel zůstane až do půlnoci.

Nastává den D
Ve čtyři ráno líčím boilies a sním o velkém kaprovi. Petr s Alešem chytají na osvědčené pelety a dočkají se několika pěkných cejnů. Největší měří dokonce šedesát centimetrů a je nádherně zlatohnědě zbarvený. Velcí šupináči jsou bohužel kdesi v nedohlednu a po snídani vyrážíme na další plavbu. Tentokrát na vzdálenější loviště nad jezem. Cestou prochytáváme několik osvědčených míst, ale sumci se nehlásí. Před polednem vjíždíme do plavební komory a pomalu stoupáme nad jez. Překvapuje mě, kolik ryb ve zdymadlech žije. Loví tu několik velkých bolenů a potravy zde mají opravdu dostatek. Všude plavou hejna potěru. Úsek nad jezem dosahuje hloubky od dvou do šesti metrů. Nasazujeme osvědčené, 17 cm dlouhé wobblery. Já zelenožlutý a Milan červenobílý. Bouřkové počasí je pro braní sumců velmi nadějné a proto zaujatě sledujeme obrazovku sonaru. Tentokrát držím prut v ruce a občas měním sklon nebo povolím a znovu přitáhnu šňůru. Najednou mi rukověť doslova vystřelí z ruky. Brzda zakvílí a v prvním okamžiku nevím, jestli jde o vázku nebo záběr. Během několika vteřin mám jasno. Silné drbance signalizují, že na druhé straně je živý soupeř. „Mám sumce, mám sumce,“ volám nadšeně. Milda vypíná motor a stahuje prut. Ryba bojuje u dna, což je dobré znamení. Po chvilce přitáhnu brzdu a začínám navíjet. Počáteční brutální odpor rychle slábne a v poslední fázi jde sumík z vody jako poslušný pejsek. Naposledy se překulí na hladině a zůstane nehybně stát. „Myslel jsem, že bude větší, zprvu bojoval jako ďas,“ pravím trochu zklamaně. Vousáč měří rovný metr. „Hlavně, že berou,“ utěšuje mě parťák. Nahazujeme a vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství. Zatím stále netušíme, co nás čeká. Obloha je plná mraků a chvílemi je skoro úplná tma. Projíždíme asi kilometrový úsek pořád dokola a křižujeme celou řekou. Ve tři hodiny odpoledne mám další záběr. Tentokrát zaútočil sumec uprostřed koryta a záběr je mnohem razantnější. Mám problém vytáhnout ohnutý prut z držáku. Povolím ještě víc brzdu a pak už jde všechno hladce. Loď s vypnutým motorem se stočí ve směru prchající ryby. Rukou brzdím cívku smekacího navijáku a vychutnávám si každou vteřinu souboje. Je to nádherný pocit táhnout sumce na jemný proutek, který dodává souboji úplně jiný rozměr než těžkotonážní bójková výzbroj. Odpor začíná slábnout a nakonec se mi podaří rybu obrátit a přitáhnout. Opřu se do prutu a spatřím mramorované tělo s tmavým hřbetem. Sumec učiní poslední výpad do hloubky a pak vhodí pomyslný ručník do ringu. Nejdřív vykoukne z vody karabinka s návazcem, pak se objeví barevná Rapala a nakonec vousatá hlava. Poklepu ho na hlavě, abych se ujistil, že má dost a až potom uchopím za spodní čelist. Moje představy byly opět trochu nadnesené. Sumec měří 110 cm a uvědomuji si, že s jemným náčiním se velikost mnohem hůř odhaduje. I tak mám ale radost ze skvělého zážitku a hlavně další zkušenost, protože teď už vím, že sumce je možné s úspěchem lovit i během dne a není třeba vyčkávat u bójek dlouho do noci. Nejdůležitější fází k úspěšnému lovu, je stejně jako např. u štiky, rybu vystopovat.

Záběr o páté
Naše nástrahy se opět noří do vodní říše a vyrážíme proti proudu na další okružní jízdu. Tentokrát po hraně koryta. Hloubka svažuje ze tří do pěti metrů. Dno je poměrně rovné, nejsou tu žádné jámy ani překážky, což mě trochu udivuje, protože pro sumčí ležení bych si představoval zcela jiný terén. Blížíme se nakonec našeho úseku a do otočení zbývá jenom několik metrů, když najednou celá loď doslova poskočí a je jasné, že Mildova Rapala zkřížila cestu opravdovému postrachu vod. „Ty krávo,“ vyhrkl překvapený lovec, který ve vteřině vyskočil ze sedačky, popadl prut a pro jistotu ještě zasekl. Brzda multiplikátoru vydává šílené zvuky, prut je ohnutý jako luk a špička potopená pod vodou. Rozběsněný sumec nás táhne napříč řekou i s lodí a šňůra z navijáku rychle mizí. „Tohle je hodně velká ryba, vůbec nevím, jestli ji zastavím,“ komentuje situaci Milan. Tah však nečekaně povoluje. „Je pryč,“ praví zklamaný rybář a domotává šňůru. „Ba ne, je tam!“ Má pravdu, vládce labských hlubin jenom nečekaně zastavil. Situace mi začíná silně připomínat scénu ze známého filmu Čelisti, kdy chycený žralok přestal prchat, bóje se vynořily a začal útok na loď. I náš žralok se nečekaně otáčí a vyráží proti nám. Černá mračna, která zatáhla celou oblohu, vytvořila dokonalé kulisy pro náš hororový příběh. Milan točí kličkou navijáku co mu síly stačí a sumec je během několika sekund pod lodí. Nezastavuje se a pokračuje v plavbě směrem na koryto. Brzda multiplikátoru začíná znovu hrčet na plné pecky a loď je znovu vlečena za uprchlíkem. Trvá zatraceně dlouho než pan Silurus konečně poznal, že něco není v pořádku. Zmírní tempo a divoce tluče hlavou. Milda se k němu pomalu přitahuje i s lodí, protože vládce hlubin opět změnil strategii a zalehl na dno. Jsme už těsně nad ním a zbývá posledních pět metrů šňůry. Kousek po kousku zvedá Milan rozzuřeného vousáče k hladině, až se poprvé vynoří nad hladinu.
„To je strašné monstrum,“ vyhrknu překvapeně. Začíná další kolo. Sumec několikrát divoce praštil mohutným ocasem a zmizel pod lodí. Je slyšet jak naráží hlavou o její dno. „Teď bych nechtěl stát v gumovém člunu. Myslím, že bychom šli brzy ke dnu.“ „Musíme se vyměnit,“ velí Milan. „Na špičce můžu rychleji reagovat a nebude mi překážet motor.“ Je to dobrý nápad, protože netvor si zvolil člun jako úkryt a každou chvíli prchá na jinou stranu. Měníme si místa a já začínám uklízet věci v lodi. Je jasné, že jestli se podaří dostat ho do člunu, bude asi hodně naštvaný a silným ocasem rozmetá vše co bude na dosah. Konec bitvy je však v nedohlednu. Nesčetněkrát se podařilo přitáhnout sumce k lodi, ale pokaždé podnikne protiútok a zmizí kdesi v hlubině. Síly docházejí na obou stranách, ale začíná být jasné, že vousatý obr prohraje. Velkou Rapalu má celou v tlamě a kouká jenom koneček. Nemůže tedy rozdrtit trojháčky mohutnou čelistí a sílu návazce zkušený rybář nepodcenil.

Poslední dějství
Pokusy u útěk se zkracují a nakonec už leží znavená ryba u boku lodi. Podávám Milanovi rukavice a přebírám prut. Modlím se, aby se nestalo něco nečekaného a ryba nějakým způsobem neutekla, ale kamarád je pánem situace.
Uchopí obludu oběma rukama, vyzvedne na hranu lodi, přetočí na bok a vsune do lodi. Sumec leží pokorně jako beránek a od té chvíle se ani nepohne. Jakoby pro něho přestal celý svět existovat. Myslím, že se jen velmi těžce smiřoval s porážkou, vždyť v celé své říši nemá nikoho, kdo by ho dokázal nějak ohrozit a najednou připluje Milda a pokoří jeho pýchu. Čest poraženým a sláva vítězům. Radost z neuvěřitelného úlovku vítězí nad únavou. Šťastný rybář si vychutnává okamžiky, které se mu navždy vryjí do paměti. Práce však nekončí. Začínám fotit, ale je jasné, že musíme na břeh a protože Milan sumce určitě pustí, nezbývá mnoho času. Startuji motor a hledám místo, kde bude možné vystoupit. Po chvilce už je sumec na břehu. Měří rovné dva metry!

Boj nekončí
Milan si klekne na bobek a snaží se rybu udržet ve vzduchu. Stalo se však něco nečekaného. Bezvládný sumec zatím zřejmě načerpal novou sílu, mrskl nečekaně celým tělem a povalil překvapeného lovce na záda. Zarostlý břeh je bohužel velmi prudký a oba se pomalu sunou do vody. Milan nedokáže sumce zastavit, ale drží se ho jako klíště. Nemám šanci nijak pomoct a tak s hrůzou čekám, jak to dopadne. Sumec je ve vodě až po hlavu, ale nemá sílu uplavat. Milan leží hlavou dolů a z kopřiv mu čouhají nohy. „Co mám dělat?“ volám na kamaráda. „Hele, dobrý, já si jen trochu odpočinu a pak budeme fotit.“ Co vám mám povídat. Nakonec všechno dopadlo dobře. Milan obludu vytáhl podruhé z vody, sebral poslední zbytky sil k pózování před objektivem a nakonec zvedl palec nahoru a „gigasumejš“ dostal svobodu.

Závěrečná
Po večerní bujaré oslavě vyplouváme následující ráno na poslední výpravu. Bouřkové počasí přetrvává a hned v prvních dvou kolech chytí Milan další dva kousky. Menšího sedmdesátníka a nádherného divočáka 140 cm. Za normálních okolností bych napsal povídku jenom o těchto dvou rybách, jenže po předchozím úlovku jsou najednou všechny ryby malé. Tak snad až příště. Přeji i vám nádherné zážitky u vody a pořádného vousáče k tomu.
Tak ať vám koušou!


Zdeněk Hofman
Foto: Autor a Milda

Kapří mejdan

Zpět

Kapří mejdan 1. a 2. díl


Sedím nad pruty a přemýšlím, co mě stále táhne k vodě a proč mě láska k rybám nikdy neomrzí. Vždyť většina výprav má stejný scénář a často se vracím na místa, která důvěrně znám. Co nového mě ještě může potkat nebo překvapit? Ještě větší ryba než minule? Možná, ale ten pravý důvod má mnohem hlubší kořeny. Jedno vím určitě, ryby a život kolem nich miluji. Ha! Bere mi, musím rychle zaseknout. Uchopím prut a cítím silný tah bojujícího kapra. Reálný svět zmizí a ve vteřině se stávám lovcem. Jsem tu jen já a můj soupeř. Možná právě tento okamžik je klíčem k tajemství, které mě připoutalo k šupinatým mazlíčkům navěky a proto znovu a znovu vyrážím za dalším dobrodružstvím.
Pro první jarní výpravu za kapry vybíráme stejně jako minulý rok soukromou pískovnu kousek od Prahy. Vloni mě po dvou dnech začal místo ryb brát žlučník a skončil jsem ve špitále. Letos se těším, že to šupináčům konečně nandám, pro jistotu však volím střídmější jídelníček. Můj žlučník je už sice ve věčných lovištích, ale člověk nikdy neví. K vodě přijíždíme kolem poledne a ihned se pouštíme do budování tábora. Při lovu kaprů patří tato fáze mezi nejnáročnější. Postavit bivak, složit lehátka, uspořádat veškeré zázemí a pak rychle sestavit stojan, pruty, připravit montáže, návnady a nástrahy. Nafouknout člun, umístit bójku a konečně nahodit.

Vašek přijel už ráno a má první záběr
Brzda hrčí naplno a kapr se divoce brání. S napětím přihlížíme a těšíme se na prvního kapříka letošní sezóny. Měří osmdesát pět a je to krásně stavěný lysec. Pořizujeme několik fotografií a vracíme se ke své práci. Hořím nedočkavostí, nasedám do člunu a vyrážím na průzkum revíru. Hlavně nic neuspěchat. Správné umístění bójek může mít rozhodující vliv na vysněné úlovky.
Dno pískovny je v našem úseku pravidelné a připomíná velký lavor, který se na naší straně asi čtyřicet metrů od břehu prudce zvedá ze sedmi do jednoho metru. Tato hrana způsobená nejspíš bagrováním, bude největším oříškem při zdolávání těžších ryb. Velcí šupináči do mělčiny nechtějí a ve většině případů zvolí únikovou cestu podél hrany směrem vlevo. Vlasec přejíždějící přes vrcholek boule se bohužel velmi často zamotá do vázky a ryba uteče. Šoková šňůra ze silného fluorokarbonu bude nezbytností, protože riziko předření, je v takovém případě veliké. Usazuji bójku a rychle sestavuji pruty. Jako vždy volím osvědčenou strategii v použití všeobecně osvědčených nástrah, kombinovaných s místními tutovkami. Pokud budou ryby brát dobře, nasadíme i selektivní boilies, ve snaze ulovit co největší exempláře. Motivací nám je giga kapr 27 kg, ulovený před čtrnácti dny, na vedlejším místě.

Kapří menu
Po vzoru Vaška nastražujeme bolie s příchutí jahody, dále osvědčenou kombinaci masa a ovoce – kaviar/fruits a plovoucí kompot. Společně s Lenkou budeme dle místních poměrů obsluhovat tři pruty, protože Lenka musí odjet během týdne dvakrát do práce, postačí nám jedna povolenka. Je jasné, že v revíru s velkým rybářským tlakem není nutné přemrštěné krmení. Rybářů je zde zatím málo, ale koncem týdne začnou velikonoční svátky a situace se podstatně zhorší. Ke každé nastražené kuličce přidávám 5 – 10 kuliček boilie, hrst kukuřice, pstružích granulí a rozmočenou olejku. K selektivní nástraze jen několik stejných kuliček. První prut zavážím hned za hranu, druhý k bójce, kterou jsem umístil sto metrů od břehu a třetí asi třicet metrů za bójku.
Tento týden konečně skončilo chladné období, které delší čas panovalo. V noci je sice stále zima a teplota vzduchu klesá skoro k nule. Během dne ale sluníčko hřeje a pokud nefouká studený vítr, vládne vyloženě letní počasí. Echolot ukazuje teplotu vody 16 °C a podle toho se chovají i kapři. Začínají intenzívně vyhledávat potravu a spolehlivě brát.

V podvečer konečně přichází první záběr
Kaviár zlákal prvního šupinatého gurmána. Cívka navijáku prokluzuje přes povolenou brzdu a hrčí do ticha. Rychle přiskočím, uchopím prut a souboj začíná. Kapr prchá vlevo, ale pomalu se stáčí a ustupuje ke břehu. Problémy nastanou až u hrany. V dlaních cítím prudké škubance a je jasné, že ryba tluče hlavou ve snaze, zbavit se háčku. Silný tah najednou povolí a na první pohled to vypadá, že se vyhákla. Rychle navinu vlasec a cítím, že je stále na udici, jenom přeskočil hranu a vjel do mělkých vod. Největší nebezpečí je tedy odraženo. Tentokrát mám štěstí a kapřisko končí po několika dalších minutách urputného souboje v prostorném podběráku. Pokládám zlatavého lysce na podložku a naměřím 77 cm. Žádný obr, ale k ukojení lovecké vášně bohatě stačí.

Mezitím se úplně setmělo
Brzda znovu zahrčí a vyzývá Lenku k dalšímu kapřímu tanci. Ryba drží u dna jako přibitá a vyrazí napříč pískovnou. Je to dlouhá bitva a přetahování nebere konce. I Lenka si musí zvyknout na problém se strmým stoupáním ze sedmi do jednoho metru, s ostrou hranou. „Drhne o dno a přejíždí nějakou vázku,“ líčí rybářka. Situace je dramatická a ryba stojí dokonce chvíli na místě. „Už je z toho venku, cítím, jak vyjela. A je pryč. Ba ne, mám ji, to jen přejela tu prokletou hranu.“
Lenka konečně překonala nejnebezpečnější fázi zdolávání. Teď už jen neudělat žádnou chybu a má vyhráno. Pomalu přitahuje kapra prutem, potom navine trochu vlasce a znovu přitáhne. Je jasné, že na háčku uvázl větší kousek. Měsíc krásně svítí a nepotřebujeme ani baterku, která by šupinatého soupeře zbytečně plašila. Rybí tanečník však předvádí svoje kreace kdesi ve tmě a trvá ještě hodně dlouho, než uslyšíme první šplouchnutí. Stojím přikrčený s podběrákem a čekám na vhodný okamžik. Ryba už je jen malinký kousek od břehu a jezdí ze strany na stranu. Pluje však stále u dna a jen občas prořízne hřbetní ploutví hladinu. Síly ubývají na obou stranách, ale Léňa má nakonec navrch. Kapr se otočí těsně u podběráku a to je chyba. Lenka se opře do prutu a zvedne kapří hlavu nad hladinu. Ryba zastaví, zalapá po vzduchu a je v síti. „Nádherný šupajz,“ směje se šťastná rybářka. „Na té hraně mi ale dal zabrat.“

Vaškův rekordíček
Blesk fotoaparátu ozářil šupinaté telátko a oslnil jeho přemožitelku. Po chvilce už putuje do svého domova. Měřil 87 čísel a jeho přítomnost na břehu nám pozvedla náladu i adrenalin. Lovecká horečka stoupá a napjatě čekáme na další alarm některého hlásiče. Záběr však nepřichází a po půlnoci jdeme zalehnout. Spánek na lovu kaprů mi připomíná vojnu. Usínám v kanadách a maskáčích, s čelovkou na hlavě a při sebemenším pípnutí hlásiče ve vteřině opouštím lehátko. Hotovými mistry na plané poplachy jsou netopýři narážející do vlasců, kterým říkáme Betmeni nebo létající podoustve. Dnes je naštěstí klid a brzy usínám. Nad ránem pípák opravdu zaslechnu, zní však zdaleka, možná z protějšího břehu. „Zdeňku, Zdeňku, mám tam velkou rybu,“ slyším už zcela zřetelně. Je to hlas Vaška. Rychle vybíhám na pomoc. Venku je ještě tma, kapr se mrská v podběráku a úspěšný lovec září štěstím. Rychle polévám podložku a pomáhám vymotat šupíka ze sítě. „Devadesát pět, tak to je můj největší.“ Vašek se raduje z rekordu, já fotím a další směna začíná. Pomalu svítá, musíme stáhnout pruty, vyměnit kuličky a znovu zavézt. Naše pruty ale zůstávají po ránu bez povšimnutí. Zato Václavovi přicházejí další tři záběry. Kapři přijíždějí zprava a jeho kuličky jsou první na ráně.

Přijíždí posila
V neděli dopoledne dorazí můj kamarád a zkušený krotitel mazaných kaprů Jirka Marek s vnuky Tadeášem a Dominikem. Všichni tři jsou dokonale sehraní a díky jejich zkušenostem podnikne mnoho šupináčů nedobrovolnou exkurzi do světa lidí. Kluci mají dostatečnou zásobu olejky, která je při lákání kaprů nezbytná. Stačí pouhá hrst ke každé zavezené nástraze. Mrak malinkých padajících kuliček vytvoří dokonalou pachovou stopu, která vyšle mlsným kaprům signály, že mají prostřeno a můžou připlout hodovat. Jirka zabral se svým karavanem nejvzdálenější místo v cípu poloostrova a musí stejně jako my řešit problémy s podvodní hranou. Olova 170 gramů jsou příliš těžká a velmi často uváznou ve vázce. Zkoušíme vyměnit olovo za kámen na gumičce, který po záseku odpadne a netáhne rybu ke dnu, čímž se riziko vázky podstatně sníží. Nakonec se nám nejvíc osvědčí lehčí olova 120 gramů, která přes hranu přejíždějí téměř bez problému. Několik ryb se nechá přitáhnout k hraně, ale prchají podle ní tak dlouho, až začne vlasec drhnout a jakmile tah povolí, zbaví se ve vteřině háčku a jsou na svobodě. Tyto ryby pochopitelně označujeme jako kapitální kusy nad dvacet kilo. Ryba, která uteče je vždycky ta největší.

Zůstávám sám
V neděli večer mě opouští Lenka, která musí v pondělí do práce. Do tmy sedíme venku, pak nás ale zima vyžene do tepla. Pouštím přímotop na plné pecky a zalézám do spacáku. Noc probíhá v klidu, spím sice velmi lehce, pořád podvědomě čekám na poplašný signál. Nic se však neděje a postupně si zouvám boty, bundu i svetr. Když konečně pořádně zaberu, zabere i kapr. Pípák ječí jako pominutý a já se nemohu vzpamatovat. Zmateně vyletím ze spacáku, vklouznu do kecek a v tričku vyběhnu k prutům. Zaseknu a začíná rodeo. Kapr nechce ustoupit z hloubky a stojí na místě. Najednou si uvědomím, že mi je hrozná zima. Skoro mrzne a já tu stepuji v tričku. Pevně svírám prut a klepu se jako osika. Všichni spí a já začínám propadat zoufalství. O kapra nechci přijít, musím rychle zmobilizovat veškeré síly a hlavně začít přemýšlet, co dál. Povolím brzdu a pomalu ustupuji do bivaku. Prut opřu o lehátko, přišlápnu nohou a rychle si navléknu svetr a bundu. Kapr stále drží na háčku, což je známka, že je dobře zaseklý. Stihnu dokonce vklouznout do teplých holínek a okamžitě se stávám pánem situace. Teplo rozproudí mojí krev na potřebný stupeň bojovné aktivity. Nevím, jak je daleko a proto pomalu přitahuji a čekám, co bude následovat. Už cítím hranu, ale k mému překvapení ji velký šupináč přejel bez zvláštního odporu. Že se nejedná o standardního „desetikiláče“, je poznat podle razance odporu. Kluci spí, panuje naprosté ticho a najednou si uvědomuji, že jsem málokdy na bojující rybu sám. Je to vzrušující pocit, který si chci vychutnat do konce. Pomalu se přesouvám k podběráku, jednou rukou ho položím do vody, protože kapr už musí být hodně blízko. Ve svitu měsíce spatřím náhle stříbrný záblesk velkého těla. Ryba se nechá přitáhnout až ke břehu, ale před podběrákem se prudce otočí a prchá pryč. Tah po chvilce ochabuje a můžu znovu navíjet. Sednu si na bobek, aby mě plachá ryba neviděla, ale ani druhý pokus není úspěšný. Kapr se znovu obrací a uniká. Na hloubku už nedorazí a po několika metrech musí otočit a začíná další kolo. Teď už je víc na hladině než u dna a zkouším ho podebrat. Podběrák je však těžký a jednou rukou to nezvládnu. Musím se postavit a tyč položit přes koleno, abych získal větší páku. Nevím, jak dlouho souboj trval, začínají mě bolet ruce, ale nechci udělat nějaký chybný manévr. Kapr je už úplně u břehu, jenže vedle podběráku. Další pokus je nadějnější. Ryba zajíždí k okraji sítě. Zmobilizuji všechny síly a zabořím podběrák do dna. Šupináč konečně zajíždí do připravené pasti a já rychle uzavřu cestu zpět. Jsem vítěz. To už přibíhá Jirka, kterého vzbudilo šplouchání uvězněné ryby, polévá podložku a připravuje fotoaparát. Mám radost z úlovku. Je to nádherný šupináč 92 cm. Tančím vítězný tanec, svlékám si bundu, zima je ta tam, vzrušení ze souboje rozproudilo moji krev na bod varu. Chladím se studeným pivem a před očima mi znovu přebíhají jednotlivé vteřiny fantastického souboje, na který už nikdy nezapomenu.

Začíná mejdan
V pondělí se ještě víc oteplilo a začíná pravý kapří koncert. První kapři zabrali opět Vaškovi, pak přicházím na řadu já a kluci Markovi. Je to paráda. Chvílemi nestačíme ani zavážet nástrahy, než doplujeme ve člunu zpátky, je už kapr na háčku. Jsou to nezapomenutelné okamžiky, protože takhle poctivě ryby často neberou. Jasným favoritem se stává Kaviár s ovocem. Během dne chytíme více než dvacet krásných kaprů standardní velikosti 60 – 80 cm. Jirkovi se navíc podaří krásný šupináč 85 cm a Vaškovi 90 cm. K večeru přijíždí Léňa a místo pozdravu ji přivítá kvílející hlásič a pěkný kapřík. Čeká nás dalších pět dní pohody a napínavých zážitků. Porušíme dokonce i pravidla povolenky „chyť a pusť“, ale o tom až příště.

2. díl
První díl kapřího vyprávění nás zavedl na soukromou pískovnu kousek od Prahy, kde jsme v polovině dubna zahájili týdenní, rybářskou výpravu. Po dlouhotrvajícím chladném období se konečně oteplilo a voda získala příjemných 15°C. V noci je ještě zima a teplota vzduchu klesá téměř k nule. Během dne však panuje letní počasí plné sluníčka, které rybí krev dokonale rozproudilo a kapři dostali chuť k jídlu. Největší šupináč zabral Vaškovi a měřil 95 čísel. My ostatní, tedy Jirka, Dominik, Tadeáš, Lenka a já, máme kromě slušného počtu úlovků, které označujeme jako standard (60 – 80 cm), i několik pěkných kousků mezi osmdesáti a devadesáti dvěma centimetry.
Jahodové boilie už delší dobu mlčí a proto se s Jirkou rozhodujeme k radikální změně. Protože kapři standardní velikosti berou velmi dobře, nastražíme každý na jeden prut selektivní boilies Gangster od Mikbaits. Chceme vyzkoušet výborné reference na tuto nástrahu, které slibují záběry největších ryb v revíru.
Kulička leží ve vodě celý den bez povšimnutí, což potvrzuje, že selekce opravdu funguje a k večeru hlásič konečně zapípá. „Bacha, to je Gangster!“ volá Jirka a běží k prutu. Není to žádná divoká jízda, jen takové lehké ťukance. Tohle však zkušení kapři dělávají. Berou velmi rozvážně a často je záběr sotva postřehnutelný. Jirka zvedá prut a lehce zasekne. „Sakra, není tam,“ praví rozrušeně a pomalu navíjí. „Ba ne, něco tam je, ale je to hodně malé, necítím žádný odpor, jen se občas trochu zatřepe. Co to jen může být?“ Všichni netrpělivě čekáme na záhadný úlovek. K velkému překvapení spatříme vousatou hlavu malého sumečka. „Co to má znamenat? Jediný záběr za celý den a taková čudla, to se na to vykašlu,“ ulevuje si zklamaný lovec. „Ale Jirko,“ takhle to nemůžeš posuzovat“, uklidňuji kamaráda. „Má určitě třicet centimetrů a to je na sumečka amerického slušný výkon. Pojď, změříme ho.“ Pokládáme vousáče na podložku a Táďa přiběhne s metrem. „Třicet tři čísel“ „Tak vidíš, vždyť to je ve své kategorii trofejní ryba, kterou můžeš porovnat s kaprem kolem dvaceti kilo.“ „Člověče máš pravdu, to boilie opravdu funguje,“ směje se Jirka a nastražuje novou kuličku. O přednostech selektivní nástrahy se přesvědčil už následující ráno. Během noci záběry většinou ustávaly a ryby se k našim kuličkám vracely až za svítání, kdy začaly hodovat zprava od Vaška. V pátek je ale všechno jinak. Jako první tentokrát ožil Jirkův levý pípák, který hlídá právě Gangstera. Slyším tlumené rány uvnitř karavanu, které svým rytmem vykreslují atmosféru, kdy šedesátiletý, spící rybář musí během několika vteřin opustit vyhřáté lůžko a vystartovat k prutům. Jako bych tušil, že se děje něco mimořádného, vylézám ze spacáku a běžím ke kamarádovi. Ten již svírá prut ohnutý ve tvaru luku těsně před výstřelem, sleduje cukající špičku a čeká na vhodný okamžik, kdy bude možné přivinout vlasec. „Tohle je velkej kapr,“ vítá mě místo pozdravu. Brzda navijáku se začne najednou zběsile točit, jako by chtěla potvrdit jeho slova. Šupináč se zřejmě poplašil a prchá na opačný konec pískovny. Asi až teď pochopil, že je zle a musí bojovat, jinak skončí na břehu. „Bere si hodně vlasce, nechám ho unavit,“ hlásí Jirka a souboj pokračuje několik dalších minut ve stejném duchu. Tah trochu polevuje a rozběsněný kapr zamíří vlevo a velkým obloukem se postupně stočí směrem ke břehu. Jirka ho přitahuje prutem a získává zpět vymotanou šňůru. Napětí roste s každým navinutým metrem a najednou je ryba na úpatí obávané hrany. „Nezvednu ho ani o centimetr, musím počkat, co provede.“ Po chvilce je jasné, že jde o zkušeného rybího matadora, který není v takové situaci poprvé. Chvíli bojuje na místě, tluče hlavou o dno a snaží se vyklepat háček. Moc dobře ví, kde je původ síly, která ho táhne ke břehu. Když neuspěje, stáčí se dál vlevo a vyráží podél hrany ke konci poloostrova na hloubku. Síly má pořád hodně a Jirkovi zbývá jediná možnost, povolit a modlit se. Nestihne však odříkat ani jediný Otčenáš a stane se to, čeho se nejvíc obával. „Je ve vázce! Cítím, jak zajel do nějakých vlasců, musím do člunu.“ Pomáhám parťákovi s naloďováním a vyplutím do dalšího dějství kapřího dramatu. Pomalým navíjením se hrdinný kapitán Korkorán přitáhl i s člunem nad rybu a začíná zoufalý pokus o vyproštění uvězněného šupináče. Jirka postupuje velmi jemně, časem však přidává na razanci. Všechny pokusy jsou marné. Zprvu ještě volá, že kapr je stále na háčku, pak ale nadějné zprávy ustanou. To už je na břehu i Léňa s Vaškem a všichni společně jsme svědky smutného konce. Zklamaný rybář vytahuje prázdnou udici. V tichosti se rozcházíme ke svým prutům. Tak už to v rybařině chodí, nic není jisté a štěstí stojí spravedlivě na obou stranách. I prohra nám však přinesla cenné informace. Víme, že selektivní boilies funguje a je dobrým trumfem v kombinaci s favoritem kaviár/ovoce.

Gril team
Přichází porybný na kontrolu. Vyprávíme mu naše zážitky a Jirka se chlubí trofejním sumečkem. „Doufám, že jste tu bestii nepustili, jsou jich tu tisíce. Stačí nahodit kousek od břehu na mělčinu a hned ho tam máte. Klidně si je upečte nebo mi je přineste pro kočku k večeři.“ Porybný odchází a Lenka vyndává z auta feeder.
„Kapři na boilies mě začínají nudit, zkusím prohnat sumečky,“ praví nadšeně a po chvíli příprav už nahazuje na mělčinu. Porybný měl pravdu. Stačí nastražit několik červíků a sumeček je okamžitě na háčku. Není sice tak velký, jako Jiříkův trofejní, ale na gril přímo ideální. Během hodiny má úspěšná rybářka deset dalších. To je něco pro devítiletého Táďu. Za chvíli už chytá taky a kýbl se rychle plní vousatými čertíky. „Jestlipak víte, jak se sumečkům říká?“ snažím se poučovat, ale Lenka pohotově odpovídá. „Trumani, podle amerického prezidenta, protože k nám byl dovezený ze Severní Ameriky. V našich vodách bohužel nedorůstá do takové velikosti, jako doma a na mnohých místech, jako třeba tady, se přemnožil.“ Třicet sumečků amerických padlo v boji, ale ne nadarmo. Lenka z nich připravila vynikající pochoutku a svět byl ještě krásnější. Večer se nám příroda postarala ještě o jeden nevšední zážitek. Začali se rojit chrousti. Srdce entomologa zaplesalo, protože o brouky se zajímám od dětských let. Takovou podívanou jsem viděl naposledy v roce 1976. Tisíce brouků sežralo všechno, co jim přišlo do cesty, až zbyly jen holé stromy. Nad nekonečnou chroustí armádou nakonec zvítězilo DDT, ale vedlejší účinky tohoto jedu měly pro přírodu i lidstvo katastrofické následky. Rojení nové generace chroustů dokazuje, že příroda se uzdravuje. Chtěl jsem několik exemplářů důkladněji prozkoumat a Táďa s Dominikem mi s chutí nabídli pomoc. S podběrákem nad hlavou proháněli hmyzí bombardéry tak dlouho, až jich několik padlo do zajetí. Ráno při podrobném průzkumu jsem zjistil, že nejde o klasického chrousta obecného, ale o velmi podobného chrousta maďálového, který žije zejména v písčitých oblastech.

Na ranní směnu přijíždějí nové síly
Jeden z dalších kamarádů Vašek „Rapper“, se z pracovních důvodů nemohl kapří mise zúčastnit, ale naše esemeseky, popisující jednotlivé úlovky, ho nabudily natolik, že přijel alespoň na jeden den. S přítelkyní Petrou, která kouzlu rybolovu propadla taky, zavítali původně jenom „na kukačku“, ale hned první osmdesátka, kterou vynesl z vody Dominik, rozbušila jejich lovecká srdce na maximum a když Jirka přinesl z útrob karavanu stojan a dva pruty, sprintoval nabuzený Rapper zakoupit jednodenní povolenku. Začíná další slunečný den a teplota vody stoupla o dva stupně. Tadeášovi zabral kapr. Zprvu to vypadá na běžný standard, ale u břehu všichni zbystříme. Bojující šupináč prořízl hladinu a odhalil zvláštní zbarvení. „Máš tam „kojáka“, pozor ať ti neuteče.“ hlásí Jirka, který jako první poznal nevšední úlovek. Po krátké přetahované je ryba v podběráku a vzápětí na podložce. Nádherný, zlatooranžový šupináč s hnědými fleky. Tím však překvapení nekončí. Dominik po chvilce zasekává ještě větší a krásnější zlatou rybu. Je to oranžově hnědý kapr „řádkáč“, tedy lysec s pravidelnou řadou velkých šupin uprostřed těla. Fascinující desing vyvolává údiv. Lenka zůstává věrná feederu, ale nahazuje co nejdál od břehu, protože sumečky už nechce ani vidět. Bílí červi zlákali několik cejnů a plotici. K večeru uvázl na háčku konečně větší soupeř. Zabral kapr. Bojuje naplno a bere si několik metrů vlasce. Zprvu to vypadá na hodně dramatický souboj, ale síly mu brzy docházejí a končí v podběráku. Měří 54 čísel. Žádný obr, ovšem se slabým cajkem skvělý zážitek. Nadšená rybářka loví dál a zdolává další dva šupináče podobné velikosti. Představuji si, co by následovalo, kdyby na háčku uvázl nějaký větší kousek a než stihnu domyslet, stává se tato představa realitou. „Mám velkého kapra,“ volá Lenka a hrozivě ohnutý feeder potvrzuje pravdivost jejich slov. „Zprvu jsem myslela, že je menší. Nechal se bez problému přitáhnout a ožil až u břehu.“ Čekám s podběrákem a sleduji drama v jemném podání. Když berou je to paráda a v dobře zarybněném revíru vládne během souboje klid a pohoda. Přijít o velkou rybu na běžném revíru znamená čekat hodně dlouho na další šanci, což dokáže nervozitu dokonale vygradovat. Lence se konečně podařilo dostat neposedu na hladinu, voda vysoko vystříkne a další šupajz končí na břehu. Měří 68 centimetrů, což je s ohledem na jemnost udice dalším důvodem k veselí.

Finále patří Vaškovi a Petře
Pátek se opravdu vydařil a kapři berou spolehlivě až do tmy. Vašek „Raper“ zavezl oba pruty s kaviárovou tutovkou k bójce a než stihl doveslovat s člunem ke břehu, táhne už Petra první „kapřisko“. Se zdoláváním velkých ryb nemá zatím zkušenosti, ale díky talentu zapadne do nové role velmi rychle. Oběma rukama svírá pevně prut a odráží divoké výpady šupinatého protivníka. Ze strachu, aby neutekl, mu dopřává příliš mnoho volnosti a chvílemi není poznat, kdo koho vlastně táhne. Je to nádhera sledovat někoho, kdo bojuje s velkou rybou možná poprvé v životě. Vašek už stojí připravený s podběrákem, když v tom začne ječet i jeho hlásič. Rychle přiskočí k prutu a odstartuje další mač. Fanoušků mají oba dost a drama vrcholí. Kapři jezdí střídavě sem tam, až skončí u břehu oba najednou a „podebírač“ Domča neví, po kterém dřív sáhnout. Nakonec je rychlejší Venca a na podložce přijímá porážku nádherný šupináč 87 čísel.
„Rychle, rychle, potřebuju podběrák,“ velí Dominik a má pravdu. Petře se konečně podařilo dostatečně utahat svého soka a těší se na zasloužený konec souboje. Při vyzvednutí kapra z vody pochopíme, proč dal rybářce tolik zabrat. Je to nádherný cvalík, který měří 91 centimetrů. Petra šílí radostí a fotí se s Vaškem a oběma šupíky najednou. Veselí nebere konce, ale nabuzený Vašík rychle zaváží a za chvíli už táhnou dalšího. Možná náhodou, možná díky zvýšenému úsilí nebo díky náklonnosti svatého Petra, berou ryby po zbytek dne hlavně šťastnému páru.
Máme radost, že se výprava podařila, přálo nám štěstí a skvěle jsme si zarybařili. Atmosféra, kterou jsme nasáli, nám přijde vhod při dlouhém čekání na běžných revírech. Získané zkušenosti nám možná tuto dobu podstatně zkrátí. Díky soukromým revírům není patnáctikilový kapr žádnou vzácností, ale to není vůbec důležité. Každý revír má svoje kouzlo a šťastným rybářem je ten, který se umí radovat i z malé ryby.
Tak ať vám berou.


Zdeněk Hofman
Foto: Autor a Lenka Hofmanová

Lov dravců

Zpět

Jdeme na ně aneb začíná lov dravců


Nad hladinou stoupá mlhavý opar a stébla trávy jsou plná ranní rosy. Kráčím co nejtišeji po břehu řeky na oblíbené místo. Plný očekávání vylovím z řízkovnice perlína a nastražím na první prut. Několikrát opatrně zhoupnu celou udici, pak pustím vlasec na odklopené cívce a rybička dopadne s hlasitým žbluňknutím do vody. Splávek divoce poskakuje a občas zahlédnu rybku, jak se snaží vystoupat co nejvýš. Těžké olovo ji však táhne nekompromisně zpět do hloubky. Záběr přichází během několika vteřin. Rozvlněná hladina a mlasknutí mizícího splávku odstartuje první štičí souboj letošní sezóny.

Nejtěžší fáze lovu štik je jejich vystopování. Jsem si jistý, že v našich vodách žije mnohem víc štik, než se všeobecně tvrdí. Většina rybářů bohužel hledání předčasně vzdá nebo chytí štiku náhodou. Prostě zkusí štěstí a ono to vyjde. Při výpravách do různých revírů mi místní rybáři vypráví, že loví štiky do šedesáti čísel a větší zde prostě nežijí. Toto tvrzení postrádá logiku. Štika roste poměrně rychle a není možné, aby velké exempláře někam zmizely. Pokud je nikdo nechytá, jak tvrdí domorodci, musejí být ve vodě. To je jasná výzva k zahájení pátrání. Pokud mluvím s rybářem, který chytá výhradně kapry, většinou mi o štikách poskytne pravdivé informace. Nejsem pro něj konkurence. Další fází stopování je přívlač nebo lov na menší živé rybičky. Pokud v pobřežních partiích začnou brát štiky kolem 50 cm, je jasné, že ve větších hloubkách musí být větší kusy. Štika dosáhne v ideálních podmínkách mírové velikosti během dvou let. Za tu dobu už byla určitě několikrát na háčku a ví, že musí být mnohem opatrnější. Přestává lovit u hladiny a nechňape bezhlavě po všem, co projede kolem jejího stanoviště. Ve třetím roce života dorůstá velikosti okolo 60 cm. Tato délka se stane mnohým štikám osudnou a den jejich úmrtí zůstane zapsán nesmazatelným způsobem v úlovkových lístcích šťastných lovců. Některé ale mají větší štěstí a dožijí se konce rybářské sezóny. Jejich velikost už začíná budit respekt u mladších sourozenců. Dodávají si odvahy a sestupují do větších hloubek. Musí být ale velmi opatrné. Štika je rozený kanibal a obrovské čelisti se nezastaví před ničím, ani před zástupci vlastního rodu. Čím víc se štika vzdaluje od břehu, tím menší šance na její ulovení rybář má. V revírech, kde není povolený lov z loďky, jako třeba na ÚN Rozkoš, se nemusí s ostrým háčkem setkat už nikdy.

Jasným důkazem jsou fotografie kapitálních úlovků
Moderní fotoaparát dnes vlastní skoro každý a o hmatatelné důkazy tak není nouze. Velké štiky v našich vodách opravdu žijí a není jich málo. Velmi často je zubatý obr uloven při lovu kaprů na položenou. Tento fakt navozuje domněnku, že staré štiky jsou líné honit se za rybičkami a proto nepohrdnou rostlinou či jinou potravou. Mnohem důležitějším poznatkem je, že nástraha dopadla do míst, kde mají velké štiky svůj domov nebo loviště. Kaprařské pruty nastražené na položenou bývají nahozené většinou hodně daleko od břehu a právě tady musíme trofejní štiku hledat. V místech, kam doletí málokterá třpytka a živá rybička se udrží jen krátkou dobu. Pokud můžeme lovit z loďky, je šance na úspěch větší, ale i tak nás čeká spousta práce.

Třpytka nebo rybička
Lovci štik se dělí na dvě základní skupiny - vyznavače přívlače a rybičkáře. První skupina je doménou převážně mladších ročníků a to hned ze dvou důvodů. Při lovu s umělou nástrahou je třeba mnohem více pohybu, na který už starším rybářům chybí dostatek energie. Vláčkaři logicky hodnotí svoji techniku jako sportovnější a starší kolegy odsuzují, protože volí mnohem pasivnější způsob lovu, který je navíc vzhledem k nástražním rybičkám, poněkud drastický. Druhý důvod má svoji příčinu v minulosti, kdy byl podle rybářského řádu lov přívlačí povolen až od 1. září ( já pamatuji 70. a 80. léta minulého století) a rybář, který chtěl lovit od zahájení, měl jedinou možnost, nastražit rybičku. O tom, že je tato metoda při lovu velkých štik velmi úspěšná, není pochyb. Zoufalá situace na tehdejším rybářském trhu s totálním nedostatkem umělých nástrah chytání na živou nástrahu ještě více podpořila.

Jak je to dnes
O vášních mezi táborem vláčkařů a kačenářů bylo napsáno mnohé. Pravda je myslím uprostřed. Nejlepší cestou k úspěchu je nepodlehnout bezhlavému obhajování jediné metody, ale vzít si z každé to nejlepší a lov podle potřeby kombinovat. A nejde jenom o štiky. Zahájení se týká i ostatních dravců. Zatímco při lovu bolenů vyhrává v mojí strategii jednoznačně umělá nástraha, u štik je tomu právě naopak. Přelstít velkého bolena je hodně těžké a největší šance na úspěch je při snížené viditelnosti. Desítky hodin jsem proseděl schovaný v křoví s nastraženým prutem, kde na slabounkém vlasci bez splávku i lanka, visela na miniaturním háčku ouklejka, chycená v hejnu, na které velký dravec neustále útočil. Veškeré úsilí bylo marné. Bolen putoval systematicky řekou tam a zpět a přepadal jedno hejno za druhým. Prozrazovala ho stříkající voda a skákající rybičky, mezi kterými řádil. Mojí rybičce se vždy obloukem vyhnul. Vzpomněl jsem si na vyprávění jednoho starého rybáře, který stříbrného soka trofejních rozměrů dokázal přelstít. Po mnoha dnech zoufalého snažení dostal nakonec skvělý nápad. Na jeden háček nastražil patku chleba a na druhý živou rybičku. Nástrahu opatrně nahodil do dravcovy trasy a čekal. Na rozmočeném chlebu začaly hodovat malé rybky, mezi kterými byla i ta nastražená. Zkušený predátor připlul a nepojal žádné podezření, protože nastražená rybka byla schovaná v hejnu. Vyrazil do útoku a rybičky se rozprchly. Pochopitelně až na jednu, která měla v tlamičce háček. Vypadala, že je zabraná do lahodné hostiny a hrozícího nebezpečí si vůbec nevšimla. Bolen zaútočil a to byl jeho konec.
Na krásnou historku starého pána si často vzpomenu, ale na lov vyrážím s vláčecím prutem do peřejí, kde nemá opatrná ryba takový přehled. Lesklá nástraha, řítící se na plný plyn těsně pod hladinou, je tím pravým ořechovým. Souboj s jemným proutkem a slabým vlascem v divokém říčním proudu, patří k nezapomenutelným zážitkům. Velkých bolenů v našich vodách přibývá a stejně tak přibývá i rybářů, kteří se na jejich lov specializují.

Chytit větší štiku na přívlač už bývá problém
Štika na rozdíl od bolena rybičky nepronásleduje, ale útočí ze zálohy. Nepatří k tulákům, jako třeba sumec, candát nebo úhoř, kteří vyrážejí za soumraku a vymetají koryto, ve snaze vystopovat nějakou zatoulanou rybku či jiné sousto. Menší exempláře štik není problém chytit, ale u větších jedinců je nutné vybavit se trpělivostí. Někdy se sice stane, že mám štěstí a zastihnu dravce v době, kdy má zrovna hlad. V takovém případě přichází záběr téměř okamžitě. Většinou ale musím u vody počkat, až ji vytráví, což může trvat i několik dní. Štika má sice poměrně rychlý metabolizmus, ale někdy se nasytí dřív, než dorazí k moji nástraze a já musím čekat dál. Nepochybuji o tom, že můžu být úspěšný i s umělou nástrahou, ale házení bez kontaktu s rybou mě velmi rychle přestává bavit. Vhodnější volbou je živá rybička. Pro udržení nástrahy dál od břehu používám bójku. Další velmi úspěšnou metodou je lov na položenou. Podle druhu rybičky doplňuji někdy montáž podvodním splávkem. To je cesta k velkým štikám, protože už vím, že vyjíždějí do mělkých vod jen výjimečně a vždycky musí mít bezpečnou hlubinu na dosah. V dnešní době, kdy je většina revírů pod silným rybářským tlakem a na většině řek proudí navíc po celý den nekonečné konvoje hlučných vodáků, leží štiky u dna nebo pod břehem. V těchto místech je téměř nulová viditelnost a štika používá při útoku zrak až v poslední fázi, když dorazí těsně ke kořisti. Pokud zjistí něco podezřelého, upustí od svého záměru a nástrahu nedobere.

Na sumce i candáta fungují obě metody
Na rozdíl od štiky se dá sumec i candát lovit velmi úspěšně jak na rybičky, tak na umělou nástrahu. Oba druhy patří k rybám, které střeží svoje potomstvo a v tomto období bývají značně agresivní. Ve snaze odehnat každého vetřelce, zaútočí i na umělou nástrahu. Candáti se třou většinou v květnu, tedy v době hájení, takže k takové situaci nemůže dojít. U sumců je situace trochu jiná, protože teplota vody pro tření musí dosahovat 24°C, což v některých chladnějších revírech může nastat až v letních měsících, kdy už doba hájení skončila. Pravdou je, že candáti i sumci berou na umělé nástrahy i při hledání potravy a jsou proto vyhledávaným soupeřem. Není pochyb o tom, že zdolat bojovného vousáče s vláčecím proutkem je nezapomenutelný zážitek, který s tvrdým, bójkovým prutem nikdy nezažijeme. U candátů jsou stejné šance při lovu na umělé nástrahy i rybičky. Obě metody mají svoje kouzlo. Záběr candáta na malý twister nebo wobler, patří mezi nezapomenutelné zážitky stejně, jako čekání za temných nocí, u nastražených prutů na položenou. Základem úspěchu je dlouhodobá studie candátích zvyků a nálad v jednotlivých revírech. Někdy berou kousek od břehu a jindy naopak v nejhlubších místech či korytech. Velmi často mívají i pravidelnou dobu braní, kterou na vteřinu dodržují.

Nástražní rybičky
Vyznavači umělých nástrah přicházejí k vodě vždy dostatečně připravení. S krabičkou napěchovanou třpytkami, gumami a woblery mají lačným dravcům neustále co nabídnout. Při lovu na živou rybičku je situace poněkud složitější. Není nic horšího, než výprava na dravce bez rybiček. I když vyrážím do revíru, který dobře znám a rybičky pokaždé nachytám na místě, nikdy tuto situaci nepodceňuji a alespoň pro začátek několik kusů vezmu. Zákon schválnosti funguje v tomto případě opravdu perfektně a kdykoliv nutně potřebuji rybičku, tak mi jako na potvoru žádná nezabere, i když jsem třeba před pár dny na tom samém místě tahal jednu za druhou.

Přechovávání rybiček
Ideální je mít pro tyto účely vlastní rybníček nebo prostornou venkovní káď. Mnoho rybářů bohužel takové podmínky nemá a musí rybičky uskladnit v bytě. Přechovat rybičky doma po dobu několika dní, může být velký problém. Vhodný je plastový sud s víkem, aby nemohly vyskočit. Dalším nezbytným faktorem pro přežití, je dostatek vzduchu a správná teplota vody. Nejlepší je vzduchovací motorek na 220 voltů a umístění sudu na nejchladnějším místě v bytě. Je dobré měnit rybičkám vodu každý den, která je pak chladnější a čistá. Ryby vylučují nečistoty a ty jim mohou ucpávat žábry. Pokud přechováváme rybičky dlouhodobě, je dobré je přikrmit. Většina druhů přijímá potravu i v zajetí. Vyhládlé rybičky se začnou vzájemně okusovat a později uhynou. Tento jev můžeme pozorovat třeba u střevliček východních, které proto nedoporučuji přechovávat s ostatními druhy. Rybkám sypu kousky pečiva, sekané žížaly, červy nebo vločky pro krmení akvarijních rybiček. Krmné dávky nesmí být přehnané, jinak se voda velmi rychle zkazí. Krmení proto provádím v době, kdy jsem doma a můžu znečištěnou vodu vyměnit. Odměnou za pečlivý přístup, jsou rybičky ve skvělé kondici, které nenechají žádného dravce v klidu. Hladové a vysílené rybky bez energie jen schlíple visí na háčku a brzy uhynou. Pro mnohé rybáře je to možná zanedbatelná maličkost, ale právě ta je může připravit o vysněný úlovek.

Které rybičky přechovávat
Výběr vhodných druhů je důležitý. Obecně pro tyto účely rozlišuji tři kategorie nástražních ryb. Do první kategorie patří druhy, které nemají šanci přežít jediný den v zajetí a většinou uhynou během několika hodin. Patří sem hlavně okoun a ježdík.
Do druhé kategorie zařazuji druhy, které patří mezi choulostivé, ale v nouzi se o jejich uchování pokusím a někdy přežijí i několik dní. Je to plotice obecná, cejn velký, slunka obecná a ouklej obecná. Do třetí kategorie patří rybičky, které jsou nejodolnější a vydrží opravdu hodně. Mezi největší tahouny pro lov dravců patří karas obecný i stříbřitý, perlín ostrobřichý, hrouzek obecný, cejnek malý, střevlička východní a lín obecný. Určit některé druhy bývá u malých exemplářů problém. Rozlišit perlína od plotice nám pomůže hřbetní ploutev. U plotice je tato ploutev umístěna shodně s ploutvemi břišními, zatímco u perlína je hřbetní ploutvička posunuta dozadu. Velkým problémem bývá určování cejnků. Časem jsem přišel na fintu, jak se orientovat mezi různými kříženci a formami. Všechny druhy, které mají tmavé břišní ploutvičky, dlouho nevydrží. Pro přechovávání a lov si proto vybírám jedince se světlými ploutvičkami. Přežijí v zajetí mnoho dní a dokáží si udržet skvělou formu.
Tak ať vám berou.


Zdeněk Hofman
Foto: Lenka Hofmanová

Lov štik bez protihrotu

Zpět

Lov štik bez protihrotu


Velký jerk opouští hlubinu a trhavými pohyby ze strany na stranu vystoupá až k hladině. Je skoro u lodi, ale stále neztrácí rychlost. Se zaujetím sleduji ladné pohyby nástrahy, když najednou spatřím v pozadí temný stín, který během vteřiny dohoní vetřelce a získá tak reálné obrysy. Hledím do očí obrovské štice.

Když mi zavolal vloni v říjnu kamarád Milan, jestli si nechci zachytat velké štiky na soukromé vodě, dlouho jsem váhal. Jednodenní výprava zněla velmi lákavě, protože kluci už jednou na rybníku chytali a štiky jim braly. Několik exemplářů měřilo více než metr a jedna dokonce 120 cm. To jsou pádné argumenty, jenže lovit štiky v uzavřené vodě mi nepřipadá až tak složité. Za největší umění a základ úspěchu pokládám vypátrání štičího stanoviště a místa, kde loví. Rybník, ve kterém jsou velké zubatice vysazené v hojném počtu a nemají kam pláchnout, samotný lov hodně usnadňuje. Jenže kde jinde získat lepší zkušenosti, než ve vodách, kde je štik hodně. Vzpomínám na první výpravy do Skandinávie s báječně zarybněnými revíry, které mi pomohly odhalit roušku tajemného života velkých štik. Některé mýty padly a mnohé názory jsem musel přehodnotit. Zahraniční poznatky vedly k úspěchům i při domácím rybolovu.

Jedu taky
Přijímám pozvání s plánem, že zkusím vyřešit otázky, které zůstávají stále nezodpovězené. Tou první je velikost umělých nástrah. Pravdou je, že v posledních letech se i v našich vodách dostávají do módy velké jerky, ale mnoho rybářů stále zastává názor, že nejlepší je nástraha kolem 10 cm. Dalším otazníkem je doba braní. Štika patří mezi ryby, které jsou schopné zabrat v kteroukoliv hodinu, ale často nezabere vůbec. Je to tím, že v revíru není nebo nemá chuť žrát? Tady v rybníku může platit jenom druhá varianta. Ověřím si, jestli mají tito dravci nějakou oblíbenou dobu lovu. Podle místního řádu je povoleno lovit pouze na jednoháčky bez protihrotu. Jsem zvědavý, jak budou zaseklé štiky na háčku držet. Chytání pstruhů, kaprů nebo menších ryb bez protihrotu, je dnes samozřejmostí, ale s lovem štik má zkušenosti málokdo.

Na cestě
Ve svých článcích se snažím být vždy co nejvíc konkrétní. Málokterého čtenáře zajímá, co jsem snídal či kde jsme brali benzin. V dnešním vyprávění však musím učinit výjimku, protože právě průběh cesty měl zásadní vliv na vývoj dalších okolností. Po odbočení z dálnice vypovědělo naše auto nečekaně službu. Řidič Fanda šlape marně na plynový pedál, ale červený VW Transporter zmírňuje tempo a po chvíli zastaví úplně. Humor zatím nikoho neopouští a všichni doufáme, že půjde o banální maličkost, kterou lehce odstraníme. Tomáš znejistí jako první. „Vždycky, když jedu v tomhle autě já, má poruchu. Naposledy se rozbilo při loňské výpravě do Švédska.“ Minuty běží a nic se neděje. Postupně vystupujeme z vozu všichni a snažíme se podpořit svojí přítomností zoufalého Fandu, který kontroluje součástky v motoru a snaží se najít příčinu poruchy.Voláme kamarádům s většími zkušenostmi, ale všechno je marné. Milan nakonec přistupuje k nekompromisnímu řešení a vytáčí číslo odtahové služby. Za hodinu už vystupujeme v areálu autoopravny a čekáme na další osud plechového miláčka. Ještě že zde mají restauraci.

V hospodě a přece smutní
Pivo chutná hořce, ale alespoň částečně zpestří dobu, kdy čekáme na ortel automechanika. Pomalu se blíží poledne a dnešní rybolov začíná být vážně ohrožen. Ztroskotali jsme necelých třicet kilometrů od bájné, štičí vody. Takový malý kousek nás dělí od krásných a napínavých zážitků z rybolovu. Přichází opravář a chladným hlasem vylíčí diagnózu. „Je to prasklý řemen od čerpadla. Dnes už ho bohužel nedokážeme opravit, musíme nejdřív sehnat nový, ale zítra odpoledne bude hotové.“ Chvíli je ticho, každý si v duchu vyhodnocujeme situaci. Se štikami jsme se již rozloučili, ale že se dnes nevrátíme domů, nenapadlo nikoho. Všichni už máme na zítra nějaký program. Nejhůř je na tom Fanda, na kterého čeká mimo běžných povinností i živý kůň. Nevím, jestli těch několik dalších doušků piva mělo takový vliv na pročištění atmosféry, ale najednou začaly brát věci rychlý spád. Je rozhodnuto, že budeme pokračovat v cestě k rybníku. Začalo nám být jasné, že pokud dorazíme k vodě, určitě i nahodíme. Touha po rybolovu nám pomohla překonat všechny osobní problémy, včetně zajištění večeře pro Fandovu kobylu. Podařilo se nám přemluvit řidiče odtahovky, aby nás i s lodí odvezl k rybníku. O problému s autem už nepadlo ani slovo a ve spěchu si nikdo z nás nevzal ani číslo mobilu na někoho z firmy. Prostě jsme jim nechali auto a spěchali za štikami.

Konečně u vody
Před třetí hodinou odpoledne přijíždíme ke mlýnu. Správce Jirka nám vychází vstříc a jednodenní povolenku rozděluje na dvě půldenní. Dnes můžeme lovit do tmy a zítra do dvou odpoledne. Problém nebude ani s přespáním a zajistí i proviant. Rychle vybalujeme pruty a připravujeme lodě.
Pro dnešek máme o jednu míň a proto nasedám k Fandovi s Tomášem a vyrážíme ve třech. Je půl čtvrté a den se rychle krátí. Vplouváme do první zátoky a začínáme chytat. Já sázím na velké gumy a plandavky, které mám už opatřené jednoháčky. Kluci zkouší i strímry a jerky. Několikrát měníme místo, házíme do všech stran, ale stále zůstáváme bez kontaktu s rybou. Fanda, který zná revír z minulé výpravy, řídí loď a zajíždí k menší zátoce s rákosím. Tady Tomáš konečně vykřikne očekávanou větu: „Je tam štika!“ Souboj trvá krátce a během několika vteřin se vynoří štíhle sotva čtyřicet čísel. Vyprsknu smíchy: „Přece jsme sem nepřijeli lovit kudly, pojďme zkusit trolling, zbývá nám necelá hodina a není skoro vidět.“ Kluci souhlasí, necháme splavat naše nástrahy asi třicet metrů za loď a vyrážíme na okružní cestu. Pevně svírám prut a vzpomínám na štiky, které mi za soumraku zabraly. Bylo jich dost a musí to fungovat i tady. Najednou vyskočí Fanda a zaujme bojovný postoj. Má záběr! Ve tmě není vidět, kudy rozzuřený dravec prchá a prozradí ho až šplouchání na hladině. Konečně větší ryba. Štika měří 75 cm. Rychle nahazujeme a jedeme dál, směrem k přístavišti. Napětí houstne, jako v závěru sportovního utkání, když padne gól v poslední sekundě. Přesně tak zabrala Tomášovi třetí štika, téměř v cílové rovince, kousek od mola. „Tahle je větší, to už kudla nebude,“ komentuje šťastný lovec souboj a hrčení prokluzující cívky potvrzuje jeho slova. Ve světle baterky zahlédnu záblesk velkého břicha. Tahle ryba opravdu nebude žádný drobeček. Mohutný ocas rozvlnil několikrát hladinu a nakonec vyletěla nad vodu i celá štika. Tomáš všechny výpady ustojí a dnešní lov zakončuje opravdovým triumfem. Je to rovná metrovka. Magická hranice, která nedá spát mnohým rybářům, je pokořena. Při fotografování mi něco nesedí a blesk, který ji osvítí, přináší vysvětlení. Štika je slepá na obě oči. Tato vada trochu kazí našemu vítězi náladu. Má obavy, že se mu budeme smát, protože umí oklamat jenom slepou rybu. Pro dnešek je ale králem lovu. Přemýšlíme, co se mohlo stát. Padne názor, že ji někdo uchopil surově za oči, ale jsou to jen dohady. Zatím nikdo netuší, že lov s jednoháčkem nemusí být tak humánní, jak se mnozí domnívají.

Ve mlýně je živo
Správce Jirka přivezl pivo a připravil steaky. Panuje výborná nálada a večer plný vzpomínání na nejkrásnější rybářské zážitky, nebere konce. Marně si po každém pivu opakuji, že se nesmím opít, abych byl ráno svěží. Ostatní kamarádi jsou na tom úplně stejně a zachrání nás až vyčerpání zásob. Konečně usínáme, ale najednou zvoní budík. Přišlo mi, že jsem spal jenom zlomek vteřiny a nechápu, jak se může během pár hodin stát z mého těla taková troska se zmuchlaným žaludkem.

Znovu do kolbenky
Dnes budeme v lodi po dvou. Nasedám k Mildovi a vyrážíme k ostrovu na vzdálenější straně rybníka, který má rozlohu 24 ha. „Je tam obrovský pás stulíků, ve kterém se drží největší štiky,“ líčí mi parťák svoje předchozí zkušenosti. Po chvilce už zastavujeme na okraji obrovského stulíkového pole a začínáme házet. Já sázím na zlatou plandavku s černými pruhy. Milda nasazuje jerka od Salmo a stačí mu pouhé tři hody k prvnímu záběru. Rychle vytahuji fotoaparát, ale štiku už ve vodě nestihnu. „Je to jenom osmdesátka, ta je hned vyřízená,“ směje se úspěšný lovec. „Kdybych takovou chytil na Berounce, tak se o ní bude mluvit ještě několik měsíců, ale tady je všechno jinak.“ Chytáme dál a střídáme nástrahy. Já zůstávám u velké plandavky se stříbrnou barvou. Milda přezbrojí na obrovské Kopyto Relax a během hodiny má další dvě štiky. Jednu 70 cm a druhou 92 cm. Začínám být trochu nervózní, nějaká rybka by už mohla zabrat. Kluci jsou na druhé straně rybníka a nevíme, jak se jim daří. Přejíždíme do středu stulíkového pole a měním strategii. Navazuji na šňůru lanko s olovem a velkým jednoháčkem, na který napichuji taky velkou gumu. Milan se naopak vrací k oblíbenému jerku. Události následujících vteřin nezapomenu do konce života a nevím, jestli budu schopný vylíčit je tak dramaticky, jak se ve skutečnosti odehrály. Asi po třetím hodu, zrovna když jsem dokončoval montáž gumy, se za Mildovým jerkem objevil obrovský stín. V čisté vodě se ve zlomku vteřiny přihnala obrovská štika a pronásledovala nástrahu až k lodi. Celá naježená, s rozzuřeným výrazem v očích, zůstala stát těsně u hladiny a pomalu klesala zpět do hloubky. Bylo jasné, že prokoukla léčku a na jerka nezaútočí. „Zdeňku dělej, hoď tam rychle tu gumu, dokud je nažhavená,“ vyhrkne Milan. Na nic nečekám a guma 25 cm letí do vody. Pleskne o hladinu a pomalu klesá ke dnu. Stihnu jen zaklopit řadič navijáku a obrovská štika je znovu tady. Tentokrát už nestoupá k hladině, ale proletí kolem lodi jako torpédo a ukáže nám mohutný, černý hřbet. Najednou ucítím strašlivou ránu do prutu. Sebrala nástrahu! Ani nevím, jestli jsem zasekl. Je hrozně blízko a spojuje nás jenom několik metrů tvrdé pletenky. Rychle povoluji brzdu a mám plné ruce práce. Stačilo zaváhat o zlomek vteřiny a byl konec. Takový tah by šňůra nevydržela. Měl jsem ale štěstí a souboj pokračuje. Brzda ječí naplno a cívka se točí jako splašená. Veškerá únava po včerejším flámu je v mžiku pryč a najednou stojím v plné síle a čelím divokým výpadům trofejní ryby. Nejvíc fascinující je elegantní strategie celého souboje. Žádné zbrklé škubání a třepání hlavou. Paní Esoxová provádí razantní úniky do hloubky. Celá bitva probíhá v klidu a chvílemi se dokonce i zastaví, jako by chtěla naznačit, že má vše pod kontrolou. Pomalu však opouští hlubinu a stoupá k hladině. V této fázi je hodně důležité držení prutu. Příliš zvednutá špička táhne štičí hlavu směrem nahoru a ta ve snaze o záchranu většinou vyskočí nad hladinu. Obávaný štičí skok velmi často ukončí souboj ve prospěch ryby a proto pokud mám na prutu takového obra, držím prut sklopený směrem k hladině. Pak už zbývá jen ustát divoké obraty a je vyhráno. Milda chce štiku chytit do ruky, ale háček je chycený jenom za krajíček spodní čelisti a to by mohlo mít tragické následky. Rychle proto sestaví podběrák a vysílenou bojovnici podebere. Ocas ji kouká ven, ale už se nebrání a přijímá porážku. Nádherně vzrostlá štika měří 110 cm a váží 11 kg.

Další torpéda
Fanda s Tomášem vsadili na trolling a mají dohromady patnáct štik, z toho několik těsně pod metr. To je velmi slušný výsledek a je vidět, že po ránu berou opravdu spolehlivě. Teď je deset pryč a rychle vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství. Milda nechává stulíky odpočinout a plujeme do nejvzdálenější zátoky. Ještě se vzpamatovávám z nevšedního úlovku a házím jen sporadicky. O tom, že se dnes jen tak neuklidním, mě přesvědčuje další příhoda. Z Milanova odloženého prutu visí velká guma, která poskakuje po hladině. Tento pohyb vyprovokuje velkou štiku. Záběr je tak razantní a nečekaný, že na lavičce doslova poskočím. Ještěže byla povolená brzda, jinak zmizela i s prutem. Vidět útok skoro metrové štiky na hladině z pouhého metru, je opravdu nevšední zážitek. Měří 96 cm. Krásně stavěné tělo má ale vadu na kráse. Štika je slepá na jedno oko. Při zdolávání dalších ryb začínám chápat, že velké jednoháčky nejsou úplně ideální a rybu můžou vážně zranit. Malé trojháčky by tolik škody nenapáchaly. Nesmí ovšem uváznout v jícnu a pravdou je, že velké štiky dokážou spolknout i ty největší nástrahy během vteřiny. Chytat takové obry s nástrahou kolem 10 cm je směšné. K nasycení potřebuje metrová štika kořist kolem 1 kg, tedy 3 - 4 ryby 25 – 30 cm. Honit malinké rybičky je pro dravce zbytečná ztráta energie. Háčky bez protihrotů se osvědčily perfektně a uteklo jenom několik kusů. To se ovšem stává i s protihrotem. Nejvíc aktivní byly štiky podle očekávání brzy ráno, pak večer při západu slunce a krátce po setmění. Naopak po poledni a během dne neberou téměř vůbec ani v takto hustě zarybněné lokalitě. Lovit štiky s lankem kratším než 50 cm jde jen do chvíle, než zabere nějaká trofejní. Jedna taková v sobě měla ukousnutou Rapalu Magnum s lankem 30 cm!

Poslední štika
Husté mraky se před polednem protrhají a vysvitne sluníčko. Milda chytil mnohem víc štik než já, ale metrovka mu stále uniká. Najednou je všechno jinak. Ohnutý prut a kvílející brzda dávají tušit silného soupeře. Přetahovaná nebere konce a jakmile ji přitáhne, musí hned zase povolit. Štika je v čisté vodě krásně vidět. Metr má určitě. Krouží kolem lodi a poslední zbytky sil vloží do několika přemetů na hladině a divokému tlučení ocasem ve snaze urazit šňůru. Nakonec se odevzdaně položí a nechá vytáhnout. Je nádherná. Rychle fotím a když ji Milan položí zpět do vody, uvědomím si, že nevíme, jak je velká. „Vždyť my jsme ji nezměřili, vyndej ji zpátky.“
„To už nepůjde, držím jenom ocas a začíná se mrskat. Řekl bych, že má sto čtyři.“
„Myslím, že má víc.“
„Dobře, sto pět, ale už ji pouštím.“
„To by šlo.“
„Tak plav!“


Zdeněk Hofman
Foto: Autor a kamarádi

Jak vyzrát na zkušené kapry

Zpět

Jak vyzrát na zkušené kapry


Ranní ticho spící přírody přeruší šplouchnutí kapřího těla. Jsou tady! Nevím přesně kde, protože celou hladinu zakrývá hustá mlha, ale charakteristický zvuk skákajících šupináčů poznávám bezpečně i po sluchu. Napětí roste, až konečně zapípá hlásič. Dvakrát krátce a pak následuje divoká jízda. Není třeba zasekávat, ryba visí na háčku a prchá do hloubky. Uchopím prut a souboj začíná.
Většina rybářů chytá na položenou s klasickými srkačkami, na rohlíkové boilies a další měkké nástrahy. Tato technika je účinná hlavně pro lov středně velkých ryb. Pokud chci častěji lovit i větší jedince nebo dokonce největší ryby v revíru, musím změnit taktiku. Ošálit kapřího profesa není jednoduché. Okoukaným nástrahám, trčícím nad koulí šrotu, se zdaleka vyhne. Velká ryba potřebuje kvalitní potravu a to ji lisované nebo foukané pamlsky nedodají. Tvrdé kuličky boilies, které byly za tímto účelem vyvinuty v Anglii, tuto schopnost mají. Obsahují proteiny a další důležité složky, které jsou pro dokonalou kapří výživu nezbytné. Zázračné boilies zná dnes snad každý rybář. Pro mnohé však zůstává správné používání této nástrahy stále záhadou. Nejde přitom o nic složitého. Nejdůležitějším okamžikem je začít tvrdým nástrahám věřit. Záběry větších ryb nejsou tak časté, ale úlovky většinou stojí za to.

Základem úspěchu je správný návazec
Kromě nástrahy je koncová montáž bezesporu nejdůležitější součástí celé udice. Kvalitní prut či naviják jsou výborným pomocníkem, ale na záběr trofejního šupináče nemají žádný vliv. Nikdo nemá patent na rozum a žádný zaručený recept neexistuje. Navíc každý revír má svoje specifika a všude funguje něco jiného. Rozhodujícím faktorem je například profil a složení dna nebo proudění vody. Tvrdé dno na pískovně vypadá úplně jinak, než na zarostlé tůni nebo v proudící řece.

Jak začít
Vycházím z jednoduchých montáží, které dle potřeby nahrazuji složitějšími variantami. Pokud přijedu na nějaký revír poprvé, nechám si poradit od kolegů, kteří zde mají dostatečné zkušenosti. Na jeden prut navážu doporučenou montáž a na druhý nějakou svoji osvědčenou, které věřím. Jednoduché montáže pocházejí ze začátku devadesátých let, kdy se s lovem na boilies v našich vodách začínalo. V dnešní době se dají s úspěchem použít i při lovu na kukuřici a je možné kombinovat je s krmítkem. Jejich základem je průběžné olovo a pletená šňůra. Modernější montáže bývají podstatně složitější. Pletené šňůrky jsou kombinované nebo zcela nahrazené fluorokarbonovým vlascem. Různé kroužky a obratlíky zabraňují mazaným kaprům vyplivnout podezřelé sousto. Olova navlečená napevno, znásobují úspěšnost záseku. Nad koncovou montáž se velmi často navazuje několik metrů tzv. šokové šňůry, která podstatně zmenší pravděpodobnost předření vlasce o ostré hrany a překážky. Dříve se běžně používala pletená šňůra, ale v poslední době jsou mnohem populárnější fluorokarbonové vlasce 0,40 – 0,5O mm. Někdy se pomyslný kruh neustálého vylepšování uzavře a všechny super novinky kapři prohlédnou. Paradoxně se pak stane nejúspěšnější právě nejstarší montáž, na kterou už zkušené ryby dávno zapomněly. Proto neexistuje žádný zaručený recept. Když chci chytat velké ryby, musím zkoušet osvědčené fígly a současně vymýšlet nové a neustále je zdokonalovat. Někdy je rozhodující třeba celková délka návazce nebo vzdálenost nastražené kuličky od obloučku háčku. Kaprařina je prostě věda a bez neustálého bádání se úspěch nedostaví.

Návazec č.1 – Retro z devadesátých let

Základem montáže je průběžné olovo (cca 100g) a návazec 20 – 30 cm z pletené šňůrky, který se pomocí karabinky naváže rovnou na kmenový vlasec nebo šokovou šňůru. Při výrobě této montáže začínám stejně jako u ostatních od kuličky. Na pletence navážu smyčku, kterou pomocí jehly protáhnu kuličkou a zajistím zarážkou. Kuličku navlékám z důvodu, abych mohl nastavit správnou vzdálenost obloučku háčku od kuličky. Tu nastavuji většinou 1 - 5 mm. Potom navážu bezuzlovým způsobem háček. Doporučuji speciální kaprařské háčky (např. Long Shang nebo Curve Shang). Jsou sice dražší, ale mají perfektní tvar a vynikající ostrost. Na druhém konci pletenky navážu jednoduchým uzlem smyčku a návazec je hotový. S jednoduchou montáží jsme úspěšně lovili velké kapry na Novomlýnské nádrži začátkem devadesátých let. Po téměř patnácti letech slavil úspěch při první návštěvě revíru Štít, kdy se mi s nastraženou kukuřicí podařilo chytit nádherné kapry 16,5 a 15 kg. Větší rybu jsme na této výpravě nechytili. Naopak na jedné z dalších výprav na Toušeň tato montáž i kukuřice zcela zklamala. Jasným favoritem se stal návazec, který si oblíbil kamarád Jirka Marek.

Návazec č.2 – Pletenka s fluorokarbonem
Jedná se o moderní, ale poměrně jednoduchou montáž. Fluorokarbonové vlasce jsou hitem posledních let. Zkušení kapraři je používají jako kmenové i šokové šňůry a pochopitelně i při výrobě koncových montáží. Jejich předností je rychlá potápivost, pevnost a oděruvzdornost. U fluorokarbonové montáže je hlavním trumfem minimální viditelnost, způsobená lomem světla, který je téměř shodný s vodou. Tento materiál vytlačil do pozadí šokové šňůry z pletenky, včetně olověných šňůr.


Ke zhotovení montáže potřebujeme fuorokarbon 25 lb, pletenou šňůru, olovo s gumičkou, plastické olovo, klip s gumičkou, háček, smršťovací hadičku, zarážku na boilie, kuličku boilie, jehlu.


Na pletence (cca 20 cm) uvážu smyčku. Jehlou propíchnu kuličku, kterou protáhnu smyčku a zajistím zarážkou. Kulička slouží pro správné odhadnutí délky šňůrky od háčku.


Navléknu háček na šňůru.


Nastavím správnou vzdálenost kuličky od obloučku háčku a ten navážu bezuzlovým způsobem.


Kuličku sundám, aby mi nepřekážela a navléknu smršťovací hadičku k vylepšení chytlavosti, na část háčku a šňůrky.


Navázaný háček s hadičkou ponořím na několik vteřin do vroucí vody, až se hadička dostatečně zatáhne.


Druhý konec pletenky navážu s fluorokarbonem (kravský uzel) tak, aby pletenka byla dlouhá 3 – 6 cm a fluorokarbon 15 – 20 cm. Na jeho druhý konec navléknu gumičku a navážu dvojitým uzlem smyčku.


Na očko smyčky nasadím klip.


Gumičku přetáhnu přes klip, čímž zabráním nechtěnému vyvléknutí návazce.


Na šokový nebo kmenový vlasec navléknu olovo s gumičkou. Vlasec navážu ke klipu, který zatáhnu do gumičky olova.


Na uzlík mezi pletenkou a fluorokarbonem namáčknu kuličku plastického olova a návazec je hotový.

Návazec č.3 – Montáž 360
Velmi účinný návazec, původem z Anglie, určený pro těžké vody. Je vhodný zejména pro plovoucí, ale i potápivé boilies. Díky promyšlené konstrukci přelstí i nejrafinovanější kapry. Háček navlečený na obratlíku se otáčí o 360 stupňů a tím komplikuje vyplivnutí nástrahy. Obratlík s háčkem je navázaný přímo na fluorokarbonový vlasec.


Ke zhotovení montáže potřebujeme fuorokarbon 25 lb, pletenou šňůru, obratlík, háček Long Shang nebo Curve Shang, gumičku na klip, gumové stopery s kroužkem, zarážku na boilie, kulička boilie, jehlu.


Na pletence (cca 10 cm) uvážu smyčku. Jehlou propíchnu kuličku, kterou protáhnu smyčku a zajistím zarážkou. Kulička slouží pro správné odhadnutí délky šňůrky od háčku.


Obyčejným, dvojitým uzlem, navážu kovový kroužek.


Na háček navléknu obratlík (může být i bez kroužku) a zajistím gumovým stoperem.


Přidám kroužek se šňůrkou a zajistím druhým stoperem.


K obratlíku navážu fluorokarbon.


Na druhý konec nasadím gumičku na zakrytí klipu od olova, navážu smyčku a návazec je hotový.

Tyto tři návazce jsou pro začátek slušným arzenálem pro vítězné tažení za velkými kapry. Dají se koupit hotové, ale každý správný rybář si je naváže sám. Vždyť přípravy na lov k samotné rybařině neodmyslitelně patří a radost z úlovku pak bývá dvojnásobná.


Zarážky na boilies můžeme koupit hotové nebo si je sami vyrobit. Jirka Marek mě naučil používat nastříhané křížky z obalů na lahve.

Nástrahy
Orientace v hromadách boilie, které náš trh doslova zaplavilo, není vůbec snadná. Pro začátek se vždy vyplatí rada zkušených prodejců a rybářů. I tady platí pravidlo, že na každé vodě funguje něco jiného. Nejdůležitější je zvolenému druhu věřit a postupně získávat další zkušenosti.
Při nákupu boilies je nejdůležitějším ukazatelem roční období, protože kuličky se vyrábějí do teplé nebo studené vody. Dalším kritériem jsou příchutě, kterých je na trhu opravdu velké množství. Pro začátek je nejlepší zvolit základní rozdělení na masové a ovocné příchutě. Pokud lovím na neznámém revíru, nastražím na jeden prut např. lesní jahodu a na druhý mušli nebo Oliheň. Určitým kompromisem je boilies s označením Caviar/Fruits nebo Jahoda s Frankfurskou klobásou, což je kulička složená z ovocné i masové příchuti. Jedná se vlastně o dvě kuličky v jedné. Mezi další osvědčené vůně patří vanilka, ananas, halibut, losos, krab a spousta dalších. Časem si každý rybář vybuduje vlastní strategii, kterou přizpůsobí jednotlivým revírům.

Dráždidla a lákadla
I přesto, že jsou samotné kuličky velmi aromatické, vyplatí se znásobit jejich výraznost pomocí dipů, posilovačů a různých esencí.


V posledních letech se stala velmi atraktivní i obalovací těsta. Prodávají se i hotová, ve stejných příchutích jako boilie.


Stačí nabrat požadované množství a namačkat na kuličku. Těsto se pomalu rozpouští a uvolňuje do vody vyzývavé signály, které kapři zachytí na velkou vzdálenost. Pak už je velmi blízko okamžik, kdy trofejní šupináč zabere.

Kaprařina je věda, plná rozličných variant a kombinací, která při správném nastavení splní sen každému čekateli na velkou rybu. Vzpomínám na začátek devadesátých let, kdy jsme přímo na břehu Novomlýnské nádrže, na Jižní Moravě, vařili v prádelním hrnci první jahodové boilies vlastní výroby. Kapři po nové nástraze doslova šíleli. Každé ráno kolem osmé hodiny připlulo obrovské hejno a začalo luxovat naše dobroty. Nádherné ryby 10 – 15 kg byly běžným úlovkem. Místní rybáři, kteří chytali kousek od nás, jen nevěřícně zírali. Nakonec si dodali odvahy a přišli na výzvědy. „Chlapi, to není možný, na co to chytáte? Vždyť nám to na kukuřici ani neťukne.“
Hrst kuliček v dlani vyvolala obrovský údiv. Boilies mělo v očích rybářů cenu zlata a jahodové valounky vyvolaly hotovou zlatokopeckou horečku. „To je úžasné, nikdy by mě nenapadlo, že budou kaprům chutnat takhle tvrdá sousta a ta vůně. Hned bych si je dal se šlehačkou.“ Vzniklo nové přátelství a následné společné výpravy, na kterých se voňavé kuličky šířily mezi další a další šťastné rybáře.
Na nic nečekejte a zkuste je taky.
Tak ať vám berou.


Zdeněk Hofman
Foto: Lenka Hofmanová

Dírkobraní v Orlických horách

Zpět

Dírkobraní v Orlických horách


Na parkovišti před domem je rušno. V polovině prosince napadl sníh i v hlavním městě a většina Pražanů vyráží na hory. Připevňují lyže na zahrádku a snaží se nacpat veškerou bagáž do přeplněného kufru. Mezi pestrobarevnými, sportovními kombinézami upoutají pozornost dvě postavy v maskáčích a zelených bundách. „Cože, vy jedete na ryby?“ kroutí nevěřícně hlavou lyžař, při pohledu na naše rybářské nádobíčko.

„Je mínus deset stupňů, cožpak je možné rybařit v takovém mrazu?“ přidává se do diskuze jeho paní.
„Jedeme lovit ruské jesetery a severoamerické pstruhy, těm mráz nevadí,“ pravím vážným hlasem a nasedám do auta. Po chvilce už opouštíme užaslé sportovce a vyrážíme směr Lípa v Orlických horách.
K vodě přijíždíme kolem desáté hodiny. Po doporučení kamarádů a pečlivé přípravě, padla volba na soukromý revír Hromkovy mokřady, u Lípy v Orlických horách. Využíváme možnosti přespat v nedalekém penzionu, protože jeden den na poznání nové vody zcela určitě nestačí. Čeká nás nádherný víkend strávený v zasněžené přírodě. Pohodu na rybách zaručuje i hospůdka přímo na břehu rybníka.

Kamarád Milan už čaruje u dírky
Ryby jsou při chuti a během dvou hodin dostal čtyři krásné duháky. „Berou na ráčky,“ hlásí místo pozdravu. „Tak to je skvělý, ty máme taky,“ raduje se Lenka, která ráčky koupila tak trochu z rozmaru.. Teď chápu, že člověk se musí neustále učit. Na ráčky jsme nikdy nechytali a pro Léňu se stanou dokonce nástrahou číslo jedna. Každý můžeme lovit na dva pruty a proto se rychle pouštím do práce. Vyvrtat čtyři dírky je fuška. Led dosahuje naštěstí tloušťky jen kolem patnácti centimetrů.

Revír je složený ze tří rybníků
Z velkého, malého a jeseteřího království. My chytáme na velkém rybníku, který poskytuje rybám dostatek pohybu a volnosti. Jeho největší předností je velká početnost druhového zastoupení. Kromě kaprů a línů, žije v rybníku i štika, candát, okoun a zabrat může dokonce i maréna nebo lipan. Pro rybolov pod ledem jsou velmi atraktivní hlavně tři druhy jeseterů a pstruh duhový, který zde díky vlastnímu odchovu běžně dorůstá hmotnosti kolem 1 kg. Největším lákadlem je pochopitelně jeseter ruský, který dosahuje délky 110 - 130 cm. Dalším zástupcem této čeledi je i o něco menší jeseter hvězdnatý a sibiřský. Před zámrzem bylo do velkého rybníka vysazeno 1 500 kusů okouna obecného 25 – 35 cm. Ryb je v revíru dostatek a máme se nač těšit.

První část našeho plánu nám vychází
Dnes se chceme hlavně rozkoukat a prohnat nejpočetnější druh rybí osádky, pstruhy duhové. Spolehlivě berou hlavně ráno a dopoledne. Pak začínají záběry zvolna ustávat.

Na této výpravě chceme vyzkoušet co nejvíce metod a nástrah. Lenka nastražuje jeden prut na živou rybičku. Ten odloží do stojánku a doplní rolničkou, protože bude tak trochu mimo zorné pole. Druhý prut drží v ruce a pstruhy láká na umělého ráčka. Já činím stejně, pouze na vedlejší prut s rolničkou, nastražuji nabobtnalou psí granuli. Tuto nástrahu mi doporučil kamarád Milda Mathejzík, jako velmi účinnou pro lov jeseterů. Z rozmočených granulí „uhňácám“ dvě krmné koule velikosti pomeranče a vhodím do dírky. Jde to ztuha, protože připravená směs rychle mrzne. Granule v podobě velké, purpurové lentilky, klesá zatížená olovem ke dnu, kde se bude díky vlastní vzlínavostí vznášet těsně nad ním. Rolničky používáme feederové i sumcové s plastovým klipem, které jsou díky svojí velikosti dobře slyšet na velkou vzdálenost. Hned první záběr mohl mít neblahé následky. Vystartoval jsem za zvukem rolničky v dostihovém tempu. U prutu se mi však nepodařilo dobrzdit, podjely mi nohy a následná rána způsobená dopadem mohutného těla, zabaleného do tuny oblečení, otřásla celou ledovou plochou. Voda z ostatních dírek vystříkla jako obrovský gejzír hodně vysoko. Led se naštěstí neprolomil a všechny moje kosti zůstaly celé. Děkuji svatému Petrovi za další zkušenost. Na kluzkém ledu se musím pohybovat ostražitě, běhat velmi opatrně a hladinu alkoholu udržovat v rozumné výši. Nic z toho se mi však nedaří a při dalším cinkání rolničky peláším k prutu úplně stejně, jen už nezvedám nohy a pohybuji se jako na lyžích. Můj anděl strážný bude mít tento víkend plné ruce práce. Nezabral jeseter, ale pěkný pstruh 40 cm. Je živým důkazem, že duháci jsou rozjetí po celém rybníce a zaberou opravdu na všechno. Zdolávání proběhlo bez problému, protože jsem se na jesetera vybavil vlascem 0,25 mm. Slabounké imitace jsou častou chybou méně zkušených rybářů. Ryby bojují opravdu divoce a ledové hrany bývají ostré. Několik chycených pstruhů má jako důkaz zaseknutý háček v tlamičce. Ani tento nedobrovolný pearcing pstruhy neodradí a klidně skočí na další sousto.

S návinem silnějších vlasců je problém
Ukládání vlasců od tloušťky 0,20 mm, na malé navijáky, nedělá dobrotu. Cívky nemají dostatečný průměr pro kvalitní uložení imitace. Zejména fluorokarbonový, tužší vlasec, se z cívek samovolně vymotává a snadno zacuchává. Rozmotávání v mrazivém počasí, je velmi nepříjemné. Problémy s tloušťkou vlasců řešíme kompromisem. Pro silnější vlasce použijeme větší navijáky. Já volím pravěký kolovrátek firmy Rousek a Léňa moderní, smekací Shimano Exage 2500. Zvětšení celkové hmotnosti vyřešíme uložením prutu do stojánku. Držet těžkou udici celý den v ruce, by moc pohodlné nebylo. Pro tyto účely máme jemnější proutky, s malinkými navijáčky. Na pstruhy a menší ryby stačí vlasec 0,14 – 0,16 mm, který na malé cívce drží dobře.
Lenka nastražuje umělého ráčka oranžové barvy. Volí poněkud netradiční způsob lovu a nástrahu napichuje na háček, s bročkem a splávkem. Nejsem si jistý, jestli je zavěšená umělá nástraha tím pravým lákadlem, ale manželka mě při lovu dravců už tolikrát překvapila, že nic neříkám a stávám se tak svědkem dalšího úspěšného experimentu. Pstruzi skáčou na odpočívajícího ráčka jako diví a Léňa se stává šampiónem dne. Já i Milan chytíme ryb sice hodně, ale na vítězství to nestačí. Při bedlivém zkoumání ráčka zjišťuji, že slabounká klepítka se chvějí i při nepatrných vibracích a to je možná klíčem úspěchu. V chladné vodě bývá přílišný pohyb nástrahy spíš na škodu.
V revíru není zakázáno lovit na více háčků a na této výhodě buduji svůj plán. Sestavuji paternosterovou montáž, o které jsem v kombinaci se smáčkem již několikrát četl a chci ji konečně vyzkoušet. Nad koncové olovo 20 g navážu na krátkých návazcích tři háčky, na které postupně napichuji různobarevné smáčky, drobné twistry a banja.
Výhodou této montáže je prochytání větší části vodního sloupce a kombinováním nástrah můžu navíc rychle vyselektovat neúčinné nástrahy. Několik pstruhů mi zabere, ale pokaždé na jinou nástrahu nebo barvu. Žádného favorita tedy nezískávám a zjišťuji, že další háčky samotný lov komplikují. Občas se zamotávají a při zdolávání ryby někdy uváznou za hranu ledu. Úspěchy Lenky navíc nabourávají mojí důvěru v ostatní nástrahy. Nakonec přecházím na jednoduchou montáž a na háček s bročkem, nastražuji také oranžového ráčka. Milan má několik záběrů na žížalu, nejvíc pstruhů však zdolává na ráčka černé barvy.

K večeru udeřil silný mráz
Teplota klesla na -17°C a vyhnala i poslední zbytky statečných rybářů do útulné hospůdky. Zůstávám zcela opuštěný, ale chci vydržet co nejdéle. Věřím, že za tmy by mohl zabrat candát. S jesetery nemám zkušenosti a o jejich nočním apetytu nevím nic. Nezabrala však žádná ryba a nakonec prchám i já. U kamen již probíhá bujará diskuze na rybářské téma. Majitel Vašek Hromek se proměnil ve štědrého hostitele, který vítá namrzlé rybáře grogem, čajem a horkou polévkou. Přichází okamžik, kdy si můžu společně s doušky lahodného rumu vychutnat přednosti několikadenního rybolovu. Nikam nechvátáme a klíčky od auta zůstávají hluboko v kapse. Těch několik metrů do útulného penzionu hravě zvládneme. Grog a žhavá kamna mě rozpálila natolik, že se začínám chladit pivem. S dnešním lovem jsou všichni spokojení. Rokujeme s ostatními rybáři a získáváme cenné informace. Jedinou lovenou rybou byl pstruh duhový. Každý rybář si vytvořil vlastní, úspěšnou strategii. Milan kromě několika záběrů na žížalu zdolal všechny ryby na černého ráčka, kterého střídavě spouštěl do několika dírek. Mně zabrala většina ryb na umělé nástrahy oranžové a červené barvy. Další kolega bodoval naopak na smáčky přírodních barev. Dozvídáme se, že několik jich zabralo na těsto a velmi úspěšný bývá i obyčejný rohlík. Naopak na červy dnes nebrali vůbec. Největší záhadou je, že neberou okouni, kterých se před úplným zamrznutím chytalo i několik desítek denně.

Chci chytit jinou rybu než pstruha
V sobotu ráno se nám nechce stávat. V sedm ráno je venku ještě tma a panuje krutý mráz. První vyráží Milan, který může rybařit jenom do desáté hodiny a pak ho čekají hudební povinnosti se skupinou Nešlapeto. Touha po úlovku a zážitcích nás ale nakonec z vyhřátého pelíšku vyžene všechny. Sníh vrže pod nohama a z pusy nám stoupá pára, hustá jako kouř kubánského doutníku.

Na ledu je živo. Milan má vyvrtáno a zdolává prvního duháka. Nádherný kousek měří 42 cm. Ryby ráno berou opravdu dobře. Obsazuji dvě dírky ze včerejška. Další vrtám na mělčině u ostrova a dvě na hloubce. V mělčinách vznikají pod ledem vzduchové kapsy, které lákají rybičky a za nimi putují i dravci, hlavně štiky. Těch tu prý moc není, ale za pokus to určitě stojí. V hlubších partiích chci líčit na candáty a jednu dírku zakrmím na jesetera. Lenka znovu boduje na oblíbené ráčky, já střídavě na různé nástrahy a další dva rybáři vedle nás na zelené těsto. Na ledu je asi patnáct rybářů. Opozdilci, kteří přijeli před polednem mají smůlu. Začíná rybí pauza. Část nedočkavců se přesouvá na malý rybník, kde žijí menší exempláře, ale o to víc berou. Bohatě zarybněný rybník si oblíbili hlavně děti a rybáři s nedostatkem času.
Po polední pauze se přesouváme do jeseteřího království a zakrmujeme dvě dírky psími granulemi. Nástrahy umístíme na dno a čekáme. První hodinu se až na pár „ťukanců“ nic neděje. Lenka odchází fotit jeleny, kteří obývají nejvzdálenější část celého areálu.

Přichází první záběr
Splávek, který díky olovu ležícímu na dně, stojí malinko nakřivo, najednou poskočí a zajede k okraji dírky. Zbystřím, pevně stisknu prut a pro jistotu ještě zkontroluji brzdu, jestli dobře prokluzuje. Splávek putuje sem tam a najednou zmizí pod ledem. Počkám pár vteřin, až se vlasec našponuje a zaseknu. Smůla! Minul jsem a vytahuji prázdný háček. Cítím, jak s celým tělem vibruje lovecká vášeň. Rychle spouštím do dírky další granuli. Záběr přichází okamžitě. Tentokrát nechvátám a dávám rybě větší prostor. Tah však po několika vteřinách ustává, ryba s granulí utekla. Začínám pomalu šílet, ale musím vydržet. Při třetím potopení splávku nad ničím nepřemýšlím a zasekávám instinktivně. Je tam! Odpor není příliš silný a ryba se nechává bez problému přitáhnout. Ještě ji nevidím, ale splávek už je venku. Náhle prudce vyrazí do hloubky. Zřejmě zjistila, že něco není v pořádku a chce upláchnout. Nemám představu, jak může být velká. Chvílemi mám dokonce strach, že utekla, protože vlasec je úplně volný. Výpady jsou ale hodně razantní. Nevím, jak dlouho trvalo, než jsem poprvé zahlédl jeseteří tělo. Točil se v kruhu a vypadal jako když tančí. Nakonec vystrčil z dírky místo čumáku ocas. Využívám nezvyklé situace, rychle ho za ocasem uchopím a vyndám ven. To už přibíhá i Lenka a roztahuje podložku. Chycená ryba je jeseter sibiřský 71 cm. Podivné chování v závěrečné fázi zdolávání se rázem vysvětluje. Jesetera jsem podsekl za ocasní ploutev. Rychle fotíme, pouštíme zpět a hurá na dalšího. Dlouho se nic neděje, hejno se zřejmě rozplašilo. Lence je zima a přemlouvá mě k ukončení lovu, když najednou můj splávek znovu poskočí. Zabral další kousek. Zasekávám okamžitě a vychutnávám si každou vteřinu souboje s rybou, o které jsem jako malý kluk pouze četl a ani ve snu by mě nenapadlo, že někdy bude brázdit i naše vody. Druhý „sibiřák“ měří 79 cm.

Poslední den lovu
Nedělní ráno je ospalé, ale o něco teplejší. Dnes můžeme chytat jenom do třinácté hodiny a proto nechci promarnit ani minutu. V osm hodin má přijet několik rybářských part a čekání na vrták může rybolov značně opozdit. Během dvou dnů nechytil nikdo jiného dravce než pstruha. Je mi jasné, že na dírkách před hospodou nemůžu žádnou změnu očekávat. Z celého rybníka je veškerý lov soustředěný na pouhou desetinu plochy. To může být hlavní příčinou nezdaru při pokusech ulovit okouna nebo candáta. Vyměřuji si pomyslnou osu mezi přítokem a stavidlem a vyrážím doprostřed rybníka, kde vrtám první dírku. Další tři zhotovuji v rozestupech dvou metrů, směrem na hloubku. Led je zde o polovinu tenčí, ale pořád ještě dosahuje bezpečných deseti centimetrů. Kolem každé dírky odhrabu sníh v okruhu jednoho metru, aby pod vodu proniklo co nejvíc světla. Každou dírku zakrmím nastříhanými žížalami, kousky mrtvých ryb a jednu psími granulemi. Dva pruty nastražuji na těžko a jeden na živou rybičku. Lenka zůstává věrná oranžovým ráčkům, ale štěstí ji opouští. Pstruhům na hloubce nechutnají, o to víc útočí na mrtvou rybičku a žížaly. Tahám jednoho za druhým. První dva úlovky dosahují kilové hmotnosti. Stříbrná jikernačka a fialový mlíčák, s karmínově červenými líčky a zakřivenou spodní čelistí. Téměř půlmetrové ryby jsou navyklé na přírodní stravu. Do souboje vkládají veškerou energii a bojují s neuvěřitelně obrovskou razancí, na kterou nikdy nezapomenu.

Nejvíc berou na rybí ocásek
Tato nástraha je nedělním favoritem, ale berou zase jenom pstruzi. Smiřuji se s faktem, že candáta ani okouna neuvidím. Po dvou velkých exemplářích přichází série osmi menších duháků 30 – 35 cm. Další kousky tahá na mrtvé rybičky i Lenka.
Ryby, které chceme pustit, nevyndáváme vůbec z vody. Po vyfotografování v dírce, je rovnou vyháčkujeme a necháme odplavat. Pomalu balím věci a v duchu bilancuji. Třídenní výprava byl opravdu dobrý nápad. V klidu jsme poznali nový revír, přišli rybám na chuť a večer zavzpomínali u dobrého pití na ty nejkrásnější okamžiky a rybářské zážitky. Někdy je těžké vyšetřit si v uspěchané době celý víkend, ale stojí to za to.
Tak ať vám berou.


Zdeněk Hofman
Foto: Lenka Hofmanová
Více fotografií zde:

Lov na dírkách

Zpět

Lov na dírkách nám učaroval


Odkládám šálu a rozepínám zip u bundy. Mrazivý vzduch okamžitě obejme můj krk, ale vrtání dírky s tupým vrtákem mě zahřálo natolik, že ledovou tříšť vybírám z dírky holou rukou. Drobná drť připomíná obsah sklenice s míchanými nápoji. V křišťálově čisté vodě náhle spatřím temný stín, který několikrát projel ve sloupci pod dírkou. „Je tam pstruh,“ vyhrknu překvapeně. Lenka zrovna tvaruje mezi prsty kuličku speciálního těsta pro lov lososovitých ryb. „Rychle nahoď, třeba zabere.“ Běžím vrtat další dírku a je jasné, že tahle rybařina mě bude bavit.

Lov na dírkách jsem mnoho let ignoroval. V dobách mého dětství bylo možné rybařit pouze na svazových vodách a rybářský řád chytání pod ledem rezolutně zakazoval. S nástupem kapitalizmu se mnohé vody přesunuly do soukromých rukou a lov na dírkách dostal zelenou. Chytat čerstvě vysazené konzumní duháky mi připadalo nudné, vždyť do konce roku je možné lovit na většině nezamrzlých řek dravé ryby. Loňská zima však panovala nečekaně dlouho a ledový krunýř nakonec uzavřel i všechny řeky. Lednová pauza se dala vydržet, ale začátkem února už s námi šili všichni čerti. První přišla s nápadem Lenka. „Vloni jsem měla touhle dobou chycené nejmíň tři kapry a několik línů. Letos ta zima snad neskončí.“
Je rozhodnuto, pojedeme na dírky.

Kam ale vyrazit
Zatím co Léňa prozkoumává internet, obvolávám kamarády. Zjišťujeme, že vhodných revírů je překvapivě hodně a pokud nám stačí pstruzi, nemusíme jet příliš daleko, loví se dokonce i v Praze. Většinou se jedná o malé rybníčky, s rozlohou kolem 1 ha. V pátek ráno na jeden z nich vyrážíme. Jmenuje se Kukalák. K vodě, vlastně k ledu, přijíždíme kolem deváté. Na rybníku už chytá asi patnáct rybářů. Ryby ale neberou, od rána vytáhli jenom jednoho pstruha na prázdný háček, při nastavování hloubky na plavanou. Od té doby během tří hodin ani záběr. Ryb je tu prý dost, ale někdy prostě nechtějí žrát.

Beru velký vrták a přemýšlím, kde vyvrtat dírky. Nakonec vybírám místo v polovině rybníka, kde je rybářů nejmíň. Pokud neberou nikomu, je to jedno a třeba budeme mít štěstí. Během dne získáváme další zkušenosti. Pstruzi prý berou nejlépe brzy ráno. Přes den je to slabší a větší šance je zase až odpoledne. Nejlepší období je pochopitelně těsně po vysazení nových ryb, které žerou okamžitě a nepotřebují žádný čas na adaptaci. Pstruzi se rozjedou po celém rybníku a berou všude. Když jejich počty prořídnou, spojí se v jedno velké nebo několik menších hejn a krouží po rybníku. Pak je třeba více experimentovat. Hejno se může držet na hloubce nebo naopak vyjet na mělčinu k přítoku. Pstruh je velmi zvědavá ryba a této vlastnosti je třeba využít. Záběr proto přichází velmi často po navrtání nové dírky, na kterou se ryby přijedou podívat. Chvíli krouží kolem a buď zaberou nebo o dírku ztratí zájem. Proto se vyplatí občas do vody něco hodit. Nejde o krmení, ale o vzbuzení zájmu. Stačí třeba hrst roztlučených skořápek nebo rozmočené strouhanky.

První hodinu jsme stejně jako ostatní rybáři bez záběru. Zkoušíme speciální, tříbarevné těsto Power Bait s glitry, červy, kukly, rybí maso i kukuřici. Minuty ubíhají a po další hodině se konečně začíná něco dít. Na mělčině u přítoku zaberou chlapům hned dva pstruzi najednou. Jeden skočil na rybičku a druhý na malinký twistřík. Na bílém sněhu vyniká jejich temné zbarvení. Měří odhadem 35 cm. Přemísťujeme se na mělčinu, kam nás úspěšní rybáři sami zvou a stáváme se tak novými členy „dírkařského“ cechu. Posloucháme vyprávění úspěšných lovců i těch, pod kterými se slabý led v minulosti prolomil a okusili ledovou koupel. Při pohledu do dírky si uvědomuji, že led u přítoku je mnohem tenčí a nemá ani deset centimetrů. Kupodivu se nebojím a věřím, že vydrží. Vážné nebezpečí nehrozí, hloubka dosahuje maximálně půl metru, ale vyčvachtat se ve studené vodě, by znamenalo předčasný odjezd domů.

Lov v mělké vodě je mnohem dramatičtější než na hloubce
Pokud vyvrtáme dírku na mělčině, naskytne se nám v čisté vodě nádherný obraz vodní říše. Jako okénkem ponorky můžeme sledovat život pod hladinou. Vidíme dno, rybí potěr a naši nástrahu jak klesá ke dnu. Občas se kolem prožene velký pstruh a někdy dokonce uchopí nástrahu a v mžiku zmizí pod ledem. Záběry jsou ale velmi jemné a ryba nástrahu po chvilce pustí. Jsou to napínavé okamžiky, které v krutých mrazech potěší srdce každého rybáře. Zaseknout pstruha, kterého vidím, je těžší než jsem myslel. Sleduji kuličku, náhle se vynoří ryba, do kuličky však jenom ťukne, jako by ji očichávala. Pak udělá prudkou otočku a zmizí. Zmizí i kulička těsta a já rychle zaseknu, protože si myslím, že ji má v tlamě. Zásek vyjde naprázdno, nástrahu totiž odhodil vír, způsobený ocasní ploutví ryby. Je to zábavná a napínavá hra.
Lence se podaří na jednoho červíka ulovit malinkého okounka. Nastražím ho na plavanou a postupně prochytávám všechny volné dírky. Pomalu se stmívá, rybáři odcházejí a my zatím marně čekáme na úlovek. Splávek několikrát zmizel pod hladinou, ale jednalo se vždy o planý poplach. Lenka má nakonec větší štěstí a na mrtvou střevličku konečně vydráždila duhového granuláka k útoku. Proutek se ohnul a brzda zahrčela. Není třeba zasekávat, ryba je na háčku a od samého počátku bojuje ze všech sil. Přikrčím se nad dírkou a stávám se svědkem nezapomenutelné podívané. Vylekaný pstruh prchá do všech stran a několikrát vymotá i kus vlasce z cívky. Divoce krouží kolem a chvíli trvá, než zajede hlavou do dírky, ve které se mele, až najednou vyskočí na led a sám ukončí souboj. Končí i náš lov. Lenka září radostí a nevím, jestli se klepe zimou nebo vzrušením. Pstruh měří 39 cm. Máme sice jen jednu rybu, zato ale spoustu nových zkušeností a poznatků. Nejdůležitější informací je fakt, že ve středu ráno přivezou čerstvé gladiátory do naší ledové arény.

Při lovu pstruhů není nutné intenzivně krmit
Nejdůležitější je upoutat jejich pozornost. Na mělčině, je dobré rozhrábnout i dno.
Zákal rybí zvědavce přiláká a pak zaberou téměř na všechno. Pstruzi se do vody dostanou hladoví a berou okamžitě. Problém je, že mají pokaždé chuť na něco jiného. Jeden den berou jako diví na těsto a druhý den si ho ani nevšimnou. V rybářských potřebách prodávají těsta různých barev. Nevoní sice příliš vábně, ale fungují skvěle. Výborné je např. oranžové, ale na každém revíru může fungovat něco jiného. Velmi často zaútočí ryba na nástrahu těsně pod ledem a podle toho nastavuji i hloubku.

Pstruzi se v rybníku dlouho neohřejí
Většina úlovků skončí v kuchyni a prořídlé zbytky hejna je třeba hledat. Mohou se držet na hloubce kolem hráze nebo naopak u přítoku do rybníka, kde je teplejší voda, kterou vyhledává rybí potěr. V takovém případě je dobrou nástrahou malá rybička na plavanou. Osvědčenou metodou je i spouštění twistříku, smáčka, marmyšky nebo mrtvé rybičky. Marmyšky ještě posílím červíkem nebo žížalou. Pohyb nástrahy vyprovokuje pstruhy k útoku. Způsob prezentace není dobré přehánět. Příliš prudké výpady a škubání mohou ryby naopak plašit. Velmi často dochází k záběru ve chvíli, kdy je nástraha v klidu.

Chytání na umělé nástrahy je zábavné a zvýšená aktivita rozproudí i promrzlé tělo. Návod na osvědčenou barvu lákadel neexistuje. Je dobré vyzkoušet nejprve přirozené napodobeniny rybiček vyskytujících se v revíru a pak začít experimentovat. Zkušené ryby, které žijí v rybníku od loňska nebo dokonce i několik sezón, už tak snadno neošálíme. Velcí pstruzi dorůstají i více než 60 cm. Většina povolenek je limitována počtem úlovků. Když berou a nechceme předčasně ukončit lov, musíme některé pustit zpátky. Pokládat ryby do sněhu je stejné, jako je nechat vyválet v písku. Ostrý sníh poškodí ochrannou vrstvu slizu. Pokud nemáme speciální rybářskou podložku, postačí igelitová taška vycpaná hadrem. Dalším nepřítelem je silný mráz. Chceme-li rybu pustit, vyháčkujeme ji rovnou v dírce. Při fotografování zkrátíme pobyt v mrazivém vzduchu na minimum.

Druhý lov
Ve středu ráno vyrážíme znovu. Na ledě je asi deset rybářů a už na první pohled je jasné, že dnes bude rybolov mnohem zábavnější. Každou chvíli někdo vytáhne z dírky tmavého pstruha. Nejsou to žádní drobečci, většinou měří 30 – 40 cm. Každý rybář má nějakou osvědčenou metodu, ale převládá lov na plavanou s těstem Power Bait. Opět vítězí oranžová barva. Čerstvě vysazení pstruzi, které majitel ráno dovezl, řádí jako diví a berou úplně na všechno. V klidu je nenechají ani umělé nástrahy a rybičky. Dobře víme, že taková pohoda nemusí trvat věčně a rychle vybalujeme nádobíčko. I vrták je dnes nabroušený a tak po několika minutách zdolávám svého prvního „dírkového“ pstruha. Bojovník mi dává zabrat a chvílemi mám strach, že přeřízne vlasec o hranu dírky. Dobře vím, že pokud zabere opravdu velká ryba, je nejlepší strčit špičku prutu do dírky a počkat, až rybě dojde dech. Tento manévr zabrání předření vlasce. Další vážný problém může nastat v momentě, kdy je úlovek větší než dírka. Moje ryba tak velká není a po chvilce ji přitahuji jako poslušného pejska. Počkám na vhodný okamžik a pak ji vytáhnu ven. Léňa táhne dalšího a je jasné, že dnešní rybačku si opravdu užijeme. Nakloním se nad dírku a sleduji pohyb pod vodou. Krouží tu i několik ryb najednou. Berou však velmi opatrně. Po nahození okamžitě zaútočí na nástrahu, ale vystihnout správný okamžik je opravdové umění. Splávek se jen na chvilku potopí a pokud hned nezaseknu, pstruh uteče. Používáme miniaturní háčky č.10 – 12 a někdy ryba visí jenom za tenkou blanku na okraji tlamičky.

Během dopoledne máme dohromady dvanáct pstruhů
Chytáme každý jenom na jeden proutek a máme plné ruce práce. Na hlídání dvou prutů není čas, což se nevyplácí jednomu kolegovi u hráze. Jeden prut má v ruce a druhý v dírce opodál, ve stojánku. Během debaty s kamarádem náhle zjistí, že nestřežený prut atakoval pstruží bojovník. Zabral tak divoce, že stáhnul prut ze stojanu. Překvapený rybář běží cajk zachránit, ale je pozdě. V dírce zmizí nejprve špička. Potom se celý proutek převáží a zmizí v dírce. Zoufalý rybář stojí jako opařený. Prut s drahým navijákem měl vypůjčený od kamaráda. Je to hořká zkušenost a poznání, že pstruzi berou velmi razantně. Je dobré mít nádobíčko nadosah a hlavně si dostatečně povolit brzdu. Celá příhoda nakonec končí happyendem. Asi po hodině vytáhne nešťastníkův kamarád pstruha, který je zamotaný do dalšího vlasce. Opatrně ručkuje k jeho konci, až z dírky vykoukne utopený prut. Nakonec zjistí, že ulovený pstruh patří k utopenému prutu a do sousedního vlasce se jenom zamotal.

Třináctka znamená štěstí
Kolem půl třetí odpoledne záběry ustávají, proto navrhuji Lence, že se přestěhujeme na hloubku. „Mám tu jednoho velikána, ale nechce mi to vzít. Běž sám. Já to ještě zkusím a pak přijdu za tebou.“

Opouštím partnerku a nahazuji do opuštěné dírky u hráze. Na hloubce zatím berou a občas se nějaká ryba podívá ven. Na ledě nás zbylo pět, ostatní rybáři včetně chlapíka s utopeným prutem už odjeli. Mně se ale nedaří ani tady. Vyměňuji proto těsto za malinkého smáčka a zkouším pocukávat. Obcházím všechny volné dírky, ale bez výsledku. Některé začínají znovu zamrzat. Najednou si všimnu, že Lenka už nesedí schoulená na židličce, ale poskakuje kolem dírky. Táhne rybu! Špičku prutu má pod ledem, což naznačuje, že ryba je větší. Minuty ubíhají a pstruh stále bojuje. Okamžik, na který budeme dlouho vzpomínat, se zdá být nekonečný. Ryba už neprchá přes brzdu a Léňa může vyndat prut z dírky. Vytrvalost se ji vyplatila. V duchu myslím na osudovou třináctku, štěstí však stojí na naší straně a rybářka vyhrává. Pomalu přitahuje, až duhák vklouzne hlavou do dírky. Na nic nečekám, oběma rukama ho pevně stisknu a vyhodím ven. Nádherný, temně zbarvený exemplář, s fialovým pruhem na bocích, měří 44 cm.
Lenka se rázem stává královnou lovu. Většího pstruha dnes nikdo neulovil. Běžím znovu zkusit štěstí, než bude úplná tma. Několik kousků mi na „cukajdu“ zabere, ale třináctku už nepřekonám.
Lov na dírkách nám učaroval a těšíme se na další výpravu. Přichází však obleva a s ní i začátek nové rybářské sezóny. Na dírky ale nezapomeneme. Chytání pod ledem má svoje osobité kouzlo a půvab. Zkuste to taky a ať vám berou.


Zdeněk Hofman
Foto: autor a Lenka Hofmanová

Konec legendy

Zpět

Konec legendy aneb výlov ÚN Hostivař


Rozbahněná voda doslova vře a hladinu protínají stovky hřbetních ploutví. Veliká síť, tažená na každé straně několika rybáři, uzavírá jednu obrovskou kapitolu. Všechny ryby budou vyloveny a převezeny do jiných revírů, kde začnou nový život. Kolik jich bude, nikdo neví. Přehrada vydává svoje poklady po téměř padesáti letech. „Vidíš toho sumce. Ten má hodně přes dva metry.“

Kamarád Milan ukazuje prstem doprostřed lovného místa, kde se za sítí vynořilo obrovské sumčí tělo. V kalné vodě je vidět jenom jeho vrchní část, která se klikatí na hladině a vypadá jako veliká anakonda. Zkušený dravec rybářům unikl. Pluje k přítoku, kde hledá spásu. V mělčině znejistí, rychle se obrací a po chvíli zmizí pod hladinou. Je jasné, že tenhle sumec bude bojovat do poslední chvíle.

Trocha historie
Hostivařská přehrada byla vybudována v letech 1961-1963 přehrazením koryta potoka Botiče a zatopením
lesnatého údolí. Nádrž je položena na jižním okraji Prahy. S rozlohou 43,8 ha a délkou 3 km se jedná o největší vodní plochu v Praze. Za plného stavu vodní hladiny, dosahuje hloubka u hráze 12 metrů. Nikdy nebyla vypuštěná.

Trocha nostalgie
Dva dny před výlovem procházím prázdnou nádrží. Je to zvláštní pocit, pohybovat se v místech, kde bylo za normálního stavu několik metrů vody. Pomalým krokem kráčím směrem od hráze, až docházím k jediné zatopené stavbě na celé Hostivaři. Původně tady stál Mouchův mlýn a jeho počátky sahají až do roku 1734. Později zde prý býval výletní hostinec. Stojím na starých schodech, které spočinuly skoro padesát let pod vodní hladinou. Cihly zůstaly neporušené, jen malta se místy vydrolila a zeď spadla do bahna. Všude kolem jsou chuchvalce vlasců, některé ještě s olovem nebo rezavým háčkem. Nebezpečí vázky bylo v těchto místech vysoké, ale šance na dobrý úlovek určitě taky. Zbytky zdiva poskytovaly rybám vhodný úkryt. Ještě lepší podmínky měly o kousek dál, v pokácené aleji vzrostlých stromů. Pařezy jsou uříznuté asi metr nad zemí. Mohutné stromy lemovaly břeh původního koryta Botiče, které se klikatí celou přehradou. Husté spletence kořenů sloužily rybám jako skvělé útočiště a nahodit nástrahu do těchto míst, muselo být velmi nadějné. Zbytek přehrady totiž tvoří většinou rovné dno, které pozvolna svažuje do koryta. Mít tak tyto informace v dobách, kdy byla přehrada plná vody a ryb. Zasněně zkoumám všechny detaily jednotlivých pařezů. O kousek dál jsem občas chodil rybařit. Stačilo popojít ještě pár metrů a nahodit co nejdál od břehu. Možná by se nástraha zamotala do kořenů, ale pokud bych měl štěstí a dopadla by mezi pařezy, mohl přijít vysněný záběr trofejní ryby.

V blízkosti místa, kde jsem lovil, žádné pařezy nejsou. Potok se ale stáčí ke břehu a protože určitě sloužil jako rybí dálnice, přicházely záběry i tady. Hodně úspěšný jsem zde býval při lovu úhořů, kteří mi brali dokonce i během dne. Večer se dali v korytě chytit zase pěkní candáti, kteří tudy zřejmě z pařezové aleje vyráželi na lov. Na rousnici mi zabralo i několik pěkných kaprů, z nichž největší vážil 8 kg. Jeden kolega měl mnohem větší štěstí a o kousek vedle ulovil nádherného lysce 15 kg. Koncem osmdesátých let, sem byli takhle velcí kapři vysazeni. Dravým rybám zase pomohla výjimka, která jejich lov na dlouhých pět let zakázala. Velké štiky se poměrně rychle vychytaly, ale trofejní candáti se v Hostivařské nádrži lovili každým rokem. Postupně se mezi rekordní úlovky zařadili i kapitální sumci. Jedním z posledních chycených sumců byl velikán 210 cm, který zabral letos v létě na třpytku. Pro mnohé rybáře se stala Hostivařská přehrada srdeční záležitostí a místem splněných snů a přání.

Nastal den D
Ranní šero pomalu ustupuje a mezi stromy vykoukne na obzoru slunce. Dnes bude svědkem nevšední události. Je 23. říjen 2010 a osud Hostivařské přehrady se naplnil.
Její voda naopak na dlouhou dobu zmizela. Z důvodu odbahnění a rekultivace musela být vypuštěna a ryby budou dnes vyloveny a převezeny do jiných revírů. Kolik jich bude, nikdo neví. Přehrada vydává svoje poklady po téměř padesáti letech.
Nad přehradou se vznáší mlhavý opar a napětí roste. Voda stažená k výpusti vytvořila obrovskou louži, ve které to doslova vře. Uvězněné ryby krouží zmateně rozbahněnou vodou ve snaze uprchnout do bezpečí. Hladinu protínají stovky hřbetních ploutví, ale veliká síť, tažená na každé straně několika rybáři, zmenšuje metr po metru i toto poslední útočiště. Rybí těla, namačkaná na sobě, čekají na svůj osud. Některé se nevzdávají a plují ke břehu, kde je šance proklouznout . Několika tolstolobikům se tento záměr opravdu podařil. Další skupinka větších ryb, včetně obrovského sumce, síť podplavala. Pro tentokrát se zachránili. Ostatní ryby jsou v pasti. Ve vodě plné bahna nemají dostatek vzduchu, ale zkušení rybáři jsou dobře připraveni. Rychle natahují hadici a pouštějí přidušeným rybám čerstvou vodu. Před samotným výlovem bylo nutné vybudovat lešení, výtah a schody pro transport ryb. Přehrada není na rozdíl od chovných rybníků na výlov přizpůsobena. Vytěžit všechny ryby bude pořádná dřina. Prvnímu zátahu předcházelo odlovení ryb z přepadové nádrže pod přehradou, které proklouzly česly. Jednalo se převážně o dravce a amury. Většina zajatců putovala do nově napuštěného Kyjského rybníka.


Při prvním zátahu uvázly v síti hlavně ryby, které se držely u hladiny. Nikdy by mě nenapadlo, že v nádrži žije takové množství obrovských tolstolobiků. Jsou jich stovky. Většinou jde o kusy mezi 10 – 20 kg. V přepravní vaničce jsou transportováni po dvou, maximálně třech kusech. Výtahem putují z loviště nahoru na břeh, kde vypadnou do kádě. Odtud je rybáři přendají do další vaničky, vyzdvihnou na auto a vysypou do transportní vany. Tahat jednu vaničku za druhou je vysilující práce. Hejno vypasených ryb z východu nebere konce. Mnohé ryby dosahují hmotnosti více než 30 kg. Největší exemplář měří 120 cm a váží neuvěřitelných 41 kg. Tyto obrovské ryby evokují rozporuplné pocity. Na jednu stranu vyvolávají obdiv svojí gigantičností, ale současně se nad tímto rybím druhem vznáší obrovský otazník ohledně jejich využití a hospodářského významu. Maso velkých tolstolobiků je příliš tučné a ke konzumaci nevhodné. Ani ze sportovního hlediska nejsou příliš atraktivní. Nedají se ulovit prakticky na žádnou nástrahu a většina pravdomluvných rybářů přiznává, že rybu omylem nebo dokonce záměrně podsekli. Vylovení tolstolobici proto putují do Vltavy a Berounky, kde nebudou nikomu vadit, ani zabírat místo ostatním rybám.

Konečně jiná ryba
V síti uvázl první sumec a není to žádný prcek. Měří minimálně dva metry a do vaničky se nevejde. Dostává se mu speciální péče. Je nabrán do podběráku s dlouhou sítí, která je na opačném konci zavázaná. Po vynešení na břeh se síť rozváže a sumec bez poškození vklouzne do vody. V kádi je stočený do kruhu jako obrovský zavináč. S hlavou těsně u hladiny pohybuje obrovskou tlamou a prudce dýchá. Čistá voda mu dělá dobře a čistí žábry od bahna. Začínám si vyčítat, že jsem na Hostivař nechodil častěji, když tu jsou takové ryby. Chlapi zatím vyprošťují ze sítě ještě větší monstrum. Druhý sumec váží 88 kg a měří 225 cm. Na sluníčku celý září a jeho oranžově hnědé tělo má stejnou barvu jako podzimní listí na stromech v okolí.

Další sumci jsou podstatně menší. Deset vousáčů měří zhruba metr a tři kusy kolem sto padesáti. Je tu i jeden roztomilý albín. Není příliš času si jednotlivé ryby prohlížet. Rybáři je v rychlosti vysypou do kádě a už běží pro další úlovky. Většinu jich ani nestihneme vyfotografovat.
Na průběh celého výlovu dohlíží rybářský hospodář Ing. Jindřich Vintr, který si všechny údaje pečlivě zaznamenává a určuje, kam budou ryby putovat. Dobrá organizace je velmi důležitá, protože ryby se musejí co nejrychleji dostat do nových domovů. Sumci i ostatní dravci míří na soutok Vltavy s Berounkou a do Kyjského rybníka.

Druhý zátah
Tentokrát je síť tažená o něco hlouběji. Kromě další stovky tolstolobiků začínají plnit kádě i candáti, kapři a amuři. Ryb v přehradě však neubývá a je jasné, že lovit se bude několik dní. Candátům je věnována nadstandardní péče. Jako jediní mají v kádi i vzduchování. V první vaničce přinášejí rybáři po schodech asi deset kusů 50 – 70 cm. Kocháme se jejich krásou, ale v duchu stále očekáváme i nějaké trofejní kousky, kterými byla Hostivař vyhlášená. „Tady už žádný velký nebude,“ začíná diskuzi jeden z rybářů.

„Lov dravců byl letos povolený od května a po odpuštění vody neměli šanci.“ „Určitě tady nějaký bude,“ oponuje další rybář. „Candát není hloupá ryba a jen tak nezabere. Že tu nejsou velcí kapři chápu, kapr se nechá zlákat, ale chytrého candáta jen tak neošálíš.“ Poslouchám rybáře a přemýšlím o štikách. Tajně doufám, že uvidím nějakou obrovskou, na kterou jsem tu tolikrát marně líčil. „Pánové pozor, nesou obrovského candáta,“ přeruší diskuzi chlapík, který stojí na schodech. Všechny pochybnosti jsou rázem vyvráceny. Jediná ryba ve vaničce je candát jako poleno. „Nese se jako paša,“ praví Milan a přiskakuje s metrem. Rybáři jen neradi přerušují práci, ale tentokrát činí výjimku. Všichni jsou zvědaví, kolik jeden z největších obyvatel přehrady měří.
„Devadesát pět,“ hlásí Milan. Ještě několik vteřin hledíme zasněně na trofejního dravce. Fantazie pracuje naplno a mnozí si představujeme „óbrcandáta“ na háčku. Pak se ale celá továrna znovu rozběhne. Candát vklouzne do kádě a na břeh putují další ryby. Třetí zátah je pro dnešek poslední. Všichni muži, špinaví od bahna, toho mají opravdu dost, ale slibují, že zítra přijdou znovu. Být rybářem znamená milovat ryby i celou přírodu. Ryby teď potřebují pomoc a té se jim dostane.

Neděle
Hned napoprvé se podařilo zatáhnout obrovské množství ryb. Síť šla až po dně a uvěznila i největšího obyvatele přehrady, který včera pokaždé unikl. Zklidnit a vynést na břeh skoro stokilového sumce, dává chlapům pořádně zabrat. Rozběsněná ryba tluče mohutným ocasem a voda s bahnem lítá vzduchem. Málem smete i jednoho rybáře z loďky, když se neopatrně přiblíží. Síly mu však ubývají a nakonec je přemožen. Vousatý obr měří 243 cm a váží 93,5 kg. Takový úlovek je snem snad každého příznivce Petrova cechu.
Výlov pokračuje ještě další dva dny. Rybáři vylovili celkem 288,5 q všech ryb, které byly převezeny do jiných revírů ČRS. Kromě obrovského množství již zmiňovaných tolstolobiků byli v nádrži hojně zastoupeni i sumci, candáti, kapři a cejni. V menším množství se vyskytovali amuři, líni, okouni a žilo zde i několik velkých bolenů. Naopak trofejních kaprů uvázlo v síti jenom pár. Nevím, kolik a jak velkých ryb bylo odloveno pod přehradou, ale při samotném výlovu téměř chyběly štiky. Viděl jsem jenom několik exemplářů do 70 cm. Možná se jim podařilo z přehrady prchnout při velké vodě, která zhruba čtrnáct dní před výlovem do přehrady natekla a zvedla hladinu o čtyři metry. Pokud se tak stalo, doplují Botičem až do Vltavy, kde najdou nový domov.

Loučím se s přehradou a pomalu odcházím. Lidský život je složený z různých časových úseků. Těmi základními jsou dětství, dospělost a stáří. Osud každému z nás přinese mnoho dalších. Jeden z mých zásadních úseků je rybaření před výlovem Hostivaře a po ní. Na ten první nikdy nezapomenu a už teď se těším na novou Hostivař a její ryby.

Dobrá zpráva nakonec
Po obnovení a napuštění nádrže, se do jejich vod vrátí spolu s dalšími trofejními rybami i jejich král a vládce, velký sumec, který na tuto událost čeká v jednom svazovém rybníku. Společně s ním vrátí i kousek legendy a starých časů. A možná, že zabere právě vám.


Zdeněk Hofman
Foto: Lenka Hofmanová
Více fotografií zde:

Svatební cesta

Zpět

Sumec, boleni a svatební cesta


Nahazuji co nejdál do míst, kde zalovil velký bolen. Nástraha však zůstává bez povšimnutí. Zkouším to znovu a znovu. Pomalu už v záběr přestávám věřit a loučím se s řekou, když ucítím tvrdou ránu do prutu a divoké výpady ryby. Je tam!


Vzít si za manželku rybářku, je snem snad každého rybáře. Žena, která místo módních butiků navštěvuje specializované rybářské obchody a bez problému dokáže koupit třeba Drachkovitchův systém, je k nezaplacení.
Termín sňatku byl proto z pochopitelných důvodů stanovený těsně před zahájením lovu dravců a cílem svatební cesty se nestal ostrov zamilovaných v bájném Řecku, ale dolní tok Sázavy. Červnové počasí nebylo lovu dravců příliš nakloněné. Dlouhotrvající deště zvýšily stavy řek nad normál a přikalená voda zhoršila viditelnost. Vsadili jsme proto na lov sumce, kteří se zrakem příliš neorientují a při honbě za potravou využívají převážně sluch a hmatové smysly. Že nepůjde o lehkou rybařinu, mi bylo jasné už v předvečer zahájení. Rezavá voda tekla hodně prudce a unášela vše, co jí přišlo do cesty. Jako posila našeho teamu přijel kamarád Milan, který přivezl parádní gril a horu naloženého masa. Bylo jasné, že i když naše lovecké pudy budou strádat, tak chuťové buňky si určitě přijdou na své. Pravdou je, že jsme rybařinu naplánovali jen na padesát procent a zbytek času chtěli věnovat oslavám narozenin dcery, která přijede ještě s kamarádkou.

Lov dravců začíná
Ve čtyři hodiny ráno zavážíme rybičky k připraveným bójkám. Nastražit postupně všech šest udic nám trvá skoro hodinu. Mlčky sedíme a čekáme, co se bude dít. Vzpomínám na předešlé sezóny a ryby, které jsem na tomhle místě ulovil. Naposledy to byla nádherná štika, 90 cm. Zabrala mi předloni v červnu na velkého karase. Navíjel jsem jako zběsilý a neslevil zubatici ani centimetr. Byla to správná strategie, protože ani jeden trojháček neprosekl tvrdou štičí tlamu a silný tah bránil rozzuřenému dravci vyklepat zrádné sousto. To se jí naštěstí podařilo až v podběráku, kdy tlak povolil a háčky vypadly ve vteřině po jediném škubnutí hlavou. Vloni na podzim se na stejném místě chytila štika 95 cm. To jsou sice lákavé vyhlídky, ale dnešní stav vody štikám nepřeje. Na chvíli usínám, ale cinkání rolniček slyším i ve snu.

Zabral sumec
„Je tam, je tam,“ křičí Lenka. Vytahuje prut z držáku a ze všech sil zasekává. Drsná a silová strategie zdolávání sumců ji dělá trochu potíže. Mnohem lépe se cítí s jemným, feederovým prutem. Lov naší největší sladkovodní ryby však razantnější zacházení vyžaduje a po několika minutách přetahování se vousatý bojovník blíží ke břehu. Teď už ví, že je zle. V panice se točí dokola a divoce tluče ocasem. Pletená šňůra je však pevná a sumec nemá šanci. Sázava nám vydává první překvapení. Není to žádný obr, měří 93 cm. Za trofejními kousky je třeba vyrazit do jiných vod. My si však chceme užívat pohody, která na Sázavě panuje. Začínající prázdniny bohužel přilákají nekonečné zástupy vodáků, kteří se motají kolem břehu a znemožňují lov nejen na bójky, ale strhávají i ostatní pruty. O vodácích vlastně nemůže být řeč, protože se většinou jedná o amatéry, kteří vyrazí na lodích z půjčovny a pádlují poprvé v životě. Opravdových vodáků, kteří potichu proplují středem řeky, je jako šafránu.

Slavíme narozeniny
Večer přijíždí dcera s kamarádkou. Jako správné rybářské dítě se narodila 16. června, což je datum na které se nedá zapomenout. Teď se nám tato událost hodí, protože máme pádný důvod se odreagovat a na chvíli na ryby zapomenout. Grilujeme maso a popíjíme dobroty. Lov sumce je časově náročná záležitost. Dnešní noc proběhne v klidu a kromě jednoho promarněného záběru se nic zvláštního nestane. Ráno je hodně ospalé. Vůbec se nám nechce vstávat a znovu líčit u bójek. V duchu proklínáme všechny funkcionáře, kteří mají na svědomí noční, čtyřhodinovou dobu hájení. Ranním zavážením se ryby rozplaší a většinou už nezaberou. Tuto skutečnost jsem si ověřil vloni na Labi, kde byla při lovu sumců udělena výjimka a sumci ráno pravidelně brali. To se mi na Sázavě nikdy nestalo. Mlčky čekáme, co se bude dít, ale sumec se nehlásí. Neopakuje se ani včerejší záběr v deset hodin dopoledne a tato skutečnost nám bere všechny naděje. Lenka stahuje jeden prut a zkouší štiky na plavanou. Trpělivě prochytává pobřežní partie, ale jediným úlovkem je utržená gumová rybička, která se namotá na její udici. Hned na první pohled mi padne do oka. Zatím ještě nemám tušení, jak skvělé služby mi poskytne. Milan se rozhodl změnit místo a vyráží prozkoumat úsek pod jezem. Já nastražuji jeden prut na boilie s příchutí lesní jahody, doplněné obalovacím těstem. Odměnou mi je několik pěkných tloušťů a kapřík.

Změna místa, ryba jistá
Několikadenní rybářská výprava má velkou výhodu v možnosti pořádně se rozkoukat a vyzkoušet různé techniky a metody lovu. Milanův přesun pod jez se vyplatil. Během půlhodiny se vrací s krásným bolenem v podběráku. „Záběry přišly okamžitě,“ líčí úspěšný rybář. „Nejdřív jsem nastražil třešeň na plavanou. Vyjel po ní tloušť, ale nepovedlo se mi ho zaseknout. Po několika neúspěšných pokusech jsem napíchnul žížalu a tu už tak lehce nesundal. Měřil asi třicet centimetrů. Hned potom mi na to vlítnul tenhle bolen. Jsou tam ale mnohem větší.“ praví Milan a roztahuje ruce co nejdál od sebe. „Uf, to musím vidět.“ vyskakuji z lehátka a stahuji pruty.

„Alespoň vyzkouším nový, fluorokarbonový vlasec na přívlač.“ Kromě plavačkové boloňky sestavuji i přívlačový prut. Nastává však problém s výběrem umělé nástrahy. Většinou používám příliš velké, které se pro lov bolenů nehodí. Lenka mi podává vylovenou gumovou nástrahu. Měním zrezlou, jigovou hlavičku za novou a společně s Milanem vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství.

Jako v Kanadě
Zvednutá voda uhání v divokých peřejích mezi kameny a ryby mají jedinečnou možnost navštívit místa, která bývají za běžného stavu na suchu. Pod jez slezeme po velkých balvanech u strmé skály. Tento malinký úsek řeky navozuje úplně jinou atmosféru. Když člověk přimhouří oči a zapomene na okolní svět, připadá si jako u divoké řeky kdesi v Kanadě. Voda se pod jezem točí dokola a na hladině zůstávají drobné chomáče pěny. Některým se podaří opustit vír a silný proud je unáší mezi balvany. Pak doplují na hloubku a pomalu zmizí. Nahazuji do nejdivočejšího úseku. Splávek poskakuje v peřejích a točí se ve víru. Náhle na okamžik zmizí pod hladinou a pak vyrazí proti proudu. Počkám, až se vlasec napne a zaseknu. Je tam! Brzda prokluzuje, ale její zvuk zaniká v hukotu padající vody. Záběr přišel na velkou rousnici. Malinko se přikrčím a zaujmu na kluzkých kamenech co nejstabilnější pozici. Ryba zatím ujela několik metrů po proudu a je jasné, že musím přitvrdit, protože jinak dopluje až do Pikovic. Brzdu nechávám preventivně povolenou, jenom ji lehce přidržím rukou. Celá akce je nyní pod taktovkou jemného, šestimetrového prutu, který se ohýbá víc a víc. Už se chystám, že cívku uvolním, protože hrozí, že patnácka vlasec nevydrží, ale ryba se najednou otáčí a souboj přechází do dalšího kola. Nastává fáze přitažení ke břehu. V silném proudu je to opravdová dřina. Tajemný soupeř se ještě několikrát otočí, ale nakonec musí odhalit svoji tvář a sejmout masku vodních hlubin. Je to stříbrný bolen. Rozbuší se mi srdce, protože těchto nádherných ryb jsem v životě moc nechytil. Velké nástrahy a silnější montáže, které nejčastěji používám, nejsou pro tyto lovy vhodnou zbraní. Podběrák ho vyděsil. Na další výpad mu už nezbývají síly. Prohrál a odevzdává se osudu. Měří 44 cm.

Milan, který zůstal mezi balvany, těsně u jezu, si mého úlovku ani nevšiml. Je plně zabrán do vlastního lovu. Nahazuje k padající vodě a nástrahu nechá unášet proudem. Je třeba být ve střehu a splávek neustále hlídat. Pouštím bolena na svobodu, usedám na kámen a přemýšlím o výhodách jemné rybařiny. Jakou pohodu mají příznivci přívlače, když vyrazí s jedním proutkem k řece. Žádné bivaky, lehátka, člun, echolot, hromady prutů a další tuny cajku. Co naplat, každý rybář se dobrovolně zařadí do nějaké čeledě a ta moje patří do rodiny těžkooděnců. Proč ale neudělat výjimku.

Další bolen
Milan náhle vyskočí z podřepu a ohnutý prut s kmitající špičkou, signalizuje záběr. Ryba vyráží napříč peřejí a míří k potopené větvi. Neznámá síla ji však brzdí a musí narychlo změnit plán a hledat spásu v útěku po proudu. Běžím kamarádovi na pomoc s podběrákem, ten má však celý průběh bitvy promyšlený do posledního okamžiku. Pomalu navíjí a rybu zkušeně navádí do mělké tůňky mezi kameny. Je to další bolen, 46 cm. Zkouším nahodit znovu. Dlouho se nic neděje až po chvíli zabere konečně další ryba. Je to tloušť střední velikosti. Pak už záběry ustávají. Milan odchází do tábora a já měním prut za přívlačový. Hned po prvním hodu cítím kontakt s rybou. Nástrahu však minula. Třetí hod je ten pravý. Zásek sedí a dostávám další příležitost prožít několik minut napětí, které mě po celý život znovu a znovu přitahuje k vodě jako magnet. Tentokrát se soupeř projevuje mnohem agresivněji. Drží se v hloubce a prudce škube hlavou. Mám podezření na candáta. Vyčkávám, co bude dál. Rybě se do proudu nechce a naopak se snaží zajet do vývařiště pod jezem. Mám strach z potopených větví a začínám pomalu navíjet. Sil už moc nemá, ale divoká voda ji hodně pomáhá. Najednou se nečekaně vyhoupne nad hladinu a na zlomek vteřiny zahlédnu štičí tělo. Není to žádný gigant, ale mám radost. Po chvilce přetahování navádím vyčerpanou paní esoxovou do mělčiny, kde se odevzdaně položí na bok. Je to ještě slečna, protože měří 55 cm. Krásný zážitek. Začínám přicházet přívlači na chuť a to netuším, že záběry budou pokračovat. Někdy mrskám vodu od rána do večera a nedočkám se jediného záběru. Bolí mě celé tělo a stovky hodů vyjdou naprázdno. Dnes je situace zcela opačná. V prudkých peřejích nemají ryby takový přehled a navíc jsou při chuti, což mě v přikalené vodě trochu překvapuje. Štika pomalu odplouvá z mělčiny. Na hloubce se na chvíli zastaví, jakoby nevěřila, že je volná, potom klesne o něco hloub a najednou nečekaně vystřelí jako torpédo a zmizí z dohledu. Znovu nahazuji do stejného místa. Stačí několik hodů a nástrahu atakuje další dravec. Tentokrát zásek nesedí a ryba se po chvilce vypne. Guma vyletí prudce z vody. Naštvaně s ní mrsknu o hladinu a vtom cítím znovu tah ryby. Není velká, ale nějak divně klepe. Pomalu navíjím a u břehu mě čeká překvapení. Je to pstruh duhový, 37 cm. Takový úlovek bych v Sázavě nečekal. Chvilku odpočívám a urovnávám si všechny myšlenky a zážitky. Vpravo, uprostřed řeky náhle zaloví velká ryba. Nádherný stříbrný bolen, kolem sedmdesáti čísel. To by byla pěkná tečka za dnešním lovem. Za chvíli se budu muset vrátit do tábora.

Poslední pokus
Rychle nahazuji do jeho loviště, nástraha však zůstává bez povšimnutí. Zkouším to znovu a znovu. Pomalu už v záběr přestávám věřit a loučím se s řekou, když ucítím tvrdou ránu do prutu a divoké výpady ryby. Je tam! Vlasec mizí z cívky a já pomalu couvám k místu, kde je možné navézt rybu ke břehu. Na to je však stále dost času. Bojující dravec se drží daleko od břehu a mám plné ruce práce. Občas vyrazí proudem směrem ke mně, ale hned se obrací a pluje na opačnou stranu. Střídavě povoluji a hned zase navíjím. Minuty ubíhají a poprvé spatřím záblesk rybího těla. Je to bolen! Dravec, kterého jsem jako malý kluk chytil jen jednou v životě na Labi. Dřív byli boleni velmi vzácné a plaché ryby. Teprve v posledních letech se podobně jako sumci masově rozmáhají a jejich divoké útoky do hejna rybiček můžeme spatřit skoro v každém revíru. Začínám získávat převahu a pomalu navíjím. Ryba kličkuje mezi kameny, ale zpomaluje tempo. Konečně ji zahlédnu v celé kráse. Bolen prohrává a vjíždí do podběráku. Měří 57 cm a je nádherný. Pomalu pokládám štíhlé tělo na hladinu a čekám, až odpluje. Voda uprostřed řeky nečekaně vystříkne do výšky a malé rybičky zoufale prchají do všech stran. Obrovský dravec je jim v patách. Nakonec všichni zmizí v temné hloubce vstříc svému osudu. Přemýšlím, jestli mám ještě jednou zkusit štěstí. Nakonec balím prut a odcházím. Vždyť zítra je taky den a svatební cesta nám teprve začíná.


Zdeněk Hofman
Foto: Lenka Hofmanová

Parmy

Zpět

Parma, vousatá kráska


„Co to bylo za rybu?“ ptá se mě Lenka a ukazuje rukou doprostřed řeky. „To byla parma. Dokáže se neslyšně vyhoupnout nad hladinu a stejně tak i zmizet. Tichý výskok lidskému oku často unikne.“ „Vypadala jako delfín,“ směje se rybářka a má pravdu. Parma svojí elegantní kreací delfína trochu připomíná. „Až přijde správná chvíle, uděláme si na ně čas. Dnes je řeka klidná a čistá. Parma chce stoupající, zakalenou vodu. Pak je šance, že zabere.“ Končím debatu a přehazuji štikové pruty. Dravci však neberou a jejich nechutenství mi umožňuje přemýšlet o štíhlé krasavici dál.

Parma mě fascinovala odjakživa
Bojovnicím z divokých proudů jsem uděloval milost už v dobách, kdy to ještě nebývalo zvykem. Důvodem šlechetného činu nebyl fakt, že mají méně kvalitní maso plné svalových kůstek, ale jakési vyzařující charisma a hlavně smutné rybí oči. Smutnější pohled už mívají jen zlatozelení líni.

Přemýšlím, proč se parma jen málokdy stává cílovou rybou a její úlovky bývají náhodné, jako třeba při lovu kaprů. Vždyť lov této nádherné a velmi často i velké ryby, bývá vzrušující a napínavý. Parma je neúnavný bojovník, který dokáže vložit do záchrany života veškerou energii. Vzpomínám na neuvěřitelné množství parem v roce 2002, kdy naši republiku zalila stoletá voda. Berounka se během září vrátila do původního koryta, její kalná voda však proudila stále divoce. Kamarád Honza mi zavolal a vyprávěl o krásném dnu, stráveném na rybách a hlavně o dobrodružství, které prožil v opravdové parmí bitvě. „Zdeňku, to si nedovedeš představit, co se dnes u Všenor dělo. Zakrmil jsem oblíbené místo a pak to začalo. Nejdřív zabralo několik podouství, plotic a cejnů. Pak ale připlula nekonečná armáda parem a vzala moje nástrahy útokem.“ Na další výpravu vyrážím s Honzou a brzy ráno přijíždíme k Berounce. Okolní pole připomínají močály a některá jsou stále pod vodou. Břeh řeky je posetý naplaveným nepořádkem. Vše, co přišlo dravému proudu do cesty bylo postupně rozeseto po celém okolí. Vzrostlé topoly připomínají vánoční stromečky s navěšenými ozdobami. Zejména zahradní, plastové židličky, zavěšené v korunách stromů, působí hodně dominantně. Nemůžu uvěřit, že běsnící voda mohla dosahovat až takhle vysoko, vždyť bílý nábytek visí mnoho metrů nad zemí. „Nekoukej a nahoď,“ radí Honza a má pravdu. Do podběráku zrovna navádí první úlovek, krásnou parmu.

Chytáme na plavanou
Nahazuji asi deset metrů od břehu. Splávek se však nestihne usadit na hladině. Anténka malinko poskočí a najednou zmizí pod hladinou. Zasekávám a už cítím tah ryby. Není to však parma, ale plotice. „Dej si o trochu větší hloubku,“ radí Honza. „Jsi moc vysoko. Velké ryby jsou u dna na návnadě. Menší plotice plavou nad nimi a čekají, až na ně dojde řada.“ Na důkaz pravdivosti svých slov zasekává a zdolává další parmu. Zvětšuji hloubku a po chvilce vytahuji podoustev. To už je lepší, ale chci vousatou krásku. Tak ještě větší hloubku. Ten den jsem jich chytil dvacet. Na slabounkém vlasci s jemným proutkem byl cítit každý výpad, obrat a pokus o záchranu.

Na parmu platí všechny techniky
Patří mezi ryby, které zaberou na položenou a plavanou stejně dobře, jako třeba na přívlač nebo dokonce

i na mušku. Je to typický všežravec milující rostlinné i živočišné dobroty. Zkušení rybáři doporučují speciální sýrová těsta nebo dokonce kostičky samotného sýra. Mojí nejoblíbenější nástrahou jsou červi, žížaly a rousnice.

Místo lovu
Parmu najdeme téměř ve všech řekách, kde bývá více, či méně hojná. Proudné úseky s kamenitým dnem jsou pro tuto rybu typické a nazývají se příznačně jako parmové pásmo. Pravdou je, že parmy velmi často vyjíždějí i do hlubších a klidnějších úseků. K těmto výpravám potřebují vhodné podmínky, zejména dostatek kyslíku. Na těchto cestách za potravou se stávají náhodným úlovkem rybářů, lovících na položenou jiné druhy ryb. Parma zabere brzy ráno, ale i pozdě v noci při lovu sumců nebo úhořů na rousnici. Pro lov je doporučováno pevnější náčiní s vlasci kolem 0,30 mm. Dnešní, moderní pruty umožňují lovit na jemné plavačkové a feederové sestavy.

Den D
Konec prázdnin je bohatý na srážky a hladina Sázavy začíná stoupat. Zkalenou řekou pluje množství trávy a větví. To je ten správný čas. Začínám lovit přímo pod jezem na plavanou. Vyzbrojen šestimetrovým boloňským prutem, prochytávám nejdivočejší partie řeky. Na malý háček nastražuji půlku rousnice. Záběr na sebe nenechá dlouho čekat. Splávek se rozjede proti proudu a rychle potopí. Okamžitě zaseknu. Ryba je na háčku a brání se ze všech sil. Podle krátkých, škubavých výpadů mi začíná být jasné, že nejde o parmu. Je to tak. Po chvilce zdolávám tlouště 39 cm. Pěkná ryba, ale vousatá kráska to není. Nahazuji znovu do vývařiště a situace se opakuje. Tloušť je však menší, měří 28 cm. Když chytím třetího, měním rousnici za chomáč červů. Napíchnu jich devět. Víc se mi jich na háček nevejde. Dlouho se nic neděje, žádná ryba nemá o bílé červy zájem. Splávek se točí stále dokola ve víru a pak vytlačen do zpětného proudu, putuje i s nástrahou směrem pod jez . Najednou zcela nečekaně zajede pod hladinu. Možná to má na svědomí vázka, ale pro jistotu zaseknu. Něco je na háčku! Zprvu nevím, co se děje, ale po chvilce se neznámý předmět dá do pohybu a je jasné, že mám další rybu. Krouží ve vířící vodě a vyrazí až pod přepadávající vodu do nejhlubší díry, kterou valící voda pod jezem vymlela. Ještě víc povolím brzdu a čekám, co se bude dít. Tajemná ryba znervózněla, protože hluboká jáma ji nepomohla a háček dál pevně vězí v tlamě. Poněkud zbrkle vyrazí středem řeky a korytem se řítí na volnou vodu. Povolená brzda mi nyní přijde vhod. Pro jistotu se přesouvám za prchající rybou asi padesát metrů po proudu. Patnáctka vlasec zatím drží, řeka je však plná malých i velkých balvanů.

U malého ostrůvku uprostřed řeky, je zabroděný rybář, který zkouší štěstí na přívlač. Přestává točit kličkou a sleduje náš souboj. Ryba zpomalí a zamíří směrem k mému břehu do míst, kde velké víry prozrazují potopené balvanyJestli zajede pod kámen, bude zle. Tajemná bojovnice se otočila proti proudu a zalehla v tišině za kamenem, kde nabírá nové síly. Stojí na místě a jen občas trochu popojede. Přestávky využívám i já a snažím se co nejvíc uklidnit. Každý souboj mě dokáže maximálně rozrušit. Nechápu, jak je to po tolika letech možné, ale vzrušení z lovu se ve mně probouzí při každém souboji. Volám mobilem Lenku, která chytá v klidnějších vodách níž po proudu.

Celá situace mi připomíná venčení pejska
Ryba stojí na místě a já ji držím na ohnutém prutu, jako domácího mazlíčka. Kolegu, který mě sledoval už naše přetahování přestalo bavit, přechází na druhou stranu ostrova a vláčí dál. Přemýšlím, co bude následovat, až si ryba odpočine. Neměl bych ji dopřávat takovou pohodu. Trochu se opřu do prutu a dráždím soupeře. Provokace má ohlas a začíná druhé kolo. Modlím se, aby vlasec i háček vydržel. Přendávám prut do druhé ruky a odrážím další výpad. Tajemná ryba zamířila zpět pod jez. V mělké peřeji se vyhoupla nad hladinu a na okamžik jsem spatřil hřbetní ploutev. Vypadá to na parmu nebo bolena. Cítím, že bojuje těsně pod hladinou, ale mám strach se do ní víc opřít a přizvednout ji. Vlasec by mohl prasknout. Vracím se pod jez a vybírám nejvhodnější místo pro podběrák. Břeh je naštěstí písčitý, bez vázek a pokud se mi podaří navézt rybu do tůňky s klidnější vodou, mám vyhráno. Pomalu navíjím a plný očekávání čekám, až se ryba vynoří. Velké tělo najednou prořízne hladinu. Je to opravdu parma! Nádherná, vousatá bojovnice! Je hodně vyčerpaná, ale stále bojuje. Zkracuji vlasec na potřebnou délku a levou rukou uchopím podběrák připravený ve vodě. Nikdy ho nestrkám do vody na poslední chvíli, protože rybu vyděsí a někdy začne běsnit natolik, že krátký vlasec utrhne nebo ulomí háček. Parma se ještě několikrát otočí, ale před podběrákem neunikne. Je moje! Přitáhnu ji na mělčinu a nechám ponořenou ve vodě. Leží na boku a těžce dýchá. Má protáhlé, válcovité tělo, přizpůsobené životu v proudech. Přichází Lenka, gratuluje mi a vybaluje fotoaparát. Parma měří 58 cm.

Zkouším lov na položenou
Zkouším štěstí znovu, ale další záběr už nepřichází. Stěhuji se za Lenkou, která chytá asi o tři sta metrů níž, kde líčí na štiku. Na novém místě teče voda stále prudce a v korytě dosahuje asi půl druhého metru hloubky. Sestavuji dva pruty na těžko a na větší háček nastražuji celou rousnici. První nahazuji kousek od břehu a druhý do jedné třetiny řeky. Ploché, stogramové olovo udrží nástrahu na místě. Musím však použít nejtěžší čihátko, které ještě dovážím olůvkem. Občas ťukne menší ryba, kterou prozradí drbnutí celým prutem nebo poskočení policajta. Záběr velké ryby je poznat na první pohled. Čihátko prudce vyletí až k prutu a brzda se několikrát protočí. Razantně zaseknu, vyskočím ze židličky, ještě víc povolím brzdu a cívku přidržuji rukou. Ryba zabrala kousek od břehu. S kaprovým prutem a vlascem 0,28 mm už není souboj tak dramatický, jako na plavanou. Souboj trvá necelou minutu. Je to další parma. Brání se ze všech sil, ale nemá šanci. Dotáhnu brzdu a zuřící bojovnice končí v podběráku. Vypadá úplně stejně, jako ta první, ale měří o dva centimetry méně.

Vím, že se nejedná o žádné trofejní kusy a třeba v Labi se chytají mnohem větší. Pro někoho je parma běžnou rybou a nad takovými úlovky ohrne nos. V některých revírech však tato kráska chybí a mnoho rybářů ji nechytí za celý život. Je to krásný pocit, když si řeknete: „Dnes jdu na parmy“ a opravdu je chytíte.

Překvapení na závěr
Pomalu se stmívá a začínám balit věci. Na žížalu přichází další záběr. Čihátko jen trochu poskočí a na několik vteřin znehybní, pak se ťukání opakuje znovu a znovu. Žádná parmí jízda až do prutu. „To by mohl být úhoř,“ pravím Lence, která celou dobu chytala na rybičku. „Zkus ho seknout, já zatím vyndám druhý prut.“ Lenka se nestihne usadit na židličku, když policajt prudce vyletí a zůstane přilepený pod prutem. Rybářka na nic nečeká a rychle zasekne. Zásek sedí a ryba se mrská na háčku. Běžím ji na pomoc s podběrákem. Úhoř to není, možná další parma, tma mi však znesnadňuje přesnější identifikaci. Neznámá bojovnice je nižšího tvaru a po chvíli končí v podběráku. Je to štika! Měří 52 cm. Vlasec má namotaný kolem čelistí, které připomínají kachní zobák a tato past ji nedovolila šňůru ukousnout. Uvolňuji sevření a zkoumám, kde je háček zaseklý. V otevřené tlamě spatřím ježdíka. Opatrně ho vytáhnu ze zubatých čelistí. Je ještě živý. Zřejmě se na rousnici sám oběsil a pak ho ulovila štika, která se do vlasce zamotala. Je to neuvěřitelná náhoda. Otočím se na Lenku a pravím vážným hlasem: „No vida, za soumraku berou štiky u dna, tak to si na ně musíme posvítit!“
Zdeněk Hofman
Foto: Lenka Hofmanová

Toušeň

Zpět

Jak jsem se ulil z ryb


Vždycky, když si vzpomenu na dubnové setkání s kapry, mívám smíšené pocity. Na jedné straně radost z krásných ryb a na straně druhé pochopení, že cesty života jsou opravdu nevyzpytatelné. Skutečnost, že karty osudu dokáží všechny naděje a představy ve vteřině zamíchat, poznamenaly moje myšlení natrvalo.
První jarní výpravu jsme pečlivě plánovali. Konečně pořádné rozptýlení po dlouho trvající zimě. Vždyť ledové okovy svíraly hladiny našich vod až do konce března. Pocítit na prutu sílu velkého kapra je nezapomenutelný a věčně lákající zážitek. Ryba vyrazí divoce na hloubku a hledá spásu v zatopených křovinách, či jiných překážkách. Pokud jsou v dosahu mušlová pole nebo ostré hrany, může být souboj velmi rychle ukončen. Zkušení rybáři však neustále zdokonalují svoji výzbroj a šokové šňůry z pletenky nebo ještě lépe z fluorokarbonu tento záchranný manévr prchajícímu kaprovi velmi často překazí.

První den lovu patří přípravám a budování tábora. Jirka se zabydluje v novém karavanu a mě s Lenkou čeká premiérová stavba bivaku, se kterým nemáme vůbec žádné zkušenosti. Z vyprávění kamaráda a prodavače Rybíze víme, že jde o jednoduchou a rychlou záležitost. Po hodině marného a skoro až zoufalého snažení voláme Rybízovi o radu. S jeho pomocí po telefonu je stavba opravdu záležitostí několika minut. Jde jen o to znát několik zásadních fíglů. K večeru již zkoumáme vodu a rozmísťujeme tyčové bójky pro označení krmného místa. U břehu je dno hodně členité s hloubkou 1 – 2,5 m. Po třiceti metrech přechází v prudkém zlomu do pěti metrů. Právě zde umísťujeme jednu z bójek. Pak už je dno převážně rovné a klesá maximálně do sedmi metrů. Je třeba najít nějakou zajímavost, která kapry láká a kde dělají při svých cestách pravidelnou zastávku. Hledání takových míst je nudná záležitost, ale má zcela zásadní význam. Vhodným výběrem lovného místa si můžeme podstatně zkrátit čekání na záběr. Asi sto metrů od břehu objevíme vyvýšenou plošinu, která se táhne v úzkém, dvoumetrovém pásu a je dlouhá skoro dvacet metrů. Ze sedmi metrů stoupá na pouhých 3,5 m. Takové místo se nám zdá pro kapří zastávku přímo ideální. Velmi často bývají takové výstupky porostlé trsy mušlí, které kaprům moc chutnají. Třetí „tyčovku“ umísťujeme kousek od břehu, v kopcovitém terénu. Kapři mají prostřeno a jdeme na ně.

Kapří menu
Na doporučení firmy LK Baits nastražujeme dva boiliesové favority, populární vanilku a novinku v podobě dvoubarevných kuliček, s označením kaviár & fruits, jehož předností je složení ovocné a masové příchutě. V záloze máme i osvědčené boilies C4 od firmy Nikl a selektivní Gangster od Mikbaits. Jirkovy „kaprokulinářské“ zásoby obsahují spousty dalších pokusných králíků všech barev i příchutí, které nasazuje v dobách beznaděje. Já jsem jako vždy přibalil i vařenou kukuřici, která tentokrát naprosto selže. Kaprům bude chutnat jenom voňavý boilies.


První záběr přichází během hodiny
Jirka přibíhá k prutu a zdolává krásného, řádkového lysce. Měřen odhadem na pětapadesát čísel. Zřejmě najelo celé hejno, protože po chvilce přichází záběr i na můj prut. Vychutnávám si souboj, ale je jasné, že velikost kapra bude podobná té první. Dobrý začátek, ale přijeli jsme za většími rybami. Mlčky hledíme na poklidnou vodní plochu labské pískovny. Přemýšlím o všem možném a v duchu se usmívám nad lidskou nenasytností. Nejdřív jsme byli vděčni za každý záběr a když přišel, už se nám zdá ryba moc malá a přejeme si větší. Člověk se tak velmi lehce může dostat do kolotoče, ze kterého později jen velmi obtížně vystoupí. V honbě za novými rekordy nemá žádný klid a nestihne si vychutnat nejkrásnější okamžiky pro které si vlastně přijel. Neustálé zvyšování pomyslné laťky zastíní vše ostatní. Je velice důležité zůstat oběma nohama na zemi a radovat se i z maličkostí. Večer nás opouští Lenka, která musí druhý den do práce. Slunce končí svoji pouť po obloze a pomalu předává vládu noci. Další záběr přichází za úplné tmy.

„Tenhle je větší a slušně táhne,“ praví Jirka a zkušeně manévruje s bojující rybou mezi ostatními pruty. Připravuji podběrák a čekám, až se ukáže na hladině. Snažím se zvyknout si na tmu, protože nechci kapra plašit světlem baterky. Několik „šplouchanců“ oznamuje, že je čas ukončit souboj. Podebírat kamarádovi rybu je hodně zodpovědná práce a někdy mívám větší trému než samotný lovec. „Je tam,“ zvolám radostně a vynáším úlovek na břeh. Čeká nás velké překvapení. Je to sytě oranžový kapr Koi, který měří 72 cm. Hříčka přírody a šlechtitelského umu naplní naše srdce radostí a další nadějí. Jeto živý důkaz, že zde berou i větší ryby. Zbytek noci ale proběhne v klidu a další kapřisko přijde až ráno. Pípák ječí jako šílený a já poněkud nemotorně startuji z lehátka do další směny. Cítím v dlaních, které pevně svírají prut, jak se ryba snaží ze všech sil zachránit a vkládá veškerou energii do první fáze souboje. Velmi brzy však ochabuje a končí v podběráku. Je to lysec 57 cm. Jediný záběr dnešního rána. Dubnové počasí je stále příliš chladné a kapřímu apetitu nesvědčí. V noci klesla teplota na pouhé 4°C. Přemýšlíme, kde mohou ryby být. Jestli v hloubce nebo naopak na mělčině. Jeden prut vyvážím na zkoušku hodně daleko od břehu, do sedmimetrové hloubky. Tento pokus se nakonec zcela mine účinkem. Další kapr zabere Jirkovi kousek od břehu, kde hloubka přechází z 2,5 do 4 metrů. „Šlape jak hodinky,“ směje se Jirka a je vidět, že kapr bude větší. Prut ohnutý na maximum, brzda prokluzuje a šňůra rychle mizí z cívky. „Opři se do něj, ať pozná, kdo je tady pánem,“ radím s úsměvem. Zkušený lovec však ví, co má dělat a v klidu vyčkává, až bojovníkovi dojde dech. Jakmile se kapr otočí směrem ke břehu, začne pomalu navíjet. Tentokrát je souboj mnohem delší než u předešlých ryb. Kaprovi se na břeh nechce, což dává najevo neustálými úniky do všech stran. „Ten vymete snad všechny jámy. Hlavně aby nepředřel vlasec,“ hlásí Jirka. Kaprovi naštěstí pomalu docházejí síly a po několika dalších minutách ho čeká nedobrovolná exkurze do světa lidí. Nedůvěřivě si nás prohlíží jedním okem. To druhé má zabořené v podložce a je jasné, že ho nebavíme a chce zpět do vodního živlu. Musí být statečný a vydržet pózování před fotoaparátem. Je už úplná tma. Šupináč měří 84 cm a váží 13,5 kg, což začíná být zajímavé.


Konečně sluníčko
Druhý den nás přivítá azurově modrá obloha a sluneční paprsky. Dlouho očekávané teplé počasí je konečně tady. Čekání na záběr si krátíme zdokonalováním koncových montáží. Poslední dvě větší ryby přišly Jirkovi na fluorokabonové návazce s moderním tvarem háčku, kterému se říká banán. „Nejlepší je osmička,“ hájí Jirka menší háčky a pokračuje v diskuzi.
„Na ty tvoje kotvy velkou rybu nechytíš. To by musela chtít spáchat sebevraždu.“ „No jo, ale na větší kuličku nestačí. Mám tady Gangstera od Mikbaits, který má 24 mm. Na ten je osmička moc malá,“ snažím se obhájit větší háčky. Jirka je však nekompromisní a naše debata nebere konce, když najednou zaslechneme kapří šplouchnutí. Oba zpozorníme a snažíme se lokalizovat místo vyskakující ryby. „Je to támhle na mělčině a teď skočil ještě jednou,“ pravím a ukazuji prstem vpravo do zátoky. „Tam je něco málo přes metr hloubky.“ Jirka má celé okolí dobře zmapované. Zátoka se táhne kolem velkého ostrova a ryby tudy mohou projíždět z obou stran. „A co když se stahují za teplou vodou,“ přemýšlím nahlas. Jirka pokyvuje souhlasně hlavou. Je jasné, že ryby zátokou buď projíždějí nebo se opravdu stahují do mělčích vod. K večeru vyskočí na stejném místě kapr znovu. Tentokrát je velmi dobře poznat, že jde o rybu minimálně desetikilovou a protože se u našich bójek nic neděje, stahuji jeden prut a za chvíli již boilie s příchutí kaviáru putuje do mělké zátoky. Příprava nebyla jednoduchá, musel jsem přendat prut do vidliček zapíchnutých až ve vodě, protože zátoka začíná za několika malými borovicemi. Z našeho tábořiště není na prut moc vidět a budu odkázaný hlavně na hlásič. Konečně přijíždí Lenka z práce a je svědkem prvního mělčinového záběru.


Jsou tam
Prut nastražený za malými, hustými borovičkami je jen stěží slyšet. Hlásič vydává poplašný signál už několik vteřin, než pochopím že mi bere ryba. Rychle vystartuji za zvukem a zaseknu. Cítím, jak se ryba vylekala a divoce škube vlascem. Chce se zachránit útěkem na hloubku a volí cestu kolem našeho místa. Musím rychle navíjet, aby vlasec nepovolil. Háček bez protihrotu by mohl z tlamy vypadnout. Po chvilce už kapr opouští zátoku a vyráží na volnou vodu. Cívku mám dostatečně povolenou a lehce ji přibržďuji rukou. Zvuk brzdy násobí dramatičnost situace stejně, jako dobře zaranžovaná hudba v napínavém thrilleru. Silný tah mi napovídá, že půjde o větší rybu. Pomalu získávám převahu a metr po metru se blíží moje vítězství. Je už úplná tma a tak není do poslední chvíle nic vidět. U břehu naštěstí moc nebojuje a končí v podběráku. Je to nádherný, vysoký šupináč. Měří rovných 80 cm. Mám radost z úlovku a kdybych tušil, že bude na této výpravě poslední, radoval bych se dvojnásob. Ráno vezmou okolnosti nečekaný spád. Nějak divně mě tlačí břicho a necítím se úplně fit. Lenka si všimne, že mám divně žlutou barvu pleti, včetně očí. Radost a pohoda je ta tam. Máme podezření na žloutenku a okamžitě vyrážíme do špitálu. Ještě, že opuštěnému Jiříkovi dnes přijede plánovaná posila, vnuk Tadeáš. Dnes mně bere jenom žlučník

„Mám pro vás dvě zprávy, dobrou a špatnou,“ řekl mi lékař po odborném vyšetření. „Žloutenka to není, ale máte ucpaný žlučovod. Musíme vás okamžitě hospitalizovat.“ Jdou na mě mdloby. V duchu se loučím s kapry. Najednou mě už netěší, že se počasí konečně umoudřilo, svítí sluníčko a do naší prohřáté zátoky připlují určitě kapři z celé pískovny. Scénář, který píše život bývá někdy krutý a nečekaný. Lenka nechce o chytání ani slyšet, ale nakonec se mi podaří ji přemluvit, aby se vrátila a chytala i za mě. Je teprve čtvrtek a do neděle určitě něco zabere. Od Jirky přišlo několik textovek, že kaprům opravdu vyhládlo. Navíc objevil v zátoce jámu, která se kapry jenom hemží. Během dne jich chytil deset, což završil opravdu velkou rybou, kaprem 94 cm. Je jasné, že v tom kluky nemůžeme nechat. „Píše, že nemají foťák, musíš jet. Stejně tam máme všechny věci a já budu v nemocnici.“


Lov pokračuje


Jirka, Táďa a Lenka je nová sestava kapří party. V pátek ráno přivítal Léňu divoce bojující šupináč 76 cm. Rybářka se okamžitě vrátila do hry. Kapři jsou při chuti a berou. Ve čtvrtek chytil Jirka s Táďou dohromady dvanáct kaprů přes sedmdesát čísel. Teplé počasí působí opravdu blahodárně. Kolem poledne táhne další rybu Tadeáš. Kapr míří doprostřed pískovny a nechce opustit dno. To je jasné znamení, že na háčku je těžší exemplář. Malý rybář obutý do velkých gumovek působí trochu komicky. Oběma rukama však přitahuje kapra dlouhým prutem, do úplného záklonu celého těla. Potom navíjí vlasec, až se špička znovu skloní k hladině. Tuto kreaci musí nesčetněkrát zopakovat po mnoho dalších minut. Unavená ryba nakonec opustí dno a ukáže se na hladině kousek od břehu. Ještě krátký tanec před podběrákem a je dobojováno. Táďa září radostí. Je to jeden z jeho největších úlovků., krásný šupináč 88 cm a 14,5 kg. Ležím v nemocnici a prožívám jeden z nejnudnějších víkendů. Představa, že jsem mohl být v kapřím ráji a tahat jednu rybu za druhou, mě přivádí k šílenství. Každou chvíli mi navíc přichází textová zpráva o dalším úlovku. V duchu jásám, že to funguje a cítím, že vnitřně jsem u toho. Smutek a žal se mísí s radostí a když mi Lenka v sobotu zavolá, že chytila svého největšího šupináče 79 cm, chci vyskočit z postele a běžet jako o závod a cestou k pískovně vytřást všechny ty prokleté kamínky, které mě připravily o tak krásné zážitky. Nic takového se však nestalo a pípání mobilu mi oznamovalo další úlovky. V neděli záběry najednou ustaly, jakoby kapři chtěli rybářům usnadnit konec lovu. Dohromady se chytilo více než čtyřicet kaprů a nejvíce jim chutnaly kuličky s příchutí kaviáru.


Co dodat na závěr
Na konci mých článků většinou přeji všem rybářům hodně záběrů největších ryb. Dnes, poučen životem, udělám výjimku.
Přeji všem rybářům, aby byli zdraví jako rybička.
Howgh!
Zdeněk Hofman
Foto: autor a Lenka Hofmanová a kamarádi

Štiky

Zpět

Lov štik netradičními metodami

„Tady na tom místě, co chytáte, žije jenom padesáticentimetrová štika,“ odpoví na můj pozdrav náhodně procházející rybář a pokračuje ve vyprávění. „Já chodím až tam dozadu k mostu, ale když jdu kolem a někdo tady chytá, většinou mi odpoví, že vytáhl jenom padesátku. Chodí sem hlavně vláčkaři s lehkou bagáží. Od auta je to pěšky kus cesty a to většinu lidí odradí. Štik tu stejně moc není, tady berou hlavně kapři, cejni a plotice.“ Neznámý kolega odchází po proudu Sázavy. Kdyby jen chviličku počkal, pochopil by, proč jsem si tohle místo vybral. Stal by se svědkem vzácného okamžiku, kdy velká štika dostala hlad a zaútočila na moji nástrahu. Je začátek září a slunce pomalu končí svoji pouť po obloze. Na ryby jsme vyrazili už brzy ráno. Lenka měla štěstí a během první hodiny chytila dvě štiky. Byly sotva mírové, ale nadšenou rybářku navnadily natolik, že nechce měnit místo a přejíždět na další úsek. Řeka vytvořila pod jezem několik nádherných tůní. Díky vodním travinám, které lemují skoro celý břeh, vznikl pro číhající predátory dostatek úkrytů. Prochytat všechna lákavá místa zabere celý den. Já volím jinou strategii. Snažím se vybrat co nejlepší místo, kde budu trpělivě číhat, až zubaté dračici vyhládne a vyrazí na lov.

Hledání štičího doupěte
Polední slunce praží naplno a jeho paprsky dopadají na naší polovinu řeky. Je jasné, že odpoledne bude situace opačná a do stínu se ponoří druhý břeh.

Štika má ráda studenou vodu. V parném létě proto vyhledává hluboké a chladné úseky. Menší exempláře číhají s největší pravděpodobností těsně u břehu pod trsy vodního porostu nebo pod kotvícími loděmi. Kde ale hledat větší kusy? Několik metrů proti proudu rostou kousek od sebe dvě obrovské olše. Jejich mohutné větve sahají daleko nad hladinu a poskytují dravcům dostatečné množství stínu pro jejich úkryt. Zbytek břehu je porostlý křovím, které už takovými možnostmi nedisponuje. Navléknu na udici těžké olovo a začínám měřit hloubku u prvního stromu. Dno u břehu je hodně zanesené, protože hlavní proud teče na druhé straně řeky. Přestože používám dlouhý, šestimetrový teleskop, naměřím pod jeho koncem necelý metr vodního sloupce. To je na velkou štiku málo, ale určitě najdu lepší místo. Pod druhým stromem je situace o poznání lepší. Hloubka na délku prutu je sto padesát čísel a po dalších dvou metrech klesá na více než dva metry. To jsou velmi dobré podmínky. Vedle stromu je vyschlé koryto, kterým zřejmě teče v některých ročních obdobích voda. Ta pravidelně odplavuje nánosy bahna a listí. Vymletá strouha vytvořila pod hladinou nejhlubší jámu v celém okolí. To je místo, které jsem hledal.

Začínám lovit
Uvelebím se do trávy a nahodím udice. Na živou rybičku stačí jeden prut. Pokud je štika hladová a číhá pod stromem, zabere okamžitě. V opačném případě musím počkat, až ji vytráví nebo připluje ze svých toulek řekou. Dlouhou chvíli si krátím chytáním na feeder. Ryby moc neberou, ale o zábavu mám postaráno. Víc než záběry ryb mě zaměstnává nastražená plotice, která chce vyplavat na hladinu. Díky těžkému olovu má smůlu. Správné vyvážení montáže hraje při lovu štik důležitou roli. Plotice mění strategii a vyráží směrem ke břehu. Špička prutu je krátká a nemůže v úniku zabránit. Plotice opouští hlubokou strouhu a vyjíždí na mělčinu. Porušuje tak zásadní pravidlo, že nástražní rybička musí být tam, kde chce rybář a nikoliv naopak.

Finta č. 1
Sedím pod stromem a přemýšlím co dál. Spodní větev mohutné olše sahá skoro do jedné třetiny řeky. Její konce jsou tenké a siný vlasec z nich půjde určitě vyškubnout. Vytáhnu plotici a znovu nahodím. Tentokrát si hod velice dobře promyslím. Splávek s nástrahou dopadne doprostřed řeky, ale tak že zkříží svoji dráhou letu jednu z koncových větviček. První pokus není úspěšný a musím ho několikrát opakovat. Nakonec můj plán vyjde a vlasec se zachytí za trs listí. Opatrně zasunu prut do držáku a pomalým navíjením zkrátím vzdálenost splávku od větví tak, aby rejdící plotice nemohla odplavat na mělčinu. Větev je metr nad hladinou a napnutý vlasec umožňuje opisovat nastražené rybě kružnici o průměru kolem dvou metrů. Ukotvení ji dál nepustí (viz obrázek č.1) a udrží v místě nad vymletou jámou, která možná slouží jako letní sídlo velkého dravce. Jakmile na podzim listí opadá, stín zmizí a štiky se přestěhují do nejhlubších partií řeky. K dopravování vlasce do větví můžeme používat i různé zlepšováky. Viděl jsem rybáře, který nasunul prut do dvou spojených tyčí a s tímto desetimetrovým monstrem naaranžoval nástrahu přes větve nad vodou, během několika vteřin.

Finta č.2
Při lovu štik jsou přírodní překážky velmi výborným pomocníkem. Pokud nejsou po ruce větve skloněné nad vodou, je tu další trik. Snad každý rybář ví, že ryby vyhledávají s oblibou potopené stromy a větve. Taková místa bývají domovem tlouštů, okounů a hlavně malých rybek, za kterými se pochopitelně stahují i štiky. Za překážkou vzniká tišina s klidnou vodou nebo zpětným proudem. Žádný rybář takové místo nenechá bez povšimnutí. Při lovu přívlačí je scénář vždy stejný. Nejdřív vějířovitě proházím celou tišinu a potom se pomalu přibližuji k potopeným větvím. Touha po úlovku zaslepí moji mysl, která mi našeptává, abych blíž už nenahazoval, až se to stane. Nástraha uvázne a po neúspěšných pokusech o vyproštění, dochází většinou k její ztrátě. Při lovu štik na plavanou nastává stejný problém. Nastražená rybka jezdí zprvu vzorně uprostřed tůně, ale najednou znejistí a začne bláznit, až zajede do vázky, ve které hledá spásu. Tento signál, že pod vodou se něco děje, vyjde bohužel naprázdno a začne vyprošťování zamotané rybičky. Po mnohých zkušenostech, které takto skončily, jsem změnil taktiku lovu. Postavím se těsně pod překážku a rybičku se splávkem nahodím tak, aby šňůra vedla přes větve na konci překážky (viz obrázek č.2). Nástraha musí dopadnout o několik metrů dál, do proudu. Popojdu o 2 - 3 metry níž, zaklapnu řadič navijáku a počkám, až se splávek usadí na hladině, kde díky větvi, přes kterou jsem šňůru přehodil nesplave ke břehu. Překážky ze spadlých stromů někdy dosahují skoro do půlky řeky a díky této metodě usadím rybičku na největší hloubce, kde se může zjevit velká štika. Je dobré změřit si předem hloubku a použít větší splávek s dostatečnou zátěží, aby rybička nebyla příliš nadnášená. Tento způsob lovu chce trochu cvik a hlavně dobrý zrak. Šňůra nesmí dopadnout do silnějších větví, ze kterých by nešla při záběru uvolnit. Proud drží rybičku v dostatečné vzdálenosti od vázky. Nebezpečí zamotání sice hrozí, ale vyplatí se riskovat, protože odměnou může být záběr vysněné ryby. Jakmile se splávek potopí, vyprostím jemnými cukanci šňůru z větví, napnu vlasec a zaseknu. Samotná štika do stromu nezajede a většinou zamíří doprostřed řeky. Mám na mysli větší štiku. Menší juniorky se ve větvích naopak ukrývají a mají k tomu pádný důvod. Jejich babičky i maminky totiž nešetří ani vlastní potomky.

Ženy chytají jinak
Lenka si vymyslela svoji vlastní metodu. Na živou rybičku chytá jenom s jedním prutem na plavanou. Nahodí doprostřed řeky, počká až nástraha dopluje ke břehu a znovu nahodí. Po několika pokusech postoupí na další místo. Musím říct, že tato aktivní metoda je hodně úspěšná. Funguje hlavně v místech, kde řeka teče rovným korytem, bez tůní a zátok. Z pohledu rybáře působí taková voda nudně a fantazie nemá žádný podnět, který by roztáčel kola osudu. Splávek se nikde neudrží, všude je proud. Přesně to Lence vyhovuje. Dobře ví, že dno řeky je plné balvanů a dalších překážek, za kterými číhají štiky. Představy a intuici musí nahradit tvrdá dřina. Tento způsob lovu je jakýmsi kompromisem mezi čekáním u nahozené kačeny a přívlačí. Postupné prochytávání revíru skoro vždy přinese nějaké ovoce. Pravdou je, že kvantitu v počtu úlovků zaplňují velmi často štiky střední velikosti, ale o překvapení nebývá nouze. Splávek pomalu pluje v proudu a díky napnutému vlasci opisuje velký půlkruh. Těsně u břehu uvázne olovo na dně a právě v této fázi přichází většinou záběr. Štika zřejmě pomalu sleduje putující rybičku a jakmile zastaví, vyrazí do útoku. Tato metoda výborně funguje například na středním toku Labe.

Začíná se stmívat
Sedím pod stromem a sleduji velký splávek, který divoce tančí po hladině. Plotice je hodně nervózní, což je předtuchou nějakého dramatu. Záběry na feeder ustaly úplně. Chytil jsem stejně jenom několik cejnků. Lenka chytá kousek po proudu, za mohutným křovím. Není vidět, ale náhle uslyším ostrý hvizd její píšťalky. Domluvený signál mi hlásí, že zabrala štika. Popadnu foťák a běžím vyšlapanou pěšinkou podle vody. Mezi větvemi už vidím ohnutý prut. Dravec je na háčku a souboj v plném proudu. Ještě než stihnu zaostřit, vyskočí štika nad hladinu.

Mrskne ocasem a zmizí v hloubce. Vymotá z navijáku několik metrů šňůry, ale síly ji rychle ubývají. Po několika dalších výpadech znovu vyskočí, ale hladinu již neopustí a skončí v podběráku. Měří 56 cm. Háček má naštěstí v koutku tlamy a tak putuje zpět do řeky. Léňa je trochu smutná. Podle průběhu braní tipovala, že bude větší. Zatím netuší, že na příští výpravě chytí během několika minut nádhernou sedmdesátku a doslova vyrazí dech mladému vláčkaři, který na stejném místě těsně předtím hodinu bičoval vodu. Vracíme se na základnu pod stromem. Nastražuji Lence další plotici, když zaslechnu nepatrně zahrčet brzdu mého navijáku. Není to běžný naviják, ale pravěké kolečko, na které jsem chytal v sedmdesátých letech minulého století. Tehdy ještě na bambusový prut. Minulý týden jsem tento primitivní naviják náhodou našel a z recese jej namontoval na dlouhý teleskop. Lenka se tvářila dosti nedůvěřivě. Nechtěla uvěřit mým historkám a výčtu úlovků, které jsem s hliníkovým kolečkem přitáhl do podběráku.

Retro naviják v akci
Teď kolečko trochu zahrčelo. Přistoupím k prutu, ale nic podezřelého se neděje. Splávek je jen malinko víc potopený a nehybně stojí na hladině. Plotice možná při divočejším výpadu uvázla mezi kameny a proto se nehýbe. Je nastražená těsně u dna. Opatrně uchopím prut a malinko cuknu špičkou. Splávek poskočí, ale ve vteřině pleskne o hladinu a zmizí v hloubce. Leknutím na chvíli zkamením. Kolečko hrčí a vydává šílené zvuky, které mě vrací do reality. Na nic nečekám a zaseknu. Plotice je okovaná dvěma ostrými trojháčky. Ucítím jen tupou ránu, ale nemám čas si uvědomit, co se děje. Hladina se divoce rozstříkne a z vln doslova vystřelí obrovské torpédo. „To je štika jako prase,“ vyhrknu překvapeně. Takhle brutální reakci jsem ještě nezažil. Po záseku rovnou nad hladinu. Kolečko mě zachránilo před jistou prohrou. U smekacího navijáku bych neměl dostatečně povolenou brzdu a těžká ryba v plné síle, by vlasec 0,35 mm určitě urazila. Pravěký kolovrátek má tu výhodu, že na jednu stranu navíjí a na druhou prokluzuje. Žádné povolování brzdy není potřeba. Štika dopadla po výskoku do vody a vyrazila proti proudu ke druhému břehu. To už se trochu uklidňuji. Levou rukou přibržďuji bubínek navijáku a sleduji směr prchající ryby. Ta zmírňuje tempo, až skoro zastaví. Náhle se otočí a vyrazí zpět korytem řeky. Přidává na rychlosti a najednou mám plné ruce práce. Nestačím navíjet a vlasec se na chvilku dokonce úplně uvolní. Teď bych pro změnu uvítal naviják s převodem. Štěstí dnes ale stojí na mojí straně. Štika z volného vlasce neutekla a jsem znovu pánem situace. Pomalu ji přitahuji a blíží se závěrečná fáze souboje. Kouknu na Léňu, která drží připravený podběrák a ihned pochopím, že bude ještě horko. Z lenosti jsme nechali náš velký podběrák v autě, které parkuje pěkný kus od vody. Zubatice je na hladině a divoce mlátí ocasní ploutví. Několikrát se mi podařilo vystrčit jí hlavu nad hladinu, ale pořád nemá dost. Lenka zasáhne nečekaně a pod běsnící rybu vrazí podběrák. V porovnání s mohutným tělem vypadá jako síťka na motýly. Hlava do něj vklouzne, ale zbytek těla visí přes okraj. Zkušená rybářka zareaguje pohotově a zbytek zápasu dohraje nohou. Rozzuřená štika je tak vyjevená, že kapituluje a poslušně se nechá nasoukat do podběráku. Je konec bitvy a my vyhráli! Zhluboka si oddechnu a rukou setřu pot z čela. Dnes jsem měl opravdu štěstí a to několikanásobné. Štika má ohromnou hlavu a mohutné tělo s velkým břichem. Dokonalou souměrnost však narušuje nezvykle krátká ocasní partie. Jako by za hřbetní a řitní ploutví kus ryby chyběl. To je ovšem škoda, protože stavbou těla vypadá na jasnou metrovku. Takhle měří „jen“ 87 cm. I tak je to slušná míra a jasný důkaz, že pečlivý průzkum dna a nahazování do větví je úspěšná metoda. Jsem šťastný nejen z úlovku, ale raduji se i ze znovunalezeného navijáku, který už zůstane na prutu. Společně budeme prohánět další štiky, které na nás čekají. A nejen na nás.
Tak ať vám berou!
Howgh!
Zdeněk Hofman
Foto: autor a Lenka Hofmanová

Kapři

Zpět

Dovolená s velkými kapry

Ranní opar stoupá nad hladinu a já pomalu usínám. Zprvu se spánku bráním. Ještě stále věřím, že kapr zabere. Únava z nekonečného čekání nakonec zvítězí a moje tělo znehybní. Před očima vidím stále vodní prérii, ale už to není ta skutečná. Kdesi v mojí mysli vyplouvají na povrch myšlenky, které tvoří scénář pro lidské snění. Nevím, jak dlouho jsem spal, možná hodinu i víc, ale přišlo mi to jako pár vteřin. Věrný strážce, hlásič Carp sounder náhle vyšle do ranního ticha poplašný signál. Zabral kapr! Poněkud nemotorně vyskočím a běžím k prutům. Cívka prokluzuje na plné obrátky, vlasec šustí mezí očky a třese celou děličkou. Není třeba zasekávat, stačí jen zvednout prut a souboj začíná.

První záběr byl opravdu zasloužený
Přišel po více než čtyřiadvaceti hodinách. Na prázdninovou výpravu jsme se všichni moc těšili. Po jarních, chladných lovech, nás lákala pohoda letních dní. Lov kaprů není vůbec jednoduchý. Jsou to velice ostražité a náladové ryby, které neustále někde cestují. Volba vhodného místa je základem úspěchu. Na revíru Štít, který jsme pro náš rybolov vybrali, připadla tato úloha Jirkovi, který lokalitu velmi dobře zná.

Kaprům v patách
Ve člunu s echolotem nejprve označí „horká místa“ pomocnými bójkami, které si vyrobil z kousku polystyrenu, přivázaného na vlasci a ukotveného olovem. Kolem vyznačených míst potom krouží a hledá to nejlepší, které označí tyčovou bójkou. Tyčová bójka je složená z jednotlivých instalatérských trubek, které můžeme podle potřeby nastavovat (viz foto). Díky zátěži panáčkuje na hladině. Pro lepší orientaci ve tmě, je doplněná světýlkem. Takto označené místo je připravené k lovu. Výběr nadějného místa záleží na vkusu a představách každého rybáře. Někdo líčí rád v jámách nebo naopak na vrcholcích různých kopců, ale mezi nejoblíbenější patří tzv. lavice na úpatí svahů, které ryby s oblibou vyhledávají. Revír Štít je soukromá voda s poměrně velkým rybářským tlakem. Největší ze tří pískoven, označená jako A, s rozlohou 44 ha, poskytuje kaprům dostatek prostoru a díky hájenému pásmu, které zabírá více než třetinu celkové plochy i potřebnou zónu klidu. Kapři, žijící jen v tomto pásmu, nemohou být nikdy ulovení, což je skvělé, protože tato možnost popouští uzdu fantazie každého, kdo sní o trofejní rybě. Vznikají tak legendy o kaprech s hmotností nad dvacet kilo. Pravdou je, že na Štítech se takoví obři dají opravdu chytit

Jak na ně
Rybáři se v těchto vodách dělí do dvou kategorií. Ti první využívají možnosti ponechat si kapry dosahující míry 40 – 65 cm a ostatní ryby dle stanovené míry. Pro tyto účely je nejlepší krmit intenzivně, ve větším množství. Nikdy však nepodceňujme náladovost a chování ryb, která může naše plány zcela zhatit. Nezájem kaprů o naše nástrahy může způsobit změna tlaku i počasí. Zejména v letních měsících, kdy panují dlouhotrvající horka a bezvětří, dochází ve spodních vodách ke kyslíkovému deficitu. Každý správný rybář zná základy hydrobiologie a ví, že vrchní, sluncem vyhřátá vrstva dokáže téměř hermeticky uzavřít celou hladinu. Zbytek sloupce se podle hloubky a teploty vody rozdělí na několik dalších vrstev. V nejspodnější vrstvě, do které nedosáhnou sluneční paprsky, začne postupně docházet kyslík. Tato situace donutí ryby přesunout se směrem k hladině, kde jsou životní podmínky mnohem příznivější. Nastává tak období, kdy ryby přestanou sbírat potravu u dna a změnu přinese jen vítr nebo déšť, který rozčeří hladinu a vrstvy se promíchají. Do druhé kategorie patří vyznavači metody „chyť a pusť“. Veškerá strategie lovu je nastavená na obelstění těch největších a nejzkušenějších kaprů.

To je i náš cíl
Z těchto důvodů nastražujeme selektivní boilies, určené pro největší ryby. Zakrmování omezujeme na hrst granulí a několik kuliček boilie. Příliš velké množství návnady by mazané kapry mohlo odradit. Naším problémem nejsou dlouhotrvající pařáky, ale pravý opak. Panuje chladné počasí a silný déšť střídá severní vítr. Občas sice vysvitne sluníčko, ale najednou je všechno zase naopak. Střídavě tak sušíme zmoklé věci a po chvíli už čelíme dalšímu dešti. Tyto změny kaprům na chuti určitě nepřidají. Až druhý den ráno mám konečně první záběr. Ryba bojuje ze všech sil a prchá do hloubky. Velkým nebezpečím při zdolávání ryby jsou písečné boule a různé hrany, které kapr vymetá. Nad koncovou montáž je třeba navázat několik metrů šokové šňůry nebo monofilu 0,45 – 0,50 mm (Awa shima atd.), který dokáže odolat. Můj kapr se naštěstí po chvíli uklidňuje, otáčí a nakonec už jako poslušný beránek napochoduje do podběráku. Je to nádherný lysec 70 cm. Žádný obr, ale je živým důkazem, že kaprům přece jen vytrávilo a naše snažení bude po zásluze odměněno.

Vybudování kapřího tábora není žádná legrace
Kaprařina je náročná řehole, připomínající složitý stroj, složený z neuvěřitelného množství nejrůznějších součástek, bez kterých by se samotný lov značně zkomplikoval. O co lehčí podmínky mají například vyznavači přívlače, když s jedním proutkem, podběrákem a ruksakem plným umělých nástrah, vyrazí k vodě. Kapří parta se v dnešní době do jednoho auta nevejde ani náhodou. Tedy pokud nevlastní kamión. Loď, sonar, stojany na pruty, velký podběrák, bójky a bedny plné boilies, zabírají spoustu místa. Samostatnou kapitolou je zázemí, protože lov velkých kaprů je záležitost několika dní a v ideálním případě i celého týdne. Bivak, lehátka a proviant zaberou další místo. Náš tým je složený ze čtyř chlapů a jedné ženské. Mezi chlapy pochopitelně počítám i šestiletého Tadeáše a šestnáctiletého Dominika, protože věk není rozhodující. Mezi rybáři hrají hlavní roli zkušenosti a těch mají oba kluci díky dědovi Jirkovi požehnaně. U vody tráví veškerý volný čas a zdolali nespočet kaprů, s hmotností více než deset kilogramů. Ženskou část populace zastupuje moje Lenka, vášnivá rybářka a fotografka. Je příjemné žít s partnerkou, která místo módních butiků s chutí navštěvuje rybářské obchody. Další záběr přichází Dominikovi. Kapr prchá na plný plyn jako závodní korveta. Hned po startu vyrazí do prudké šikany ostře vpravo. Dominik se snaží tento manévr vyrovnat prutem, ale ryba je stále plná energie a nemá chuť měnit svoji dráhu. Míří směrem do hájeného pásma, kde zřejmě hledá spásu a bezpečí. Problém je, že mu v cestě stojí nastražené pruty rybářské party, tábořící o kousek vedle. Mladý lovec musí s prutem v ruce následovat kapřího nezbedníka po břehu a všechny pruty podlézt. Zdivočelý kapr se naštěstí nezamotal. Po několika dalších pokusech o záchranu, hází ručník do ringu a pokládá se na bok. Nezbytnou pomůckou vyznavačů metody „chyť a pusť“, je podložka na odkládání ryb, která zabrání poškození, při manipulaci na břehu a slouží i jako taška k vážení. Kapra je nutné vrátit co nejdříve do jeho rodného živlu. Měření, vážení a fotografování proto probíhá v poklusu. V klidu si vlastně celý zážitek vychutnáme až ve vzpomínkách, při prohlížení fotografií. Takové okamžiky jsou mnohdy lepší, než samotný lov, protože s odstupem času zapomeneme na všechny nepříjemnosti, které kalily čistou vodu našich příhod. Zima, vítr, déšť nebo neustálá přítomnost krvežíznivých komárů, bývají velmi rychle zapomenuty. V našich srdcích zůstanou jen ryby, vzrušení z lovu a láska k přírodě. Dominikův kapr je vysoký lysec, který měří 82 čísel. Tato krásná ryba odstartovala neuvěřitelnou sérii záběrů na jediný prut, které mladý rybář proměnil s bravurností zkušeného mistra. Do konce dne jich chytil osm. Tato situace vyvolala jednu zcela zásadní otázku.

Proč berou jen na jeden prut?
Je to náhoda nebo děláme něco špatně? Všichni máme stejné montáže i nástrahu. Líčíme kousek od sebe. Nám však nebere nic. Jediná odlišnost od ostatních udic je ve žluté barvě olova. Dětská hravost při výběru zbarvení zátěže zaměstnává naše myšlenky až do večera. Je kapr zvědavý a žlutá barva ho přitahuje nebo je barvoslepý? Těžko říct. S příchodem tmy přestali kapři naštěstí používat zrak a řada došla i na zbytek výpravy. Benjamínek Táďa náhle vyskočí z lehátka. S mrštností lasičky přeběhne k prutu a celým tělem zasekne. Je to legrační pohled. Prut má strčený mezi nohama hodně dozadu a vypadá jako Harry Potter na létajícím koštěti. „Máš to spočítané,“ křičí v zápalu boje. Jirka se usmívá a je vidět, že je na vnuka pyšný. Kapr zvolil strategii úniku ze strany na stranu. Občas vymotá trochu vlasce, ale síly mu rychle ubývají. U břehu si lokne vzduchu a nedobrovolně zajede do nastaveného podběráku. Je to opět lysec a velikostí zapadá do denního průměru 9 – 11 kg. Zajímavým poznatkem je, že až na jednoho šupináče, kterého chytil Dominik, jsou všichni kapři lysci. V květnu jsme na stejném místě nechytili ani jednoho. Brali nám pouze buclatí šupináči. Je to další záhada a důvod k zamyšlení. Rybařina je věda, která se studuje celý život a dědí z generace na generaci.

Záběry ustaly
Další den se citelně ochladilo, což přibrzdilo aktivitu ryb, které přestaly brát nebo odpluly do jiné části revíru. Fouká silný vítr. Na červenec panuje opravdu studené počasí. Tolik jsme se těšili na sezení u grilu a vyprávění veselých historek, ve kterých je opravdovým mistrem Jirka. Rybářské příběhy dokáže poutavě líčit celou noc. Zkouším nastražit dva pruty na dravce, ale vše je marné. Voda při břehu je od velkých vln silně zkalená a bójky nejsou na Štítech povolené. K večeru má štěstí Lenka. Konečně! Opět lysec. Kapři se umoudřili, ale jsou menší než včera, většinou 5 - 7 kg. Každý máme několik záběrů a radostně si každou jízdu vychutnáváme. V hloubi duše však stále sníme o větší rybě. Zítra ráno už musíme s Lenkou odjet. Jirka s dětmi mají ještě den k dobru.

Zabere vysněný dvacetikiláč?
Začínáme horečnatě přemýšlet, jak vyprovokovat velké ryby. Jirka volí nejmodernější montáž a selektivní boilies, které nazývá tajnou zbraní a tutovkou. Já volím opačnou variantu. Starou, jednoduchou montáž z pletenky, s průběžným olovem a nastraženým řetízkem kukuřice. Tento model slavil úspěch už na jaře. Lov kaprů může na první pohled vypadat jako nudná záležitost, kdy rybář tráví většinu času pouhým čekáním na záběr a jen vysedává nebo dokonce polehává u vody. Opak je pravdou. Neustálé zdokonalování a navazování montáží, broušení háčků, krmení nebo zavážení nástrah, je jen pouhým zlomkem každodenní činnosti. Neomezená doba lovu, povolená na většině kaprařských revírech, dokáže rybáře, který špatně rozložil svoje síly, zcela vyčerpat.

Mám záběr
„Je tam!“ vyhrknu v běhu. Uchopím prut a hned vím, že je to on. Velký kapr. Taková ryba už nedělá žádné zbrklé, či ukvapené výpady. Pluje dynamicky a její ofenzíva působí doslova majestátně. „Jede jako lokomotiva, za chvíli budu bez vlasce,“ komentuji průběh bitvy. „Už mi sebral nejmíň padesát metrů.“ Obranná strategie kapra je prostá. Chce přeplavat na druhou stranu jezera. Brzda navijáku hrčí naplno a prchající zvíře zrychluje tempo. Jirka odkládá podběrák a vrací se na lehátko. „Vzbuď mě, až bude u břehu,“ praví s úsměvem. Vychutnávám si každou vteřinu zápasu. Konečně se mi podařilo vychýlit svištící střelu z letové dráhy a kapr se po chvíli stáčí doleva. To je dobré znamení, vlasec začíná znovu zaplňovat skoro prázdnou cívku. Je to běh na dlouhou trať, ale cílová rovinka se nakonec objeví. „Je tady, je tady, Jirko vstávej,“ volám na kamaráda. Ten už však dávno stojí za mnou s podběrákem v ruce. „Dej mu loknout a já ho vyndám jak motýla,“ povzbuzuje mě. Mobydick se nechce odlepit od písečného dna a divoce krouží kolem břehu. Náhle zahlédnu zlatavý stín a hřbetní ploutev poprvé rozřízne vodní hladinu. Krouží stále dokola a občas se za jeho ploutví udělá obrovský vír. Už ví, že je zle. Jeho pohyby nejsou tak vyrovnané a začíná zmatkovat. Teď musím být ve střehu. Zoufalství může někdy dodat obrovskou sílu, která dokáže vyplašenou rybu osvobodit. Nic takového se naštěstí nestalo a kapr hledí na svět lidí přes síťku podběráku. Je to lysec krásných tvarů. Měří rovných 90 čísel a váží 15 kg. Skvělý kapří bojovník. Do vysněných dvaceti kil mu ještě hodně schází, ale to není vůbec důležité. Tančím jako vždy vítězný, indiánský tanec.

Bouřka
Rychle se stmívá, ale není to klasický závěr dne. Přihnaly se černé mraky, které se nahromadily do neuvěřitelných tvarů. Vypadá to na hotové boží dopuštění. Bojíme se krup, ale nakonec jen vydatně prší. Z oblak padají sloupce vody a hladina je plná obrovských bublin. Noční chytání nestojí zanic, ale nad ránem zasekne Jirka krásného „dvanáctikiláka“. Změna počasí záběrům přeje. Po bouřce se hodně oteplilo a ryby jsou při chuti. Pro mě a Lenku už rybolov končí, ale Jirka s klukama jsou ve svém živlu. Všechny věci máme v autě, chceme se rozloučit a odjet, když vtom... Jirkův hlásič zakvílí a odstartuje svému páníčkovi sprint na krátkou vzdálenost. Podle křivky prutu, ohnuté na maximální možnou mez, je jasné, že odjezd ještě o chvíli odložíme. Zdolávání velkých kaprů je nádherný zážitek. Zkušené ryby dokážou velmi dobře rozložit síly a stejně jako rybáři, neustále zdokonalují svoji strategii. Jsou velmi inteligentní a mají výbornou paměť. Pokud je nablízku nějaká vázka, zamíří okamžitě do její náruče. Rafinovaně přejíždějí hrany plné ostrých škeblí nebo vymetají hluboké díry. Jirkův kapr váží 14,5 kg. Zase lysec. Ryba vyšlechtěná do absolutní výšky působí díky kulaťoučkému tvaru velice roztomile. Z minulých soubojů mu zůstalo několik šrámu, které jakoby naznačovaly, že k rybám musíme být maximálně ohleduplní. Rychle nasedáme do auta a odjíždíme, než zabere další kapr. Chytání po telefonu.
Nevím, kolikrát mi kluci do druhého dne volali, ale ryb chytili opravdu požehnaně. Potom i jejich čas vypršel a nastal čas návratu. Třešničkou na dortu se stal jeden z posledních záběrů, který přišel po zásluze na Jirkův prut s tajnou zbraní, v podobě selektivního boilie. Rozlučkový kapr „vytěžený“ z chlumecké pískovny vážil 17,5 kg. Možná, že příště nám konečně zabere ten největší a nejchytřejší kapr.
Možná.
Těším se na další volání divočiny.
Howgh!


Zdeněk Hofman
Foto: Autor a Lenka Štěpničková

Štiky

Zpět

České triky na švédské štiky

Plechová příď rybářské pramice rozráží divoké vlny rozbouřeného jezera. Už několik hodin projíždíme nekonečné rákosové zátoky ve snaze vyprovokovat k útoku velkou štiku. Prší a fouká silný vítr. Pocit strachu potlačuje touha po nevšedním úlovku. Vyrážíme na volnou vodu a míříme k nedalekým ostrovům. Jestli se počasí zhorší, může nám jít o život. Naše kocábka vypadá ve velkých vlnách jako ořechová skořápka.
Nejnebezpečnější úsek uprostřed jezera zvládneme bez problému a zkušený lodivod Jirka Vomáčka navádí loď do závětrné strany ostrova. Dno pod lodí začíná stoupat, echolot ukazuje třicet a po chvíli jen něco málo přes dvacet metrů hloubky. Cítím, jak olovo na konci udice naráží do kamenů. Zvednu prut a navinu několik metrů šňůry. Trhavé „cukance“ mi napovídají, že nástraha projíždí travnatým úsekem. Mrtvá rybička je nastražená metr a půl nad dnem a s největší pravděpodobností proplouvá těsně nad vodním porostem nebo v jeho horní části. Oběma rukama svírám pevně prut a sleduji obrazovku sonaru.

Náhle ucítím silnou ránu
Velmi často se tímto způsobem ohlásí vázka. Tu však okamžitě vylučuji. Špička se celá klepe a brzda vrčí jako pominutá. Je to ryba! Vyskočím z lavičky a ve vteřině zaujímám bojovný postoj. Čeká mě několik minut fascinujícího souboje s královnou švédských vod. Zabrala štika!
Na opačném konci to doslova vře. Velká ryba prchá ze všech sil nekonečnou vodní prérií. Šňůra, která ji nekompromisně spojuje s krutou realitou, zpomaluje šance na záchranu. Nepomáhá ani opakované třepání mohutnou hlavou. Stovky ostrých zubů chňapají po všem, co je na dosah. Marně. Vyděšený predátor a postrach vod se obrací a pluje vstříc svému osudu. Absolutní vláda nad vším živým je zničena. Vždy se najde někdo mocnější a silnější. Možná.
Ryba je skoro u lodi. Ještě ji nevidím, ale instinkt mi napovídá, že se musí každou chvíli objevit. Upřeně sleduji konec šňůry, který prořezává rozbouřenou hladinu a stiskem prstů vychutnávám každou vteřinu souboje. Bojující dravec se nechává několik metrů přitáhnout a potom prudce vyrazí zpět do hloubky. Vždy se mi však podaří naši vzdálenost o trochu zkrátit. Náhle spatřím karabinku koncové montáže. „Už to začíná“, vykřiknu rozrušeně. Jirka se snaží udržet loď na místě, ale silný vítr nás unáší pryč i s úlovkem. Pro jistotu vypíná motor, aby štiku neplašil. Ticho ještě víc vystupňuje dramatičnost celé situace. Vítr narážející do prutu vydává hororově hvízdavé zvuky. Naskočí mi husí kůže po celém těle. Začínám se třást a vůbec nevím, jestli zimou nebo strachy. Možná, že se klepu celou dobu, ale až teď jsem si to uvědomil.



„Támhle je!“ volám na kamaráda, který narychlo sestavuje podběrák. Ve vlně projel velký, stříbrný stín, který mi připomněl torpédo, což je jedna z nejpoužívanějších přezdívek kapitálních štik. Pak se voda rozstříkla a mohutná ryba vyskočila nad hladinu. Nebyl to ale žádný divoký nebo dokonce zbrklý skok, jaký někdy předvádějí menší štiky. Bylo to vynoření připomínající obrovského kytovce, který se dokáže elegantně vynořit celým tělem kolmo k hladině a potom pomalu, vlastní vahou položit zpět. Přesně tak to předvedla moje štika, ovšem v poněkud rychlejším tempu. Kdybych si měl z celého svého života zapamatovat jen jednu minutu, tak těchto pár vteřin mezi ně bude určitě patřit. Okamžik, který vrací každého rybáře do hry a který nám dává energii znovu nahodit a čekat na další záběr. Velryba dopadla do vodního živlu a svojí vahou mi málem vyrvala prut z ruky. Špička pleskla o hladinu a brzda tesklivě zaječela. Štika začala rotovat kolem vlastní osy, potom vystrčila obrovské břicho, prohnula se do oblouku jako luk nebo gymnastka, když dělá most a znovu se vymrštila. Voda vysoko vystříkla a potom už bylo naprosté ticho. Uklidnil se i vítr a ztichla snad celá příroda, jako by chtěla vzdát poctu našemu souboji a popřát slávu vítězům a čest poraženým. „Je pryč,“ pravím smutně a stahuji prázdné trojháčky. Po krátké zastávce na ostrově vyrážíme za dalším dobrodružstvím. Jsem zklamaný, ale něco mi říká, že velkou štiku ještě chytím.



Přišla další
Metrovou štiku jsem za dva dny opravdu přemohl. Byla nádherná. Zabrala za soumraku a měřila 106 cm. Magická hranice byla znovu pokořena. „Metrovka“ jako definice velké štiky je typicky českou specialitou. Rybáři ze severských zemí se drží hlavně váhových měřítek. Za rekordní úlovky považují ryby nad deset, či patnáct kilogramů. Takové štiky ale nebývají samozřejmostí ani ve Švédsku, které je lovem těchto krasavic vyhlášené.


Jak začít
Rybářská turistika se v posledních letech hodně rozmáhá. Vyrazit do světa na zkušenou je velice příjemné zpestření a hlavně jedinečná příležitost získat cenné zkušenosti během velmi krátké doby. Ulovit za pouhý týden dvacet a více štik je v našich vodách téměř nemožné. Mezi nejčastější úlovky patří štiky mezi 50 – 80 cm. Největší výhodou při rybolovu ve Švédsku je chytání z lodi. Tato skutečnost má pro úspěšný lov zásadní význam. Štika nabízenou nástrahu velmi často pronásleduje a zabere až na poslední chvíli, takřka u nohou rybáře. Větší a velká štika však do mělké vody vyjíždí jen ojediněle a díky vrozenému strachu pak nástrahu nedobere. To jsou okamžiky, kdy při lovu ze břehu spatříme, jak se ryba otočí nebo zastaví a pochvíli nenávratně zmizí. Velmi často vyplaší opatrné dravce i naše kroky. Je jisté, že i s lodí se musíme pohybovat velice opatrně, protože zejména trofejní ryby mají svoje zkušenosti. Nejlepší je lodní motor včas vypnout a na místo lovu dorazit setrvačností nebo s pomocí vesel. Neopatrným spouštěním kotvy můžeme způsobit víc škody než užitku. Vlastní lov už ale přináší jen samé výhody. Umělá nástraha vedená od břehu je to pravé ořechové. Predátor vyrazí za kořistí směrem do hloubky, čímž nepřichází o pocit bezpečí a může v klidu dokončit útok. Při lovu u rákosových polí, které patří ve švédských vodách mezi nejoblíbenější loviště, hledám dravce na samém okraji porostu. Právě tady číhají štiky na svoji kořist. Ideální je házet do ok, které do rákosí zabíhají. Chce to trochu zručnosti, ale úspěch je takřka zaručený. Čím blíže se podaří k rákosí dohodit, tím lépe. Někdy rozhodují doslova centimetry. Štika vyrazí tak prudce, až se jednotlivá stébla doslova rozletí. Záběr přichází hned po nahození, ve chvíli, kdy nástraha pleskne o hladinu. Je to nádhera! V místech, kde zabere jedna štika, bývají většinou i další. Tato zkušenost mě přivedla k přehodnocení dosavadního názoru na život a zvyky štik. Až do té doby jsem jako většina rybářů žil v domnění, že štika je pouze stanovištní rybou, která bedlivě střeží svoje teritorium. Na řece Nedre Dalälven jsem pochopil, že dokáže žít v hejnu a velmi často migruje. Najít správné loviště však není lehké. V mělkých zátokách velká štika nebude i kdyby vypadala sebekrásněji Rákosové pláně jsou nekonečné a prozkoumat všechny, není v lidských silách. Bezpečí hloubky hraje opět hlavní roli. Je třeba najít místa např. u strmých skal, kde vodní sloupec u rákosového pole dosahuje alespoň jednoho metru.

Volba vhodné nástrahy
Velmi častá otázka, na kterou neexistuje jednoznačná odpověď. Když se vrátím ve vzpomínkách k úspěšným nástrahám, na které mně nebo mým kamarádům nějaká pěkná štika zabrala, vzpomenu si zejména na velké a středně velké gumy různých barev. Úspěch slavila kombinace bílé a šedomodré, potom šedé a bílé s červenou. Z jednobarevných slavila úspěch hlavně zelená a modrá kopyta. Dvě metrovky se chytily i na malé twistry žluté a bílé barvy. Z plechových nástrah zabodovaly pouze rotačky, ale pravdou je, že tento druh nástrah nikdo z nás moc nepoužíval. Samostatnou kapitolu tvoří wobblery. Mezi hodně úspěšné se zařadily dvoudílné modely různých napodobenin ryb, hlavně štiky a okouna. Dále potom žluto zeleno červené kombinace a modré variace. Na podzim roku 2008 jsme objevili jerky. Známý švédský štikař Hans Nordin nachytal na tyto nástrahy stovky velkých štik. Největší předností je dle mého názoru jejich mohutnost a málo okoukaný pohyb do stran. Ostatní rybí napodobeniny pracují směrem nahoru a dolu. Někteří z nás jerkům naprosto propadli. Díky Hansovi, který mi několik osvědčených modelů půjčil jsem prohnal štiky na mělčinách u rákosových polí. Největší štika se mi bohužel vyhákla u lodi, ale několik kousků mezi 70 – 90 cm se na palubu podívalo. Jerky fungují skvěle, o tom není pochyb. Po dvou dnech jsem je však s poděkováním Hansovi vrátil a pokračoval s Jirkou Vomáčkou v „trolování“.

Není trolling jako trolling
Chytání na volné vodě je cesta k velkým rybám. Jak dlouhá a klikatá bude, záleží na mnoha okolnostech. Překážky, které mohou úspěšný lov zmařit, dělím do dvou základních skupin. Do první patří ty, které je možné ovlivnit. Volba správné nástrahy, montáže, hloubka, výběr lokality i parťáka. Poslední jmenovanou překážku nikdy nepodceňuji. Není nic horšího, než když se v lodi sejdou rybáři různých názorů. Je důležité se předem domluvit, jakou technikou budeme lovit. Pokud vyjedu vláčet za lodí a parťák škemrá u každého rákosí, že chce zastavit, je nejlepším řešením vysadit ho na pustém ostrově a nechat svému osudu. Jinak totiž nenachytá ani jeden a budeme mít pokažený celý den oba. Mezi neodstranitelné překážky patří zejména nepřízeň počasí. Náhlé změny tlaku, větru nebo teploty vody, mohou veškeré úsilí naprosto zmařit. Z dlouho plánované rybařiny se stává apokalypsa, která dokáže přivézt celou výpravu k šílenství. Taková situace prověří pevnost kamarádských vztahů všech zúčastněných. Nějaké štiky se nakonec chytí, ale jsou doslova vydřené. Způsob rybolovu, který s Jirkou provozujeme, je ve skutečnosti vláčení za jedoucí lodí. Od klasického trollingu (hlubinné přívlače) se liší hlavně v přímém kontaktu s nástrahou. Při vláčení (vlečení) za lodí, je nástraha pouze zatížená olovem pomocí paternosterové montáže. Prut je vhodné držet v ruce. Zvedáním a navíjením šňůry dle profilu dna se silně zvětšuje šance na záběr. U trollingu je šňůra s nástrahou připnuta pomocí klipu k vodícímu lanku, zatíženému závažím, které se pomocí vrátku spustí do požadované hloubky. Prut je zasunutý v držáku a rybář čeká na záběr bez jakéhokoliv kontaktu s nástrahou. Nutno podotknout, že obě metody jsou při lovu kapitálních štik velmi úspěšné. Naprostou specialitou našeho týmu je hloubka, ve které nástrahy prezentujeme. Na rozdíl od ostatních rybářů, kteří doporučují hloubku 3 -10 metrů, chytáme v hloubkách 10 – 30 metrů. Převládá názor, že takové hloubky není bez downriggeru (vrátku pro hlubinnou přívlač) možné dosáhnout. Opak je pravdou. Stačí přidat k nástraze olovo 100 – 200 gramů. Za nástrahu je možné použít v podstatě druhy umělých nástrah. Doporučuji však co největší velikost. Já chytám výhradně na mrtvé rybičky.

Doba lovu
Vláčet za lodí je možné po celý den. Pokud štice zkřížíme cestu, určitě zabere. Hlubinné štiky plují velmi často v hejnech. Přijít na nějaký systém jejich tras je během týdenní výpravy nemožné, ale třeba při rybaření na Malérském jezeře, neunikl naši pozornosti fakt, že za soumraku berou velké štiky na útesech obrovských skal. Taková informace má cenu zlata a může být vysněnou vstupenkou do pomyslného klubu „metrovkářů“. Trofejní štiky se nakonec dočká každý, ale mnohem důležitější jsou zkušenosti získané vlastním zkoumáním a pílí. Tyto zásluhy udělají z rybářských turistů opravdové rybáře, pro které se pobyt v přírodě stane životním stylem. Z ryby, kterou si sám vystopuji mám stokrát větší radost, než z úlovku který mi doslova naservíruje profesionální průvodce. Štiku není těžké chytit. Štiku je těžké najít!
Tak ať vám berou.
Howgh!
Autor:Zdeněk Hofman

Jarní lovy

Zpět

Jaro, plavaná a feeder
aneb
tři dny na třech revírech

Sluníčko konečně hřeje. Nejsou to sice žádné tropy, ale pro zahnání myšlenek na sychravé plískanice a hromady sněhu, které nám zima nadělila, bohatě stačí. Zítra vyrážíme rybařit na milovanou Sázavu. Bude tak štědrá, jako vloni? Na podrobnosti si už nevzpomínám, ale naštěstí mám Lenku, která si vede rybářský deníček s neuvěřitelnou přesností.
Nalistuji jednu z prvních stránek roku 2009, nadepsanou magickým slůvkem Sázava a v myšlenkách se pomalu potápím do kalných vod a divokých proudů. Jaro je tady. Ledy se vybouřily a ryby opouštějí svoje zimoviště.

Přípravy vrcholí

Mezi nejpoužívanější nástrahu začátkem sezóny patří jednoznačně bílí červi. Ještě raději chytáme na červy zbarvené do oranžova a červena. Vnadění není třeba nijak intenzivní, stačí i méně výrazné směsi. Aktivita ryb nebývá příliš velká a potravu přijímají opravdu střídmě. Jde hlavně o to, aby si všimly, že se ve vodě něco děje a mají možnost začít hodovat. Záběry bývají vlažné a málo výrazné. Největší úspěch proto budeme slavit s nejjemnějším náčiním, což při chytání na řece přináší první komplikaci. Jarní proud bývá hodně silný a unáší vše, co mu přijde do cesty. Pro všechny případy bereme pruty heavy i medium. Počasí nám přeje. Je krásný, sluneční den a téměř bezvětří.



Lov začíná
Každý si zvolíme jeden hlavní nástroj. Lenka feeder a já boloňku na plavanou. Do počtu ještě nahazujeme dva pruty na položenou, na které nastražíme žížaly. Začínám měřit hloubku a Lenka už má potíže. Hned po prvním nahození uvázla. Je jasné, že dno je plné naplavených větví. Loňská jistota a znalost terénu je nanic. Začínáme od nuly. Napichuji dva červy a konečně nahodím. Splávek se ani nestačí pořádně usadit a první záběr je tady. Nejdřív jen několikrát poskočí a pak se pomalu rozjede. Zaseknu, ale ryba je pryč. Po několika dalších pokusech mi začíná docházet, že půjde o menší rybu. Napichuji jenom jednoho červíka. Splávek se malinko potopí a na háčku konečně uvázne rybka. Je to ouklej. Na sluníčku krásně září. Zřejmě jsem trefil hejno, protože po chvilce vytáhnu několik dalších. Lenka ještě stále řeší problém s vázkami. Nahazuje jen do jedné třetiny řeky a na konto si konečně připisuje první úlovky. Dvě oukleje a houzka. Počáteční radost začíná vytlačovat touha po větší rybě. Záměrně přidávám na háček další červy, ale nic naplat, zabere zase ouklej. Nastavím ještě větší hloubku a k červům přidám zrnko vakuované kukuřice. Nahodím o kousek dál od břehu. Léňa si našla koridor mezi vázkami, který ji umožňuje delší hody. Tato zkušenost ji stála pět krmítek. Změna hloubky, lovného místa a větší nástraha se vyplatila. Berou nám plotice. Na feeder větší, až pětatřicet centimetrů. Na jarních lovech je nejkrásnější, že člověk je vděčný za každou rybičku. I ta nejmenší ouklej nebo hrouzek dovede upřímně potěšit. Někdy se radujeme dokonce z pouhého záběru. Každý kontakt s rybou má svoje kouzlo. Se stoupající teplotou vody se zvyšuje i aktivita ryb. Začnou spolehlivě brát plotice, podoustve, cejni i kapři. Staré přísloví, že s jídlem roste chuť, funguje v tomto případě naprosto spolehlivě. Začneme remcat, že už nám to oťukávají zase jen čudly. Z plotic se stanou otravné plotičky a kapři sice berou, ale jenom malé kusy. My chceme chytat trofejní. Měkké nástrahy vyměníme za tvrdé a líčíme jenom na klasické boilie. Na prohřáté letní vody si však musíme ještě nějaký čas počkat. Pro úspěšný jarní lov je třeba brát ohled na jemnost celé sestavy. Záběry někdy bývají jen těžce rozeznatelné. Výjimku pochopitelně tvoří ryby, které jsou aktivní celou zimu, jako třeba tloušti nebo okouni. Ty můžeme úspěšně lovit na žížaly a rousnice. Kapři začínají pravidelně přijímat potravu při teplotě vody od 8°C. Musíme však počítat s faktem, že budou nástrahu jenom očuchávat. Pro toto období je feeder medium nejlepší volbou, protože na jemné špičce je vidět každý pohyb. Nic ale není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Cestu nám zkříží silný proud, ve kterém se lehké krmítko jen stěží udrží. Mnohem vhodnější je proto tvrdší prut, s označením heavy, jenže ten zase není tak citlivý. Bludný kruh se uzavírá a to nemluvím o spoustě trávy, klacků a dalších nečistot, které řekou putují. O záběry pak nebývá nouze, ale ryby se jen stěží dočkáme. Chce to opravdu notnou dávku trpělivosti.

Opakovaně prokrmuji celé lovné místo
Oukleje a hrouzci zůstávají v mělčích partiích řeky. Na hloubce berou kromě plotic i tloušti a menší podoustve. Je to krásná rybařina. Závodíme, kdo chytí více ryb. Plavaná je dnes jasný favorit. Dvanáct ouklejí už feeder nemá šanci dohnat. Je pravda, že u dna zabraly největší plotice, ale jedna z posledních ryb, kterou zlákalo pomalu plující sousto, potvrdilo jasné vítězství pro plavanou. Zabral mi první letošní kapr a byl to opravdu razantní útok. Splávek zmizel ve vteřině. Byl to takový ten záběr, kdy je okamžitě jasné, že se děje něco mimořádného. Žádná ouklej, či plotička. Jemná boloňka se prohnula v celé své šestimetrové délce a brzda navijáku hrčí naplno. Ryba prchá po proudu a já opojen krásou souboje, stojím na břehu a vychutnávám si každičký okamžik. Na první pohled by se mohlo zdát, že všechny takové zážitky jsou stejné, ale opak je pravdou. Každý souboj je jiný a jednotlivé nitky drobných příběhů se spletou v jedno velké a silné pouto, které nás s naší vášní navždy spojí. Kapr je na břehu. Radostně kolem něj poskakuji a tančím indiánský tanec, jako vždy, když se nikdo nedívá. Je to zlaťoučký šupináč nižšího vzrůstu. Není moc velký, ale je první a tím jeho cena mnohonásobně roste. Pro dnešek jsem vítězem. Lenka to bere sportovně. Naštěstí netuší, jakou zkoušku ji na zítra svatý Petr připravil. Nechytí ani rybičku, zatímco já budu tahat jednu rybu za druhou. To však netuším, co mě čeká pozítří.


Labe u Smiřic a Správčický písák
Pro další den lovu vybíráme jedno z mých nejoblíbenějších lovišť na horním toku Labe. Je zastrčené v polích a zbytek cesty musíme jít pěšky. Největší výhodou je potok, vytékající do řeky. Na soutoku vznikla poměrně velká, i když mělká tůň, kterou při dobrém stavu vody ryby s oblibou vyhledávají. V létě je celé ústí zarostlé vodní trávou, ale teď na jaře jsou podmínky k lovu ideální. V potoku je křišťálově čistá voda a všechny ryby vidím na vlastní oči. Vody teče v řece dost, dokonce až příliš. Proud je hodně silný. Feeder medium vůbec nepřichází v úvahu. Lenka proto stejně jako na Sázavě, volí tvrdší prut, navazuje těžké krmítko a nahazuje do koryta řeky. V tůni je najeté hodně početné hejno ryb. Nejvíc je plotic, tloušťů a proudníků. Několik kusů už dosahuje slušné velikosti. Ty se drží o něco hloub a nedaří se mi je přesně určit. Podle tvaru hřbetních ploutví však mohu s jistotou vyloučit kapry. Potichu rozbaluji plavačkový prut, nastražím několik červů a nahodím. Hloubka je nastavená těsně nad dno, tedy asi padesát centimetrů. Hrstí červů ještě zakrmím. Ryby zpozorní, vyrazí k padajícím soustům a začínají zobat. Splávek se trošku zhoupne a náhle se rozjede. Na nic načekám a zaseknu. Na háčku se mrská lapená ryba. Snažím se rázně ukončit souboj, aby nevyplašila ostatní labužníky. Je to překrásný perlín. Stříbrné tělo lemují pastelově červené ploutvičky. Opravdový skvost naší rybí říše. Chvíli si svůj úlovek vychutnávám a potom pouštím zpět na svobodu. Lenka stihne všechno zdokumentovat. Znovu nahazuji. Ryby jsou však podle očekávání rozplašené a dlouhou dobu se nic neděje. Lenka je na tom ještě hůř. Špička feederu se sice každou chvilku zatřese, ale většina těchto signálů patří proudícímu Labi, které unáší ve svých vlnách kdeco. Ryby v tůni se konečně uklidnily a další odvážlivec putuje na břeh. Je to jelec proudník a měří 30 cm. Je hodně podobný tloušťovi, ale vykrojení řitní ploutve směrem dovnitř, je dostatečným rozlišovacím znakem.

Zkouším změnu jídelníčku
Červy vyměňuji za žížalu. Nahazuji o kousek dál, směrem k tajemným velkým rybám, které se drží na rozhraní proudu a tišiny. Hnojáčka však zcela ignorují. Netečně proplují kolem splávku a obloukem se vracejí zpět. Působí hodně nafoukaně a to mě dráždí. Musím je dostat. Napichuji znovu červy, ale místo tří, rovnou šest kousků. Měním také strategii lovu. K prvním dvou uloveným rybám doplula nástraha z potoka. Teď nahazuji naopak do řeky a splávek nechávám strnout vodním vírem, který s ním několikrát zatočí a potom odhodí na jakousi vedlejší kolej, která dopraví nastraženou udičku k velkým rybám z druhé strany. Lest se zdařila. Dvě z pěti velkých ryb se otočí směrem k hloubce a vyjedou za kořistí. První, největší kus jede přímo k háčku. Napětím ani nedýchám, je to hotové drama. Pevně svírám prut a čekám, jakou roli mi scénář života přidělí. Velikán se zastaví u vyhlédnuté kořisti, tlamičku má doslova přitisknutou k červíkům, ale nezabere. Musejí ho lechtat svými ocásky, ale nic naplat, pluje dál. O to rozhodněji jedná jeho kolega. Jako by se bál, že si to vůdce smečky rozmyslí. Bez váhání zhltne lahodné sousto a vrací se zpět. Ani nevím, jestli se splávek potopil. Moje oči byly upřené jenom na háček s červy. Zásek rybu hodně překvapil. Divoce škubne celým tělem a uhání po proudu, co ji síly stačí. Z cívky mizí vlasec a prut je ohnutý až k hladině. Musím postupovat velice jemně. Nejdřív se mi daří rybu zastavit, obrátit a pak pomalu přitáhnout. V silném proudu mi to zabere několik minut, které se zdají být nekonečné. Nakonec je unavená ryba zpět v tůni a začínám věřit, že mám vyhráno. Ještě několik piruet u břehu a je v podběráku. Položím ji do trávy, několik vteřin odpočívám, jako bych ukládal do paměti celý zážitek, aby zůstal v mé mysli navěky zaznamenán. Je to nádherný cejn 55 cm. Celý stříbrný, vysoký a mohutně stavěný. Opravdový bojovník, který neztrácí energii ani na břehu. Hodně velkých cejnů působí v takové situaci sklesle a odevzdaně. Prohráli a to je zlomilo. Můj dnešní cejn je jiný. Tváří se stále odhodlaně, s chutí bojovat dál. Taková ryba si zasluhuje dostat druhou šanci. Příště už možná stejně, jako jeho větší a zkušenější kolega, prokoukne léčku. Jenom připluje těsně k nástraze, zasní se nad lahodným soustem a v klidu odpluje. Podařilo se mi přelstít ještě jednoho perlína a dvě plotice. Pak už ryby definitivně pochopily, že bude jistější se pro zbytek večera postit. Lenka, pro kterou skončilo chytání v korytě řeky naprostým fiaskem, zkouší nahradit plavanou jinou technikou a nahazuje do tůně na těžko. Ryby však neberou. Pomalu se smráká a dostávám nápad, který by mohl Lenku vrátit do hry.



Správčický písák
Známá královehradecká pískovna leží kousek od Labe. Znám ji velice dobře a konečně si trochu odpočineme od říčních proudů. Lenka nastražuje oblíbenou kombinaci červů a měkké kukuřice. Mně už se nechce sestavovat feeder a tak zůstávám věrný plavané. Po hodině lovu jsme bez záběru. Je úplná tma. Doplňuji splávek chemickým světýlkem a znovu nahazuji. Červi nastražení ve třímetrové hloubce pomalu připlouvají ke břehu, až se broček opře o dno. Splávek se zastaví. Ve tmě vypadá jako světluška, která odpočívá na hladině. Sleduji ho tak upřeně, že se mi najednou obraz začíná mlžit. Protřu si oči, ale vidím stále špatně. To není mlha! Splávek je potopený pod hladinou a pomalu se potápí. Ani nevím, jestli je vlasec napnutý. Zvednu prut a cítím silný tah. Pro jistotu ještě lehce zaseknu. Ryba je asi patnáct metrů od břehu a brání se opravdu energicky. Většinu výpadů však zvládá jemná akce boloňky a brzda zahrčí jen ojediněle. Lenka narychlo sestavuje podběrák a za chvíli se už radujeme z krásného šupináče. Není to sice žádný obr, měří 42 cm, ale tolik úlovků za jeden den potěší. Do skončení lovu chytím ještě dva. Lenka, ani další dva kolegové chytající kousek od nás, nemají ani jeden záběr. Plavaná funguje i v noci, to je dobrá zkušenost.

Lence patří Rozkoš
Třetí den se mi nechce vstávat. Jsem plný dojmů z předešlého dne. Lenka je mnohem čilejší a udává rytmus další výpravy. Míříme na ÚN Rozkoš. Počasí se podstatně zhoršilo. Oblohu zaplnily husté mraky a fouká silný vítr. Díky dobré znalosti terénu a troše štěstí vybíráme první místo od hlavní hráze, kde je rybolov povolen. Hustý křovinatý porost nás chrání před studeným větrem a výběžek zátoky alespoň částečně tlumí před nárazy obrovských vln z volné vodní plochy. I tak je hladina silně rozbouřená a je jasné, že lov na plavanou bude náročný. Po včerejším úspěchu to však chci zkusit za každou cenu. Problémy nastávají už při měření hloubky. Silný vítr se opírá do prutu a je těžké ho udržet v ruce. Když konečně nahodím, bičují vlny splávek tak divoce, že během několika vteřin skončí na mělčině u břehu. Lence se daří mnohem lépe. Konečně prolomila smůlu. Ve větru je sice problém rozeznávat některé záběry, ale jsou naštěstí tak razantní, že po chvilce uvázne na háčku první ryba. Čekám s podběrákem a po očku sleduji šťastnou rybářku, jak postupně získává nad rybou převahu. Je to kapr lysec. Několikrát se nám ukázal ve zkalené vodě, která má díky jílovité půdě a velkým vlnám, barvu bílé kávy. Radost z úlovku je veliká, ale Lenka se nechce ani fotit a znovu nahazuje. Příroda je štědrá a okamžitě ji bere další. Tentokrát šupináč. Současně ji zabere i druhý prut nahozený na těžko. Policajta už dávno vytlačily vlny až k prutu a ryba se oběsila sama. Přispěchám na pomoc a mát tak jedinou možnost, povodit si rozkošského kapříka. Zbytek dne už je pod taktovkou Lenky a tvrdého feederu heavy. Když vytáhne pátého kapra, zabalím plavačku a zkouším feeder. S prutem medium však nemám v obrovských vlnách šanci poznat ten správný okamžik.

Závěr
Šestou rybou je cejn a pak zabere další lysec. Kukuřice a červi rybám opravdu chutnají. Lenka chytne celkem deset kaprů a tři cejny a stává se jasným vítězem. Září štěstím. Je to krásný začátek rybářské sezóny. Mám stejnou radost, kterou však překrývají nezodpovězené otázky. Proč někdy ryby neberou? Jak na ně vyzrát? Naučit se chytat ryby je práce na celý život. Je to ale nádherná práce. Každý lov přináší další zkušenosti. Po třech dnech rybaření na třech revírech, je jasné, že pokud nezvolíme správnou techniku nebo dostatečně jemné náčiní, odejdeme od vody s prázdnou a přitom ryby berou. V rozbouřených vodách, za silného větru, je zase lepší tvrdší sestava. Na plavanou je možné lovit úspěšně i v noci.


Musíme neustále pozorovat, zkoušet a zkoušet. V některých případech nám není nic platné, že chytáme na nejslabší vlasce a malinké háčky, když se ryby zdržují uprostřed vodního sloupce nebo dokonce těsně pod hladinou. Někdy se prostě vyplatí vyměnit plavačku za feeder a naopak. Jedinou útěchou nám může být fakt, že pokud by nám braly ryby pořád, přestalo by nás to určitě bavit. To se ale nestane. Howgh!

Autor:Zdeněk Hofman

Tloušti

Zpět

Lovíme tlouště aneb vodní prase všechno spase

Stojím přikrčený na břehu Labe a vyhlížím svoji rybu. Objevuje se v pravidelných intervalech. Vypluje z hlubiny uprostřed řeky a těsně pod hladinou krouží kolem. Určitě hledá něco na zub. Pomalu, ladným tempem prozkoumá tišinu při břehu a po chvíli se vrátí zpět, až zmizí z dohledu. Je to velký tloušť. Jelec samotář měří odhadem padesát centimetrů.
Využívám jeho chvilkové nepřítomnosti a rychle připravuji udici. Slabý vlasec, nenápadný splávek a malinký háček. Žádné bročky, nic co by tlouště mohlo vylekat. Napíchnu vařené kolínko a několik dalších připravím do ruky. Je nejvyšší čas, ryba se vrací. Její dráhu už znám a opatrně házím dvě kolínka asi tři metry před tlouště. Zvědavá ryba okamžitě reaguje a rychle zamíří k lákavým soustům. Jedno spolkne hned a za druhým zajede v mistrné piruetě do hloubky. Po chvilce přihodím další a situace se opakuje. S největší opatrností uchopím prut a nahodím. Tloušť zabere v okamžiku, kdy nástraha pleskne o hladinu. Zaseknu a cítím silný tah. Splašená ryba hledá spásu uprostřed řeky. Brzda hrčí a vlasec rychle mizí z cívky. Je to tvrdý souboj. Zkušený bojovník vsadil na několik mohutných výpadů, do kterých vložil veškerou energii. Prchá po proudu, ale síly mu ubývají. Velkým obloukem se otáčí směrem ke mně. Získávám převahu a pomalu navíjím. Vyhráno ale nemám. U břehu propadne velká ryba panice a několikrát prchá zpět, do koryta řeky. Tluče kolem sebe ocasní ploutví a zuřivě mrská hlavou. Rychlý chvat podběrákem ukončí celé drama. Můj největší tloušť měří 52 cm. Od této příhody uplynulo mnoho let. K chytání tloušťů se ale pravidelně vracím.



Jelec tloušť bere celý rok

Je to vděčná ryba, kterou můžeme lovit od jara do zimy téměř všemi způsoby. Na plavanou, položenou, přívlač i muškování. Najdeme ho v pstruhových i mimopstruhových pásmech. Tře se v dubnu a květnu. Naprostá většina sportovních rybářů lov jelce miluje. Nedorůstá sice takových rozměrů, jako třeba kapr, ale přelstít plachou a věčně nedůvěřivou rybu, vyžaduje notnou dávku trpělivosti. Větší jedinci jsou i přes svoji abnormální žravost hodně opatrní. Někdy stačí i příliš nápadný splávek nebo hlučně nahozená nástraha a ryba je v mžiku pryč. To platí zejména při letním lovu na hladině. Jelci vjíždějí do mělčin a vytahují i do menších přítoků. Na jednom z nich s oblibou lovím na třepačku. Potok protéká lesíkem a hustý porost mi dovoluje nenápadný pohyb po břehu. Jako náčelník apačů se plížím houštím, s teleskopem v ruce. V kapse svírám sklenici s nachytanými lučními koníky. Hmyz je vynikající nástraha. Lehký vlasec zatěžuji asi dvacet centimetrů nad háčkem, krátkým klacíkem, který na malých tocích používám i jako splávek. Potichu rozbalím teleskop, napíchnu koníka a nastraženou udici opatrně spouštím na hladinu. Koník žbluňkne do vody a díky třepavým pohybům rukou začíná skákat na hladině. Zvědaví tloušti okamžitě zbystří zrak a vyrazí směrem k lákavé kořisti. Nástrahu nikdy nespouštím přímo mezi ryby, ale o kousek dál, abych je nepoplašil. Lov na třepačku je fantastický a napínavý. Celé drama vidím na vlastní oči. Koník tančí na hladině ve svůdném rytmu a záběr na sebe nenechá dlouho čekat. Tloušť je velký bojovník a zdolávání na dlouhou dobu vyplaší celé hejno, které uprchne do bezpečí. Je proto dobré pokusit se hned napoprvé ulovit tu největší rybu. Pokud uniknou zpět do hlavního toku, pokračuji v chytání s koníkem v říčním proudu. Splávek opět bez olova, pluje volně položený na hladině. Nástraha poskakuje po dně nebo se třepotá ve sloupci a když ryba zabere, vyrazí splávek jako šíp proti proudu. Tento způsob funguje hlavně v mělčích partiích řeky. V hlubších vodách dovážím splávek malými bročky. Hloubku nastavím nad dno, protože tloušť vyhledává potravu nejraději ve sloupci. Je to opravdový všežravec a díky této vlastnosti a silnému apetitu si vysloužil přezdívku vodní prase, které spase opravdu všechno. Nejčastěji používám těstoviny, veku, kukuřici, červy a žížaly.Velmi dobře bere na třešně i jiné peckovité ovoce. Někdy je třeba tlouště na tento druh nástrahy naučit a několik dní předem vnadit.

Zabere i na rybičku
Nevím, čím to je, ale znám několik revírů, kde tloušti na rostlinné nástrahy, těsta, ani kolínka nereagují. O to mají větší chuť na maso. Jedno léto jsem vyrazil lovit candáty na Lužnici u Dobronic. Kamarád mi prozradil skvělé místo pod jezem. Za soumraku nastražuji dvě mrtvé plotičky na dno a těším se na candátí tanec. První záběr na sebe nenechá dlouho čekat. Kamínek spadne z cívky (viz obrázek) a uvolněný vlasec mizí v temné hlubině. Jeho směr však nevěští nic dobrého, vede do blízkého stromu, spadlého do vody. Moje tušení se vyplňuje hned po záseku. Ryba je ve vázce a nezbývá mi nic jiného, než šňůru utrhnout. Druhý záběr přichází za pár minut. Tak skvělý začátek mě překvapil, ale dravec míří opět do roští. Na nic nečekám a razantně zasekávám. Nad hladinu však vyletí jen olůvko a prázdný háček. Jsem rozmrzelý, ale znovu nahazuji. Tu bestii musím dostat. O záběry není dnešní večer nouze. Přichází třetí, čtvrtý a další, ale tajemná ryba stále uniká. Ke vší smůle začalo silně pršet. Kdo by však balil nádobíčko, když berou a možná to jsou i věčně náladoví candáti. Po desátém záběru už propadám šílenství. Na kost promočený přemýšlím, kde se stala chyba. Když nechám jet rybu příliš dlouho, zajede do vázky a v opačném případě vyjde zásek naprázdno. Ze zoufalství nastražím jenom malinký rybí ocásek a těsně před půlnocí mám konečně štěstí. Papírové čihátko poskočí a spadne z vlasce. Na nic nečekám a rychle zaseknu. Ryba je na háčku! Souboj netrvá dlouho a po krátkém přetahování vyndávám divoce šplouchajícího tlouště, asi třicet centimetrů velkého. Záhada je vysvětlena. Proto ryby prchaly do potopených větví. Candát by se s největší pravděpodobností vrátil do koryta řeky. Tloušti na mrtvé nebo živé rybičky berou spolehlivě. Někdy se však chovají jako mlsní kocouři a chvíli trvá, než zjistíme, jestli mají chuť na maso nebo sladká kolínka. Candát mi na Lužnici nakonec zabral. Druhý den dopoledne ho zlákala pařená houska, nastražená na kapra. Osud bývá někdy plný náhod a překvapení. Naučil mě však chytat tlouště na mrtvé rybičky u dna. Kdo chce mít při rybařině dostatek pohybu, zvolí lov přívlačí. Vhodná je lehčí sestava s drobnější nástrahou. Úspěšné bývají wobblery, rotační třpytky, twistry a smáčci.

Tlouště nezastaví ani velké kuličky boilies
V horkém létě vyrážíme lovit sumce. Využíváme výjimky z rybářského řádu, kdy je na Labi povolen lov sumců nonstop. Počasí nám přeje a vousáči berou. Po východu slunce však šance na záběr rapidně klesá. Sestavuji kaprové pruty s plánem ulovit velkého šupináče. Nastražuji boilies s příchutí makrely o velikosti 20 mm. V klidu se rozvalím na lehátko a protože na kapra se většinou čeká dlouho, těším se na lenošení a střádání sil pro další noční lov. Po pár minutách však přeruší můj klid ječící zvuk hlásiče. Bere ryba! Vyskočím, zvednu prut a zaseknu. Cítím odpor, ale velký kapr to není. Razantní škubání oznamuje, že bojovník se jen tak nevzdá. Je to velký tloušť. Měří 38 cm. Chytím jich ještě několik. Berou na všechny druhy boilies s masovou příchutí, včetně pelet. Nakonec mě zmáhá únava a proto nastražím co nejtvrdší a největší kuličky s ovocnou příchutí. Konečně mám klid. Menší ryby nástrahu sice „ožužlávají“, ale nemají šanci. Místní rybáři mi vyprávějí o velkých tlouštích nad padesát čísel. V těchto vodách považují takovou rybu za běžný úlovek.


Ideální ryba pro zimní měsíce Pravdou je, že na lov tloušťů mám většinou málo času. Od dubna začínají brát kapři a v červnu začíná sezóna dravých ryb. Na vodní prasátko si vzpomenu až na konci roku, kdy se voda ochladí a většina ryb přestane brát. Štiky a candáti jsou sice stále při chuti, ale s nástupem nového roku roztáhne svoje perutě anděl strážný v podobě rybářského řádu a dravcům nastane zasloužený čas hájení. Teprve pak přijdou na řadu milovaní tloušti. Hledání ryb na velkých tocích bývá problém, který vyžaduje určité zkušenosti. V zimních měsících se tloušti zdržují v nejhlubších partiích řeky, na rozhraní tišiny a proudu. Chladná voda je většinou hodně čistá a příroda se zabalí do pošmourného, šedivého hávu. Z tohoto důvodu volím nenápadné oblečení a stejnou pozornost věnuji i pohybu na břehu. Dupání a praskot větví při chůzi, může ryby nadlouho vyplašit. Stejně tak i hlučné bouchání dveřmi auta nebo můj stín dopadající na vodní hladinu. Tloušti žijí v místech s dostatkem úkrytů. Vyhledávají balvany, potopené větve, stromy a další překážky. Odtud vyrážejí na lov. Pro úspěšný lov je důležité jemné náčiní. Nenápadný splávek a menší háček je samozřejmostí. Nejraději chytám na jeden prut a ryby hledám. Chodím kolem vody a prochytávám nadějná místa. Tloušti jsou hodně zvědaví a velmi dobře reagují na pohyb. Je proto dobré během lovu něco do vody hodit. Stačí několik kousků návnady nebo klidně i kamínků. V pohybu musí být i nástraha. Při lovu na plavanou nastavím hloubku těsně nad dno a nástrahu nechám volně unášet. Jakmile se zastaví, nahazuji znovu. Ideální zimní nástrahou jsou žížaly, rousnice, ale i drůbeží střívka a kousky jater.

Vyrážím na Sázavu
Tuto řeku navštěvuji celoročně a o početných tlouštích hejnech proto dobře vím. I přes to, že není typickou rybou dna, mi často zabral na feeder. Nejvíc na červy nebo kukuřici. Pamatuji dny, kdy brali dokonce jenom tloušti. Žádné velké kusy, většinou 10 – 25 cm. Zajímavé je, že v některých obdobích naopak nezabral ani jeden. I tloušti mají své dny. Od rybářských kolegů, kteří propadli přívlači, si často vyslechnu vyprávění o souboji s velkým tlouštěm přes čtyřicet čísel. Plný nadějí vyrážím tuto skutečnost prověřit. Je začátek listopadu, takže paleta nabízených nástrah je poměrně bohatší. Je krásný, sluneční den. Nejdřív vybalím jemný, vláčecí prut a zkouším štěstí na populární smáčky. Dokonalá imitace rybího potěru poskakuje po dně, ladně proplouvá proudem a dráždivě vyčkává v tišinách. Postupně měním i barvy, od přírodní, po bílou a červenou. Ta zaujala několik menších okounů, kteří ji pronásledovali až ke břehu. Nezabral však žádný. Na řadě jsou živé rybičky. První prut nahodím na štiku k potopenému stromu. Druhý už patří jenom tloušťům. Pomocí těžkého olova změřím hloubku, nastražím malou střevličku východní a nahodím do tišiny za stromem. Malinký splávek „pumpuje jako divý“, ale vystrašená rybička žádného dravce nevydráždila. Minuty ubíhají, několikrát měním hloubku a stále nic. Střevličku nahrazuji hrouzkem, ale ryby neberou. Takové krásné místo a nezabere ani šupina. Nemůžu pochopit, že na rybičku nezaútočí ani menší okoun, který pronásledoval červeného smáčka. Nevýhodou zimního období je velmi krátká doba lovu. Rychle se začíná šeřit a zbývá mi poslední hodina. Tolik jsem si tlouště přál, ale tak už to chodí. Všechna přání nemohou být vyslyšena. Na ty méně úspěšné dny každý rybář časem zapomene a v mysli mu zůstanou jen báječné zážitky skvělých soubojů. Začínám snít, když tu náhle dostanu spásný nápad. Rousnice! Několik mi jich zbylo z minulé výpravy. Pouštím hrouzka na svobodu a napichuji rousnici. Znovu nahodím do tůňky, kde na svůj krutý osud marně čekaly nástražní rybičky. Splávek se ani nestačí usadit na hladině, trochu se nakloní, potom poskočí a pomalu se rozjíždí do koryta řeky. Zbrkle zaseknu, až splávek vyletí z vody a zamotá se do stromu za mnou. Potichu si nadávám. Taková amatérská chyba. Je jasné, že při chytání na velkou rousnici nesmím sekat hned, ale počkat, až se ryba zažere. Po chvilce nahazuji do stejného místa. Ruce se mi chvějí, jakoby mi kolem splávku kroužila metrová štika.



Ryba naštěstí bere znovu. Nejdřív jenom několikrát ťukne a potom se pomalu rozjíždí. Splávek mi připomíná potápějící se ponorku. Už vidím jenom periskop, ale i ten po chvilce zmizí. Tréma je pryč a čekám na vhodný okamžik. Ani nevnímám, že se zatím úplně setmělo. Zaseknu a cítím tah ryby. Po celodenním čekání si slastně vychutnávám několik vteřin souboje, toho fantastického zážitku, který mě nikdy neomrzí a který mě jako magnet neustále přitahuje k vodě. Tloušť zakončil divokou jízdu v podběráku. Není sice trofejní, měří 33 centimetrů, ale ke štěstí mi stačí, protože neodejdu s prázdnou. Kdesi ve svém nitru si odnesu nádherný zážitek. Dnes lov končí, ale zítra budu pokračovat. Jsem bohatší o další zkušenost a příště už možná přelstím opravdového sázavského obra.

Poslední rada
Nezapomeňte, že od 16. března do 15. června je jelec tloušť v mimopstruhových revírech hájený.
Tak ať vám berou.
Howgh!

Autor: Zdeněk Hofman

Rujana

Zpět

Rujana aneb Lov velkých štik

Příběh první lodi

Vyrazit na ryby v zimě a ještě k tomu na sever je ten nejbláznivější nápad, jaký může člověk dostat. Naše parta takové nápady má. První únorový den roku 2009 je ve znamení teplot pod bodem mrazu. Fouká silný severní vítr a moře je rozbouřené. Šest rybářských nadšenců přesto nastupuje v přístavu nedaleko městečka Schaprode do dvou rybářských lodí a po chvíli již pluje ledovou tříští, která pokrývá hladinu kolem břehu. Kaše z drobných kousků ledu mi připomíná míchané drinky. Lahodné nápoje se však většinou popíjejí v teple.



Nás čeká sedm hodin zimy a mrazu. Následné utrpení je však vyvážené napětím a touhou po splnění rybářských snů. Zátoky na Rujaně jsou jedním z nejlepších lovišť velkých štik v Evropě. Metrová štika je v těchto vodách běžný úlovek a chytají se i mnohem větší, až v délce 140cm. Průvodce v naší lodi se jmenuje Torsten. Je to ostřílený, asi třicetiletý chlapík. Umí perfektně vláčet a díky moderní technice ví o každém dobrém lovišti. Co mě nejvíce překvapilo je, že štiky budeme lovit na mělčinách. Nejvíce záběrů je prý v hloubkách do tří metrů. Osobně bych v zimě hledal ryby v nejhlubších partiích zátoky.

Vyplouváme
Cesta na první loviště naštěstí netrvá moc dlouho. Rychlá plavba a stříkající voda ještě násobí vládu ledového království. Dávám si šálu přes pusu, mrazivý vzduch se nedá dýchat a tuhne mi brada. Torsten vypíná motor a hodí do vody driftovací vak. Připravujeme pruty, zahříváme se svařákem a německý náčelník vyndává obrovský kbelík plný nástrah. Každý vyfasujeme po jedné velké gumové rybě. „Musíme zjistit, na kterou barvu berou,“velí Torsten.

To je dobrý nápad, protože experimentování na vlastní pěst je zbytečná ztráta času a málokdo může potom úspěšnou nástrahu půjčit i ostatním kamarádům. Na Rujanu stačí přijet jenom s prutem, navijákem, pletenou šňůrou a pevným ocelovým lankem. Osvědčené nástrahy vám rádi půjčí ochotní průvodci. Patří mezi ně i hlavně velké gumy. Minimální velikost je 15 cm. Torsten nám ukazuje dokonce 30 cm twister bleděmodré barvy, který je úplně rozkousaný. „Je velmi účinný, když táhnou sledi,“ vypráví vážným hlasem. „Minulý rok jsem na něj během půl hodiny chytil dvě obrovské štiky. Měřily 120 a 122 centimetrů.“ Nevěřícně zíráme na úspěšného lovce a snažíme se si představit zdolávání takových megatorpéd. Začínáme lovit. Echolot ukazuje třímetrovou hloubku. Nahazuji zelené kopyto, Martin červené a kluci vzadu žluté a modrobílé. Po nahození začínám pomalu navíjet a úplně zapomínám na studený vítr a bouřící moře. Chvílemi mám sice problém udržet stabilitu, ale ani bláznivé houpaní lodi mě neodradí od dalších hodů. „Mám ji!“ zakřičí po několika hodech Martin Štěpka. To je neuvěřitelné. Martin opravdu táhne štiku. Po patnácti minutách lovu. Vloni jsme na první záběr čekali více než půl dne. Martinova štika je už skoro u lodi. Drží se v hloubce a vypadá to, že nebude nejmenší. Bojuje divoce, ale nakonec prohrává. „Tak pojď holka,“ směje se úspěšný lovec a navádí unavenou rybu k Torstenovi, který ji zkušeným chvatem vyndává z vody. Rychle připravuji fotoaparát. Rujanští vyznavači metody chyť a pusť, chtějí rybu co nejdříve vrátit do jejího živlu. Štičí divoška měří 88 centimetrů. Je nádherně zbarvená. Mohutné bílé břicho přechází postupně do šedozeleného odstínu, který je na hřbetě úplně tmavý a posetý drobnými bílými šupinkami. Nažloutlé tygří pruhy, výrazné hlavně u malých štik, se už dávno změnily v jednotlivé skvrny. Je to opravdová královna vod. Elegantní, tajemná krasavice, kterou člověk miluje, ale trochu se ji i bojí. „Berou na červenou,“ praví anglicky náš náčelník a rozdává nám další „rudochy“. „To je hrozná barva,“ kroutím nevěřícně hlavou. Jako vyznavač lovu na přirozenou nástrahu mi podobné odstíny dělají problémy, ale je hodně zataženo a proto asi pestrá barva dobře funguje. Od této události už z naší bárky létají do všech stran jen červená kopyta Relax. Na každém lovišti se udržíme asi patnáct minut. Potom nás vlny odnesou do hlubších partií a je třeba změnit lokalitu.

Metrovka
„Změna místa, ryba jistá,“ volám na Jiříka. Popíjíme svařené víno, kluci kouří a Torsten vytahuje driftovací vak. Za pomoci JPS plujeme vstříc dalším dobrodružstvím. Během jízdy ve velkých vlnách, se opařím svařákem a je mi konečně teplo po tváři. Stává se ze mě ostřílený mořský vlk, který necítí bolest a to ještě nevím, že brzy dostanu do hlavy kopytem s dvaceti gramovou hlavičkou. Další záběr má náš lodivod. „Big pike,“ křičí radostně a má pravdu. Na hladině se překulilo mohutné rybí tělo. Zmrzlýma rukama se snažím nastartovat kameru, ale souboj je rychle u konce. V mrazivé vodě štiky moc nebojují nebo jsou na občasnou exkursi do lodi už zvyklé a nechtějí se zbytečně vysilovat. Měří rovný metr. Torsten se usmívá, jakoby se nechumelilo. Zřejmě vůbec netuší, že pro nás je metrovka magická hranice, která znamená úctu a obdiv ostatních rybářů. „Hoši, to nemá chybu, dvě ryby za hodinu je dobré znamení!“ zvolá Jirka Kraetzer a ví, co říká. Je jedním z členů loňské výpravy, kdy naši loď navštívily jen tři štiky. Metrovka je už dávno doma a my dřeme jako blázni. Taháme však jenom trávu, která tu roste i v zimě. Zkoušíme různé barvy i tvary nástrah a házíme a házíme. Několikrát měníme loviště, až konečně najdeme to pravé. Další ryba zabrala Jiříkovi. „Je tam, cítím jak se mrská,“ hlásí šťastný lovec a vyvrací tak naše pochybnosti, že zasekl další travnatý drn. Vítr, který naráží do ohnutého prutu, vydává hvízdavé zvuky a ještě více tak umocňuje dramatickou atmosféru. Jirka je ve svém živlu a užívá si okamžik, pro který sem přijel. Je už sice jasné, že nejde o trofejní rybu, ale to vůbec nevadí. Souboj je nádherný a velká štika může zabrat příště. To se Jirkovi opravdu splní, ale zatím nic netuší a vychutnává si okamžiky s divokou pětasedmdesátkou. Ta už se šplouchá na hladině. Pořizuji několik snímků, ale za stálého houpání lodi si vůbec nejsem jist jejich kvalitou. Jirka završuje celý koncert závěrečným akordem a štika je v posledním tažení. Torsten přebírá vládu nad poraženou rybou, vítězně se šklebí protože ví, že s každou ulovenou štikou roste jeho popularita a sláva. Osud je k nám ten den spravedlivý a čtvrtý záběr mám já. Čekal jsem na něj při každém hodu a přesto mě překvapil. Těžko popisovat ten radostný pocit, když ucítíte tvrdou ránu do prutu a ve zlomku vteřiny i cukání ryby. „Čika, čika hííí,“ indiánský bojovný pokřik se z mých úst nese díky severnímu větru až k pobřeží. Mám štiku a vypadá to, že není malá. Pro jistou ještě jednou přisekávám. Ze zkušenosti dobře vím, že velká štika někdy nástrahu jenom pevně drží ve svých čelistech a háčky se vůbec nezaseknou. Ve vhodném okamžiku potom otevře tlamu a je volná. Na opačném konci zůstává zklamaný rybář. To se nesmí stát. Po druhém záseku se stávám pánem situace. Ryba stojí nehybně u dna a třepáním hlavy se snaží zbavit kořisti. Tuší, že ulovené sousto je příčinou neznámé síly, která ji táhne k lodi. Najednou prudce vyrazí a snaží se zachránit únikem do hloubky. Musím povolit brzdu a špičkou prutu vyrovnávám bojovné výpady. „Kluci držte mě nebo půjdu za ní,“volám na kamarády. Všichni se smějí, protože to bere a nebyla to marná cesta. Nejvíc se směje Torsten a víme proč. Je nejlepší lodivod a stopař zubatých torpéd v celém Baltském moři. Štika nakonec nebyla tak velká, jak jsem zprvu myslel, ale to jsem celý já, věčný snílek. Těch několik vteřin skvělého boje jsem si opravdu užil. Měřila 83 cm. Při focení jsem se však tvářil, jako bych ve svých na kost promrzlých pažích, svíral opravdovou stotřicítku. Je to paráda, každý máme jednu chycenou štiku a jedeme na další místo. Dávám si na chvíli oraz. Popíjím svařáček a sleduji hukot na lodi. Chytání na Rujaně není příliš romantické. Břehy jsou v nedohlednu a moře pořád stejné. Dominantu kraje narušují všude přítomné větrné elektrárny. Překvapuje mě, že jsou dvoj a trojlisté. Tuto rozdílnost si jako autor kreslených vtipů okamžitě vysvětluji faktem, že slouží na výrobu proudu o napětí 220 a 380 voltů. „Torsten má štiku,“ přeruší Martin moji pohodičku u teplého vínečka. Otáčím se na záď, kde už náčelník kmene Rujana zpracovává další kořist. „To si dělá srandu, teď jsi na řadě ty,“ volám na Martina, který chytil prví štiku a podle pořadníku má tedy chytit pátou. „Jestli to bude metrovka, tak si budu stěžovat,“ praví výhružně Martin s úsměvem na tváři. Štika je krásná, ale do metru ji chybí tak rok života. Torsten se nechce ani fotografovat a je jasné, že pro tyhle účely musíme chytit větší. Štička opouští palubu a pokračujeme v lovu. Zbývají ještě asi dvě hodiny. Mrznou mi nohy a díky děravým botám si konečně v praxi vychutnávám rčení: když vám teče do bot. Tady na severu je to opravdu nezapomenutelný zážitek. Pro jistotu zjišťuji, kde se bere v lodi voda. Scénu z potápějícího Titaniku přenechám provždy Leonardu di Capriovi. Jirka, který chytá s Torstenem na zádi, mě uklidňuje. S lodí je všechno v pořádku, voda vytéká při přejíždění z driftovacího vaku. Martin se nechce smířit s faktem, že ho náčelník Rujana předběhl a do dalších hodů dává opravdu všechno. Mně zachutnal svařák a volím roli pozorovatale. Mám tak jedinečnou příležitost vychutnat si další záběr od začátku do konce a každý metr zdolávání ještě zapít lahodným vínečkem. Štika zabrala po zásluze opravdu Martinovi. Nejdřív ji musí povolovat a krotit divoké výpady. Ve snaze o záchranu prchá zaseknutá ryba co nejdál od lodi. Martin ale neztrácí hlavu. Po chvilce už začíná navíjet a získává zpět vymotanou šňůru.. Štika opouští dno a bojuje u hladiny. Poslední zbytky sil vloží do mohutného výskoku a potom se odevzdaně položí na bok. Připisujeme si tak na konto šestou rybu. Torsten obvolává ostatní rybářská plavidla a zjišťuje, že zatím jsme jasní favoriti. Tolik ryb nemá nikdo. Poskakujeme mrazem a radostí.

Šťastná sedmička ukáže, kdo je v lodi jednička
Náčelník Rujana vytahuje osmdesátku a po chvíli ještě jednu. Ujímá se tak jasného vedení. To už není náhoda. Nenápadně začínám po našem průvodci pošilhávat a špionážní postřehy si vrývám do mysli nezapomenutelným písmem starých vikingů. Technika vláčení místní vydry, je pozoruhodně jednoduchá. Nahodí nástrahu co nejdál od lodi, chvilku počká až dopadne na dno a pak začne pomalu navíjet. Prut drží sklopený k hladině ve směru šňůry. Žádný pohyb, ani zvedání nástrahy. Nic. Jen stereotypní nahazování a navíjení. Zprvu se nám tento způsob vůbec nezdá. Jsme zvyklí s gumovou nástrahou pracovat. Občas zpomalit, nechat ji klesnout na dno a znovu navíjet. Když však Torsten uloví další štiku, začínáme se přizpůsobovat. Jako bubeník volím dokonce i stejný rytmus navíjení. Oba máme navijáky 2500 a vysleduji, že Torsten navíjí v tempu semaforské písničky Marnivá sestřenice. „Měla vlasy samou loknu,“ zpívám si potichu a navíjím. Ve velkých vlnách ztrácím místy kontakt s nástrahou, ale makám naplno. Ve třetí sloce konečně přijde záběr. Cítím divoké škubání a krátké výpady do všech stran. Nebude trofejní, brzda navijáku zůstává naprosto v klidu. Po krátkém přetahování se objevuje na hladině. Čekám na poslední výskok a pak už ji v klidu přitáhnu k lodi. Měří asi osmdesát centimetrů. Náčelník Rujana ji ladně uchopí za hlavou a s úsměvem prohodí: „Baby paik!“ Jsem rád, že si oblíbil moji legrační angličtinu a štičí děťátko po chvilce putuje do ledového domova. Martin mi gratuluje a praví: „To jsou věci, viď Zdeňku. Chytit takovou štiku u nás v Čechách, tak se o tom bude mluvit nejmíň týden a tady se ani neměří.“ „Máš pravdu, Torsten nechtěl měřit ani tu metrovku. Udělal to jen kvůli nám. Oni oslavují jenom stodvacítky a větší.“ Přijíždíme na poslední lovišťě dnešního dne. Jsme promrzlí na kost, znaveni věčným házením, ale spokojeni. Štiku si chytil každý a to je důležité. Náčelník Rujana nám však připraví pěkné rozloučení, štičí hattrick. Na první hod mu zabere štika, pak druhá a třetí. Všechny tři štiky jsou stejně velké, kolem osmdesáti. Trochu propadáme depresi, protože nechápeme, jak je to možné. Stejné nástrahy, stejná technika lovu a přesto je všechno jinak. Zatímco my tři nechytíme vůbec nic, tak Torsten v klidu vytáhne tři štiky. „Zítra mu to nandáme,“ uklidňujeme se navzájem při zběsilé jízdě do přístavu. Torsten asi spěchá na rande, protože se řítí na plný plyn a loď jen klouže po vlnách. Nejhorší je, když narazí do nějaké větší. Vlna se divoce rozstříkne a pokropí celou palubu. Voda na nás okamžitě mrzne. Při vystupování z lodi nemůžu vůbec ohýbat nohy v kolenech a ke všemu musíme ještě skočit z lodi na molo. K autu se už doslova plazíme.



Konečně teplo
Penzion je nádherný a hlavně vytopený. Všude na zdech visí zarámované fotografie se štikami nad patnáct kilogramů. Ani nejsvůdnější modelky v sexy prádelku by nás nedovedly tak vášnivě nabudit, jako štičí favoritky v náručí šťastných rybářů. Po dobré večeři šéfkuchaře Jiříka, který připravil srnčí ragú, otvíráme lahev slivovice a plánujeme další den. Vzpomínáme na výpravu v loňském květnu, kdy jsme za dva dny chytili jenom tři štiky. Pravdou je, že jedna měřila devadesát pět a druhá dokonce sto deset. Obě však chytil průvodce Robert. Jirka chytil jednu sedmdesátku a já s Radkem jsme byli bez ryby. Na Rujaně je během celého roku největším problémem počasí, které se mění každým dnem. Večer přijedete, svítí sluníčko, ale ráno už je všechno jinak. Začne foukat silný vítr a lodě vůbec nemohou vyplout. Rozbouřené, mělké moře se navíc zakalí a voda je plná plovoucí trávy, ve které nejde vůbec vláčet. Trvá několik dní, než se pročistí a tráva odpluje. Mezi tím může začít znovu foukat a celá situace se opakuje. Hezké počasí bez větru je příjemné, ale štiky moc neberou. Pokud se vám podaří přijet v době, kdy fouká přiměřeně, moře není zkalené a tráva drží u dna, jste velmi blízko k nezapomenutelným zážitkům a trofejní štice. Nejlepším obdobím k lovu jsou podzim a zimní měsíce. V březnu a dubnu je hájení, takže zbývá květen a možná červen. Pak přijedou rekreanti. Rujanu nedoporučuji začátečníkům a to ze dvou důvodů. Buď nechytí vůbec nic a propadnou depresím nebo hned napoprvé chytí až moc velkou štiku a nasadí si laťku tak vysoko, že ji po zbytek života už nepřekonají. Nejhorší je, že člověk je zcela odkázaný na průvodce, který najde díky JPS úspěšná místa. Žádná romantika, jako třeba ve Švédsku v rákosových zátokách, skalnatých útesech a přítocích řek. Nic, jen házení jako v Kolbence.

Druhý den
Počasí se umoudřilo, mraky zmizely a přestal foukat studený vítr. Konečně vidíme i slunce. Radujeme se však předčasně. Štiky přestaly brát. Jezdíme z místa na místo, ale vše je marné. Náčelník Rujana nasadil do hry woblery a postupujeme stejně, jako první den. Každý vyfasuje jednu barvu a jdeme na to. Štiky se ale nehlásí. Prochytáváme úplné mělčiny kolem jednoho metru. Zkouším i osvědčeného jerka, který byl tolik úspěšný ve švédských mělčinách. Stále nic. Slunce putuje po obloze, čas běží a jsme v půlce lovu. Náhle začíná foukat vítr a počasí se začíná měnit. Omotávám si šálu kolem pusy, ale ze severního větru mám radost. Je to naděje. Loď se začíná houpat a najednou to přijde. Torsten zakřičí něco německy, otočím se a vidím ohnutý prut a náčelníkova zářící očka. „Ty kluku německá, jak ty to děláš?“ volám na něj na oplátku česky. Torsten pomalu navíjí a vychutnává vytoužený záběr. Štika není velká, ale důležitá. Víme, že začaly brát na modrobílou barvu. Odhadujeme velikost na sedmdesát centimetrů a pokračujeme v lovu. Náš průvodce je hotový nezmar. Bere mu další štika. „Baby, baby pike,“ pozpěvuje si veselý chlapík a ladně zpracovává další sedmdesátku.

Začínám se trochu nudit. Doufali jsme, že do dnes porazíme a zase nám uniká. Vlny nás odplavily do blízkosti německých kolegů. Vytahuji foťák a začínám si jejich loď fotit. Nejdřív z dálky, ale najednou si všimnu, že se tam něco děje. Přiblížím si obraz a vidím, že jeden prut je ohnutý. Mají záběr. Mačkám spoušť, aniž tuším, jak velkou štiku táhnou. Uběhne ještě několik dlouhých minut, než se hladina rozstříkne a před přídí lodě vyskočí nad hladinu ohromná ryba. Je to běs a nádhera současně. Šťastný rybář si však určitě prožívá horké chvilky. Vychutnává si souboj, ale těší se na jeho konec. Štika už naštěstí nedobrovolně vklouzla do podběráku, ve kterém zuřivě mlátí ocasní ploutví a točí se jako veliký válec. Hoši mají problém dostat mohutnou rybu do lodi. Někde se jim asi zamotala a v podběráku visí přes bok lodi. Rybářská parta nakonec vítězí. Fotí se s ní všichni společně a tak to má být. Trofejní ryba je zásluhou všech a je úplně jedno, kdo ji zasekne. Vydržet takové utrpení a zimu se podaří jen díky kamarádství a solidaritě. Torsten volá na vítěznou loď a zjišťuje, že štika měří 115 cm. Přejíždíme na další loviště a jsme nabuzeni, jak chrti ve startovních boxech. Další místo je opravdu úspěšné a štiky berou. Tentokrát zabodoval Martin. V prvních vteřinách možná doufal, že je to vysněná metrovka, ale jde zase o menší model kolem osmdesáti. Snižujeme zase o menší model kolem osmdesáti. Snižujeme tak vedení, ale jen na pár vteřin, protože náčelník Rujana táhne další kus. To Martina vyprovokovalo natolik, že zasekává druhou štiku. „Chce to navíjet co nejpomaleji, ale natáhnout po dně, nejlépe těsně nad trávou,“ radí Martin nám, méně úspěšným lovcům. Posmutněle se ke kamarádovi se stejným osudem otáčím a mám tak jedinečnou šanci spatřit začátek souboje s kapitálním dravcem. Velká štika zaútočila na Jirkovu nástrahu těsně u lodi. Jestli ji pronásledovala z hloubky nebo ležela v trávě pod námi, se už nikdy nedovíme. Voda vysoko vystříkla, štika popadla bleděmodrou gumu a v mžiku zmizela zpět pod loď. Překvapený Jirka na vteřinu zahlédl mohutné tělo gigantických rozměrů. Podvědomě zasekl a rychle povolil brzdu. Obrovský štika prudce vyráží do hloubky. Všechnu sílu vkládá do prvních vteřin souboje to je zlé. Špičku Jirkova prutu vtáhne až pod kýl lodi. Jirka stojí na zádi, ale šňůra vede pod příď. Zkušený Torsten začíná okamžitě vydávat povely. „Zdeňku, vykašli se na foťák a vyndej všechny pruty z přídě, ať může Jirka přeběhnout na tvoje místo. Martine, ty musíš na záď, rychle, rychle!“ Šňůra pod lodí někde drhne a Jirka ztrácí kontakt s rybou. „Asi mi utekla,“ praví a trochu povoluje šňůru. „Ne, ne,“ volá Torsten, „radši znovu zasekni a drž ji!“ Jiřík zasekne, ale šňůra zůstává volná. Velká štika utekla. To je smutný konec příběhu. Osud však stojí spravedlivě na obou stranách. Je čas k návratu. Opouštíme poslední loviště a těšíme se na teplo domova. Loučíme se s rozbouřeným Baltským mořem, usměvavým náčelníkem Rujanou Torstenem a jeho plechovou kocábkou. Kdesi v hlubinách odpočívá po vítězném souboji kapitální štika. Je unavená, ale zase o něco zkušenější. Ví, že musí rybáře překvapit a všechnu sílu vložit do prvních vteřin zápasu. Je obrovská a ve vodním světě už nemá nikoho, kdo by ji překonal. Těší se proto na další rybáře a možná to budete právě vy, komu příště zabere.

Autor: Zdeněk Hofman

Kde žijí velké štiky

Zpět

Kde žijí velké štiky?

Splávek u bójky nečekaně poskočil a zmizel pod hladinou. Nevěřícně zírám a čekám, co se bude dít. Neděje se však vůbec nic. Žádný tah vlasce. Nic. Každá vteřina se zdá nekonečnou. Splávek se nečekaně vynoří a tancuje po hladině. Není to však tanec nástražního karáska. Ten už je v rukou božích. Mohutné čelisti se nad ním navěky zavřely. Splávek se podivně chvěje a je malinko víc potopený. Za „nitky“ už tahá mnohem větší ryba. Je ale velmi opatrná. Ani si nejsem jistý, jestli je to záběr nebo si s rybkou jen tak hraje. Možná se chce kořisti dokonce zbavit, protože prohlédla léčku. Nevím vůbec nic. Ruce přestaly podléhat myšlenkám, řídí se vlastním instinktem. Držím kolmo k nebesům vztyčený prut a razantně zasekávám.

Souboj začíná
Mým tajným přáním byla štika, ale větší šanci měl určitě sumec, který se loví hlavně v noci. Nezabralo však vůbec nic. Ráno zase nasedám do člunu a znovu zavážím k bójkám. Teď za svítání už ve štiku věřím. Líčím však v místech, kde ji nikdo nehledá. Uprostřed řeky s rovným dnem, bez úkrytů a jam. Dno je tady rovné jako fotbalové hřiště, jen v korytě se svažuje víc do hloubky. Kdysi se tady těžil ze Sázavy písek a byla tu až čtyřmetrová hloubka. Dnes je dno zanesené a hladina dosahuje za normálního stavu maximálně dvou metrů. Nedostatkem vody však trpí celá řeka.
Kde žijí velké štiky a proč se jich u nás uloví málo? Tahle otázka mě provází celý můj rybářský život. Chytám pochopitelně všechny druhy ryb, ale štika mě magicky přitahovala od dětství. Jako malý kluk jsem na jaře stopoval velké štiky, které u Smiřic vyplouvaly z hlubin Labe do jeho přítoků. V mělčinách plných trav se třely. Některá jikernačky měřily přes metr. Jedinečnou podívanou štičích námluv mi bylo dopřáno vidět dokonce několikrát za život. Pln očekávání jsem se vždycky těšil na zahájení lovu dravců a na místě u potoka seděl už o den dřív.



Vysněná metrovka ale nikdy nezabrala
„Velké štiky jsou mazané a nedají se jen tak přelstít!“ tvrdili mi mnozí rybáři. „To víš, na tření připluly do potoka z celé řeky. Proto jsi jich tu tolik viděl. Teď už jsou kdoví kde.“ To bylo nejčastější vysvětlení rybářských neúspěchů. Mnozí se smířili s faktem, že štiky po tření odplují a rozjedou se po celé řece. K radosti jim stačila každá slušnější štika, která zabrala na přívlač nebo živou rybičku nastraženou pod keřem. Uplynula spousta let. Několik větších štik se mi podařilo chytit, ale otazníky zůstávaly dál.

Na zkušenou do světa
Moje cesty za poznáním vedly na sever. Do Skandinávie. Země tisíců jezer a řek jsou svými nekonečnými vodními pláněmi pro tyto dravce jako stvořené. Štika patří v místních vodách k nejčastěji loveným rybám. Při první výpravě do Švédska mě však místo vysněného štičího ráje čekalo zklamání. Štiky sice braly, ale jen malé. Nebyl problém chytit kusy 50-70 cm. Po těch velkých se však slehla zem. Vlastně voda. Při dalších a dalších návštěvách Švédska, Aland a Norska mi modravé vodní hlubiny začaly vydávat jednotlivé části mozaiky štičího života. Bylo mi jasné, že teď to nesmím vzdát. Následovaly stovky hodů do rákosových tůní na Alandech a tvrdá škola hlubinné přívlače v azurových jezerech Norska.
Poznal jsem rozdíly v chování těchto nádherných dravců na jaře a na podzim. Chytal jsem divoké štiky v tropických vedrech a klepal se zimou v nečekaných mrazech. Pamatuji si na chvíle, kdy mi mrzly nohy a současně jsem měl od sluníčka spálený nos. Nebyla to však marná muka. Vodní hladina jakoby se rozestoupila a já nahlédl do štičí kuchyně, obýváku i ložnice.
V nejdelší řece Švédska Nedre Dalälven mi konečně zkřížila cestu první metrovka.

Tajemství odhaleno
Na jaře připlouvají štiky ke břehu. V mělčinách se vytřou. A jakmile se voda oteplí, vracejí se do hloubky. Leží u dna, daleko od břehu a za kořistí jen opatrně stoupají ve sloupci nebo popojíždějí po dně. V tom je štika opravdový mistr. Dokáže stát hodiny bez hnutí. Jak ucítí kořist, začne se k ní pomaloučku přibližovat. Pomáhá si jenom ploutvemi za hlavou. Střídavě, jako by pádlovala, se opatrně sune temnou hlubinou. Z dostatečné vzdálenosti náhle vyrazí a bleskovým švihem překvapí nic netušící rybku. Hladina se ani nepohne. Veškeré drama se odehrává v hloubce.
Štiky také nežijí o samotě ve svém stanovišti, do kterého nikoho nepustí. Opak je pravda. V místě, kde chytíte jednu štiku, počítejte s dalšími. I velké štiky žijí pohromadě a často migrují. V případě nedostatku potravy přeplouvají z jednoho loviště na druhé. V ústí švédské řeky Lillan jsem v jedné z jejích zátok chytil vedle sebe štiky 65, 90, 105 cm. Všechny zabraly na živou rybičku během půl hodiny.
Při vláčení na Alandských ostrovech nám dalo vždy největší práci najít štičí stanoviště. Přejížděli jsme z místa na místo. Pokud po deseti hodech nepřišel záběr, bylo jasné, že musíme jet dál. Chycení první štiky byl vlastně povel k lovu. Jen několik metrů vedle sebe číhali další dravci. Někdy z jednoho stanoviště zaútočilo na naše šedomodré twistery i více než pět štik o velikosti 60-90 cm. Přitom sousední zátoky byly zcela opuštěné.
V norských jezerech Aspern a Ara, která leží asi 150 km jižně od města Oslo, jsem začali hledat štiky v hloubce uprostřed jezera. Dva dny trvalo získání důvěry v hlubinnou přívlač. Není jednoduché poznat, že nástraha pluje těsně nade dnem. Echolot naměřil hloubku 10-25 metrů a zcela rovné dno. Právě tady zabraly ty největší kusy. V temné hloubce braly štiky na obří wobblery 20-25 cm. Ještě víc se osvědčily mrtvé plotice stejné velikosti. Táhnout velkou štiku z dvacetimetrové hloubky, kterou nechce opustit, je nádherný zážitek a opravdový boj. Do poslední chvíle netušíte, jak je velká. Někdy vám dá zabrat i obyčejná sedmdesátka. Trolling, neboli hlubinná přívlač, se osvědčil. Velké štiky ležely uprostřed jezera a romantické zátoky u břehu vydaly zase jenom malé a menší štiky. Lov na živou rybku nebylo možné vyzkoušet, protože je na území celého Norska zakázaný.



Jak je to v Čechách?
Zkušenosti ze Skandinávie se staly základem pro moje úvahy o životě velkých štik v našich vodách. Teď už vím, že u břehu chytím jen malé jedince. Strom padlý do vody vypadá sice velmi atraktivně, ale takové místo je hodně prochytané. Snad každý den křižují tento báječný štičí úkryt desítky dokonalých rybích napodobenin, kterým žádný dravec neodolá. Pak se ale nikdy nestane postrachem vod. Postrachem všeho živého.
Velká štika bydlí jinde. Žije v místech, kde si rybářovo oko nedovede její úkryt představit, kde fantazie nefunguje a naprostá většina lovců její útočiště přejde bez povšimnutí. V bezpečí hloubky mají štiky šanci dospět a stát se trofejními, až legendárními.
Místo na Sázavě, které jsme si s Luďkem vybrali, je plné malých štik. Občas se tady roznese zpráva o nějaké sedmdesátce, tak tady přece musí žít i ty větší. Snad.
Projíždím Týncem a opakuji si stokrát vyřčenou otázku o výskytu štik. Je 16. června 2008 a lov začíná. Já přijíždím až odpoledne. Luděk už na mě jako vždycky čeká a společně budujeme loveckou základnu a tábořiště. Skoro za tmy přijíždí Jirka Anděl, který je třetím členem naší rybářské expedice. Přiváží proviant a nástrahy. Největší radost mám z velkých karasů 20-25 cm.
„Na sumce budou dobrý, ale na štiku jsou moc velký,“ praví Lůďa.
„Tomu nevěř. Velká ryba chce velké sousto,“ nedám se odradit a připravuji člun. Večer se blíží. Rychle zavážíme bójky doprostřed řeky. Koryto je u protějšího břehu a právě na jeho začátku budeme chytat. Karas okovaný trojhákem mizí do hloubky. Každý nahazujeme ještě jeden prut na těžko. Chomáč rousnic nastražený u dna je velmi lákavý a málokterý sumec mu odolá.
Jirka zkouší štěstí na podvodní splávek. S ním však nemáme žádné zkušenosti. Už dva roky se s Luďkem věnujeme plovoucím bójkám. Postupem času jsme zjistili, že nejlepší jsou trhací bójky s odpojovacím mechanizmem. Splávek se po záběru sám uvolní. Taky jsme hodně ubrali gramáž. Sázava není Rio Ebro. V našich vodách se stokilový sumec neloví každý den. Proč užívat obří splávky na půlmetrové nástražní kapry, když chytáme na dvaceticentimetrové karásky? U velkých splávků není dost dobře poznat podezřelý pohyb nebo záběr menších dravců. Nastražené ryby byly často potrhané a pokousané.
„Asi candát nebo malá štika,“ hledali jsme vysvětlení.
„Letos mají smůlu. S malým splávkem nemají šanci a zaseknu i mazaného candáta,“ pravím vážně a na důkaz svých slov usedám rovnou pod pruty.
Luděk se mám slovům usmívá, ale jeho splávky jsou už taky mnohem menší.
„Copak splávky, ale to počasí,“ odpovídá po chvíli a má pravdu. Sumec má rád teplé a dusné večery s bouřkou. Dnes je spíš zima.
Každý správný rybář ví, jak nádherné je noční čekání na záběr. Příroda ztichne. Bílé ryby přestanou brát a nastává čas dravců. Někdy se splete i kapr. Často bývá hodně velký. Tma navozuje dobrodužnou atmosféru a umocňuje všechny zážitky. V noci je každý záběr událost. Nám však nebere vůbec nic. Jen občasné ťuknutí do rousnice zbystří naši mysl.
„To by mohl bejt ouhoř,“ zasní se Jirka.
„Na ten tvůj sumčí óbrhák by musel měřit nejmíň dva metry,“ potěší ho svojí odpovědí Luděk.

Ten večer jsme nechytili nic, ale nelitujeme
Každá chvilka strávená s kamarády v přírodě patří mezi nezapomenutelné. Jsem rád, že mám v sobě dar umět vystoupit z běžného světa a stát se bezstarostným chlapcem a Vikingem, který má jediné poslání. Žít v přírodě a lovit ryby. Luděk ráno odjel do práce. Jirka přestal věřit bójkám a přeběhl k přívlačářům pod jez. Zůstávám v táboře sám a možná to tak má být. Je 17. června 2008, devět hodin ráno. Válím se bezstarostně na lehátku a netuším, že za pár vteřin se vše změní. Poslední dílek štičí mozaiky je na svém místě a osud se naplnil. Splávek u bójky nečekaně poskočil a zmizel pod hladinou! Bleskově vyskočím z lehátka. Razantně zasekávám. Souboj začíná... Cítím ohromný tah ryby. Sumec to ale není. Ten by tak rychle neopustil dno. Ryba se dostává těsně pod hladinu a voda se začíná doslova vařit. Stříká do všech stran a jen letmo zahlédnu mohutné bílé tělo, které jako by rotovalo kolem své osy. Přestávám navíjet, jen hlídám, aby vlasec nepovolil a byl stále napnutý. Ryba nepodniká žádné výpady do stran a bojuje na místě. To je hodně zajímavé, trochu mi svým mrskáním připomíná obrovského pstruha. Na chvíli zmizí v hloubce. To už ji pomalu přitahuji ke břehu. Náhle nečekaně vyrazí nahoru. Voda vysoko vystříkne a uprostřed velkého víru spatřím obrovskou štičí ploutev. Mohutným tělem prořízne hladinu a já poprvé spatřím v celé kráse vysněnou štiku.


Je to macek!
Brání se opravdu divoce, ale nad hladinu nevyskočí. Sází jen na svoji sílu. To je však špatná volba, protože moje náčiní je hodně pevné. Trochu mě mrzí, že nemám vláčecí prut, abych souboj víc vychutnal. Nakonec jsem ale rád, že už je v podběráku. Je to nádherná štičí bojovnice. Měří rovných devadesát čísel a celá září. Její oko však vypadá velmi přísně a myslím, že by se do mě nejraději zakousla. Ještě stále se nechce smířit s prohrou. Nechce přijmout fakt, že tajemství je prozrazeno.
Štěstí ji opustilo. Metrovka to sice není, ale na naše poměry to velká štika rozhodně je.
Konečně mám odpověď na otázku, kde žijí velké štiky:
„velké štiky žijí tam, kde je nikdo nečeká a je jich víc, než si myslíte!“

Autor: Zdeněk Hofman

Tření štik

Zpět

Tření štik

Dlouho jsme si přáli vidět na vlastní oči jak královny našich vod štiky, přicházejí na svět. Dne 1.4.2009 se nám podařilo, díky vstřícným lidem ze střední rybářské školy Jakuba Krčína v Třeboni, poznat kouzlo vzniku života těchto nádherných ryb.

A co jsme se dozvěděli?
Štika obecná (esox lucius), nejznámější dravá sladkovodní ryba, se uměle vytírá zhruba od poloviny března, záleží na teplotě vody. Ideální je 8-10°C. Generační štiky se vybírají z tržních ryb ve vytipovaných rybnících. Pro umělý odchov jsou nejvhodnější štiky o hmotnosti kolem 2-4 kg staré 2-4 roky. Velké ryby nejsou vhodné, mají mnohem větší potravní nároky k nasazení na příští potomstvo, menší oplozenost a je s nimi horší manipulace. Po převezení vybraných „generaček“ do líhně její pracovníci vyberou podle tvrdosti bříška ryby připravené k výtěru. Rozdělí zvlášť jikernačky a mlíčňáky a vysadí je do zemních rybníčků zarostlých travou. Další, co se musí pravidelně dělat je měření teploty vody, ryby jsou dvakrát týdně kontrolovány a přebírány. Ty, které jsou připravené k výtěru putují do bazénu uvnitř líhně.
A „recept na vytvoření“ štičích miminek?
Vezmeme 35 jikernaček a vytřeme je do misek na sucho.
Z průměrné hmotnosti štiky do dvou kilogramů získáme 8 kg jiker. Pokud je dostatek mlíčáků, vytřou se klasicky jako jikernačka na suché jikry a dojde tak k oplodnění. Pokud jich je málo, musíme je zabít a separovat jim gonády, jelikož samci mají nižší výtěrovou schopnost. Vyjmuté pohlavní orgány se vloží do prodyšné látky a vymačkají na připravené jikry. Za stálého míchání přidáváme bezlepkový roztok, jinak by se jikry neslepily do chumlu a nedostatkem kyslíku udusily. Po důkladném odlepkování umístíme oplodněné jikry do tzv. zulských a chasseových skleněných lahví, kde jsou dozrávající jikry nadnášené proudící vodou, aby se neslepovaly. Špatné jikry poznáme podle světlé barvy. Ty jsou lehké a ve vodě vyplouvají nahoru, kde se odsají.

Dále hlídáme teplotu vody. Při 10°C, trvá vykulení plůdku v průměru 12 dnů, což je 120 denních stupňů. Pokud je teplota vody nižší, trvá vykulení déle.
Vylíhlý plůdek najde svůj domov ve žlabech, do kterých dáme tzv. vložky, což jsou plastové vaničky, které mají místo dna jemné sítko. Plůdek do rozplavání zůstane asi 10 dní na vložkách. Do té doby je zavěšen na stranách a tráví žloutkový váček. Prvním nadýchnutím se naplní miništičkám plynový měchýřek a začnou plavat ve vodním sloupci. Musíme je začít přikrmovat jemným prachovým planktonem, jinak začnou hynout hlady. Rostoucí plůdek se nechá ve žlabech bez vložek nebo vypustí do rybníčka. Rychlená štička dosáhne v polovině června, tedy přibližně za dva a půl měsíce, velikosti 4-6 cm a nastane nejvyšší čas vysadit ji do volných vod. Do vysazení musí mít stále dostatek potravy, jinak hrozí, že u ní propukne kanibalismus. Z tohoto důvodu „rychloštičky“ slovujeme v noci a zabalené do polyetylenových pytlů s kyslíkem na přepravu, musí být zakryté v naprosté tmě. Vysazování je vhodné provést stanovištně, aby jednotlivé ryby byly dál od sebe a nekonkurovaly si. Štika dosáhne za první rok při dobrých podmínkách až 30 cm délky.
V líhni Mokřiny to se štikami evidentně umí. Ročně se zde vykulí zhruba 3-5 miliónů plůdku tohoto dravečka pro potřeby Rybářství Třeboň a to není započítán prodej. Holt kdo umí umí a oni opravdu umí.
I díky této líhni se do dnes v našich vodách setkáváme s krásnými rybami.